Hlavní obsah
Na ledovci Hintertux v rakouských Alpách Foto: archiv Radka Jaroše

Horolezec Radek Jaroš - málem zemřel pod lavinou a přišel o prsty, ale leze dál

Vystoupal na všech čtrnáct osmitisícovek bez použití kyslíkového přístroje. Od dalších výprav na nejvyšší vrcholy všech kontinentů neodrazuje horolezce Radka Jaroše (55) ani neustálé riziko smrti. „Strach by měl dávat hranice, ale neochromovat,“ říká.

Na ledovci Hintertux v rakouských Alpách Foto: archiv Radka Jaroše
Horolezec Radek Jaroš - málem zemřel pod lavinou a přišel o prsty, ale leze dál

Kvůli omrzlinám jste přišel o několik prstů na nohou. Vadí vám, když se na to novináři ptají?

Pravda je, že je to moje nejúčinnější PR. (směje se) Máloco zaujme tolik jako právě tohle. Stalo se to zhruba před sedmi lety, při výstupu na Annapurnu (desátou nejvyšší horu světa).

Faktorů, které k tomu vedly, bylo víc. Vystupovali jsme tou stěnou šest dní v kuse. Bylo špatný počasí, nejmrazivější výstup, jaký jsem zažil.

Člověk musí žít s tím, co má. Ne s tím, co by mít chtěl.

Měl jsem vlhký boty, nateklý nohy, který se pak v botách hůř prokrvovaly. Paradoxně sehrálo negativní roli i to, že jsem byl dobře aklimatizovaný, což znamená větší množství červených krvinek, které zahustí krev, a ta pak hůř proudí do periferních oblastí, jako jsou právě nohy.

Omrzliny jsem měl na všech deseti prstech, léčba se nedařila, takže jejich tkáň začala odumírat. Nakonec mi je lékaři amputovali.

Takový zásah změní těžiště těla, což má své důsledky. Jak se vám s tím žije?

Když má pohybový aparát nějaký vzorec padesát let a pak se to náhle změní, je to znát. Díky tomu, že jsem měl fyzicky vytrénované celé tělo, tak to svaly podržely.

Ale samozřejmě že třeba při běhání to není ono. Odráží se to v problémech s koleny, kyčlemi i zády. Člověk musí žít s tím, co má. Ne s tím, co by mít chtěl.

Vrchol Annapurny. Expedice stála Radka Jaroše prsty na nohou.

Foto: archiv Radka Jaroše

Pamatujete si na okamžik, kdy jste se rozhodl, že se stanete horolezcem?

Pamatuju si na to celkem přesně. Když mi bylo šest a bráchovi osm, šli jsme s rodiči na procházku k nedalekému lomu. S bráchou jsme lezli po skalkách, vybavuju si, jak moc mě to bavilo. Přitom jsme lezli v holínkách! Když jsem slezl, řekl jsem: „Já budu horolezec.“

Rodiče souhlasili?

Podporovali mě. Táta byl vzpěrač, máma judistka, měli jsme s bráchou doma sportovní zázemí. Jezdilo se na hory, v Krkonoších, v Malé Úpě jsme trávili každé vánoční prázdniny. Díky tomu jsem si hory oblíbil, na rozdíl od bráchy, ten je nenáviděl. (směje se) Tak už to někdy bývá. Hrál volejbal, stejně jako já, ale byl v tom lepší.

Předpokládám, že dětské rozhodnutí lézt po horách nestačilo. Co dalšího vás na cestě k horolezectví postrčilo?

V osmnácti jsem byl s tátou na Velké Fatře a tam jsem poznal partu horolezců. Za tři měsíce jsem je náhodou potkal znovu na plese, to už jsme se společně opili a oni mě přesvědčili, ať s nimi jedu na výpravu.

Pamatuju si to, jako by to bylo dneska, 7. března 1982 jsme stáli společně na zastávce autobusu a vyrazili na horu Drátník. Tím datem jsem se stal horolezcem.

Dokážete si představit, že byste dělal nějakou běžnou práci, každý den od osmi do čtyř?

Spousta lidí si myslí, že když jsem horolezec, znamená to, že jen lezu a sportuju a nedělám nic jinýho, což není pravda. Mám svoji malou kancelář. V ní trávím víc času, než bych si přál. Někdy je to i deset nebo dvanáct hodin denně.

Nikdy jsem se nenaučil pořádně psát, píšu jen těmito dvěma prsty. (předvádí své ukazováky) Napsal jsem jimi všechny svoje knížky. Sám si dělám veškerý marketing a PR.

Ale zpět k jádru vaší otázky. Po tom, co jsem ukončil střední průmyslovou školu strojírenskou, jsem jedno klasické zaměstnání měl. Pracoval jsem rok jako dělník, než jsem odešel na vojnu. Po vojně jsem nastoupil do kanceláře jako technolog.

Mělo to být takové teplé místečko, táta mi ho zařídil. Jenže ve středu jsem nastoupil a ve čtvrtek dal výpověď.

Copak se stalo?

Seděl jsem v kanceláři, kolem mě čtyři „staří“ kolegové. Bylo jim kolem pětačtyřiceti let. (směje se) Říkal jsem si: Tady mám strávit zbytek svýho života? Pracoval jsem radši dál rok jako dělník.

Pak jsem byl dokonce rok a půl nezaměstnaný, což za komunistů nebylo jen tak. Nebyl jsem sice takzvaný příživník v pravém slova smyslu, ale bylo to na hraně. V té době jsem už dělal horolezectví a k tomu si přivydělával výškovými pracemi.

Kterého svého výstupu si nejvíc ceníte?

Na tuhle otázku se těžko odpovídá. Každý výstup byl něčím zajímavý, má svůj příběh, a za každým je také velký boj. Už jen zorganizovat expedici a dát ji dohromady po finanční stránce není jen tak.

Měl jsem štěstí, že jsem jako první osmitisícovku vylezl Everest. Tenkrát jsem byl dvanáctý nebo třináctý člověk, který to dokázal bez kyslíkových přístrojů. Moje druhá hora byla Kančendženga, což je jedna z nejtěžších osmitisícovek, takže i té si dost vážím. Mohl bych jmenovat další hory, vybrat jednu jedinou nedokážu.

Poprvé v Himálaji. Jisticí stanoviště v ledu neboli štand.

Foto: archiv Radka Jaroše

Když jste vylezl na Everest, svou první osmitisícovku, jaký to byl pocit?

Nevím. (směje se) Protože to byla první hora, a protože jsme ji vylezli bez kyslíku, byli jsme tak vyšitý, nebo aspoň já, že si z vrcholu téměř nic nepamatuju.

Nedostatek kyslíku je v takové výšce značný, je ho asi třetina ve srovnání s tím, co běžně dýcháme. Ze své poslední osmitisícovky K2 si pamatuju všechno. Everest je ještě o půl kilometru vyšší než K2, to hraje velkou roli.

Cítíte po výstupu euforii, nebo pocit uspokojení přichází až po návratu?

Na vrcholu hory nejste v cíli, jste uprostřed nebo v polovině, cíl je až v základním táboře. To je strašně důležité. Musíte na vrcholu euforii brzdit, na pocity radosti je čas po sestupu.

Dojde v základním táboře třeba i na malou oslavu, nebo slavíte až doma?

Záleží na tom, kde zrovna jste. Třeba v Káthmándú (hlavním městě Nepálu, odkud lze pokračovat k vrcholům Himálaje) je spousta barů a hospod, takže pařit se dá nádherně. Stejně tam před odletem domů třeba týden ztvrdnete, tak proč to nevyužít.

V případě Everestu jsme tam čekali dokonce devět dní, to byla jedna velká pařba. Ale když jsme se vraceli z K2 a dalších čtyř osmitisícovek, které jsou v Pákistánu, bylo to bez oslav, protože tam se k alkoholu téměř nedá dostat.

Po úspěšné expedici si rád vydechne v baru.

Foto: archiv Radka Jaroše

Doma si expedici znovu prožiju i díky fotkám a videím. Troufám si tvrdit, že z lidí, kteří zvládli Korunu Himálaje, mám na celém světě nejlépe zdokumentované všechny vrcholy, na každém jsem vlastnoručně filmoval i fotil.

Máte nějaké oblíbené jídlo, které si dáváte po návratu do Čech?

Svíčkovou, a k ní pivo! Nebo kačenu s knedlíkem a zelím…

Zmínil jste vrchol K2. Proč je zrovna tato osmitisícovka obtížně zdolatelná?

Faktorů je víc. Hlavní problém je počasí, to je na K2 specifické. Stačí severozápadní vítr, který se točí okolo její stěny. Způsobí, že se udělá mrak, přes nějž se na vrchol nedá dostat. Druhá věc je, že je lezecky těžká, na vrcholu hodně špičatá.

V poslední době objevili už i tuhle horu šerpové neboli výškoví nosiči, kteří jsou schopní zafixovat lana vedoucí ze základního tábora až na vrchol. K2 díky tomu čeká podobný osud jako Everest, jen v menším měřítku, protože není tak rozlehlá a prostor na stavění výškových táborů je na ní menší.

Zatímco na Everestu se dají postavit v různých místech desítky až stovky stanů, na K2 to budou jednotky a desítky. Tím zůstane exkluzivnější. Tisíc lidí naráz na ní nikdy nebude moct být, na Everestu ano.

Jak se na zpřístupňování nejvyšších hor většímu počtu lidí díváte?

Je to vývoj a hory patří všem. Jediná věc, která mi na tom vadí, je, že lidi, kteří tam vylezou, si říkají horolezci. Vyšplhají s pomocí výškových nosičů po předem připravených lanech, nikdy nedrželi v ruce cepín. A samozřejmě mají kyslíkové přístroje. Je to jako jet Tour de France na elektrokole.

Musíte se rozhodnout, jestli skočit přes trhlinu hlubokou sto padesát metrů. A skočit dobře.

Kdysi o vrchol Mont Blancu bojovali jednotlivci, dnes se na něj dostane deset tisíc lidí ročně a nikdo se nad tím nepozastavuje, pokud při tom zrovna někdo nezahyne, což mimochodem není až tak neobvyklé. Zemře tam okolo sta lidí ročně.

Výstup na horu Gasherbrum v Pákistánu. Nebezpečná trhlina, kterou museli překonat, byla hluboká 150 metrů.

Foto: archiv Radka Jaroše

To je dost. Co udělali špatně?

Příčiny jsou různé. Někteří si myslí, že když jsou dobří v nějakém jiném sportovním odvětví, zvládnou i horolezectví. Jenže pobyt ve výšce a aklimatizaci na menší množství kyslíku, která je s ním spojená, ne každý dobře snáší.

Strach je důležitý. Horolezec ho musí mít. Ale musí to být strach, který dává hranice, ne strach, který ochromí.

K tomu přidejte objektivní nebezpečí, které k horám patří – padající laviny, trhliny, padající séraky (bloky ledu). Kvůli nim zahynou i zkušení, špičkoví horolezci, natož amatér, který přijde bez znalosti terénu a myslí si, že když je fyzicky a finančně silný, může všechno. To v horách neplatí.

Zažil jste nejspíš okamžiky, kdy jste se bál. Který z nich byl nejnáročnější?

To se nedá říct. Každá expedice takových okamžiků přinesla někdy jednotky, někdy desítky. Kroky, skoky, pohyby, které jsou na hraně. Musíte se rozhodnout, jestli skočit přes trhlinu hlubokou sto padesát metrů. A skočit dobře, i když je široká metr a půl. Víte, že jestli při tom škobrtnete, je konec.

Když na nás při lezení na osmitisícovku Nanga Parbat padala lavina, věděli jsme, že máme jen malou šanci. Tehdy nás zachránil anděl strážný.

Takže si strach nepřipouštíte?

Strach je důležitý. Horolezec ho musí mít. Ale musí to být strach, který mu dává hranice, nikoli strach, který ho ochromí ve chvíli, kdy řeší náročnou situaci.

V kolika letech odcházejí horolezci obvykle „do důchodu“?

Horolezectví je obrovská škála aktivit, od skalního lezení přes nízké hory, velehory až po vysokohorské lezení. Ve vysokých horách jsou velkým plusem zkušenosti, které můžete s přibývajícím věkem zúročit, zatímco třeba ubývající rychlost takový problém není.

Je pravda, že když jsem v roce 2014 dokončil takzvanou Korunu Himálaje (čtrnáct nejvyšších hor) výstupem na K2, byl jsem teprve patnáctý člověk na světě, kterému se to podařilo, ale zároveň jsem byl i nejstarší.

Kdybych lezl na této úrovni dál, mohl bych nejspíš pořád patřit ke světové špičce. Na to už se ale nechystám. Žádné trauma z toho nemám. Horolezectví má být sport, který přináší především radost. Je to pohyb na čerstvém vzduchu, v té nejlepší tělocvičně světa. Co víc si přát?

Možná spokojený rodinný život. Dá se s ním takové povolání sladit?

Samozřejmě to bylo složitější, jsem už dlouho rozvedený. Pro rodinu je náročné, když odjedete na dva měsíce do hor. Na druhou stranu, rozvede se víc než polovina manželství.

Život s horolezcem je těžký, ale on je život těžký s každým člověkem, který něco dělá zapáleně, ať už je to sportovec, špičkový manažer, nebo třeba vědec.

Jak jako člověk zvyklý na pobyt venku snášíte omezení spojená s pandemií koronaviru?

Člověk si musí i v takové chvíli zachovat zdravý rozum, dodržovat v rámci možností režim, na který byl zvyklý a na který bylo zvyklé jeho tělo. Samozřejmě za předpokladu, že respektuje daná pravidla.

Snažím se dál pracovat a taky sportovat. S přítelkyní si třeba vyjedeme na kole. Myslím, že tím nikoho neohrožujeme. Nejezdíme ve městě, ale v přírodě, kde široko daleko nikdo není.

Máte ještě nějaké další sny, které byste si rád splnil?

Až pomine koronavirová pandemie a svět se vrátí do obvyklejších kolejí, bude to doufám cestování, rád jezdím i do tepla. Letos jsem navštívil Afriku a byla to nádhera. Mám dalekohled Canon, kterým se dají krásně pozorovat zvířata na safari i ve volné přírodě. To jsou zase úplně jiné zážitky než z Himálaje.

Mým horolezeckým cílem je vylézt patnáct nejizolovanějších hor světa, které se nacházejí na různých kontinentech. Patří mezi ně tři a půl tisíce metrů vysoká sopka na Kamčatce nebo nejvyšší hora Havaje. Doufám, že se mi povede spojit horolezectví s cestováním.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků