Hlavní obsah
Zdenka Manďáková ze Státního zdravotního ústavu je za povinné očkování ráda. Foto: Jan Handrejch, Právo

Hamletovská otázka: očkovat, nebo neočkovat

Celý svět hledá vakcínu na covid-19, protože – jak spousta lidí věří – teprve s ní se společnost vrátí do normálu. Očkování změnilo svět už několikrát. Dnes ho vnímáme jako něco běžného a povinného. Avšak právě ta povinnost, pokud jde o zdraví naše či našich dětí, některým lidem vadí.

Zdenka Manďáková ze Státního zdravotního ústavu je za povinné očkování ráda. Foto: Jan Handrejch, Právo
Hamletovská otázka: očkovat, nebo neočkovat

Za francouzským biologem Louisem Pasteurem přiběhla 6. července 1885 zoufalá matka s devítiletým chlapcem Josephem Meisterem, jehož o dva dny dříve pokousal vzteklý pes.

Za normálních okolností by jej čekala téměř jistá smrt v mučivých bolestech a křečích, protože žádný lék na vzteklinu tehdy neexistoval. Matka však věděla, že Pasteur už účinnou látku proti infekci s úspěchem testoval na zvířatech, a uprosila ho, aby provedl první pokus na člověku – jejím synovi. Uzdravil se.

Rozšíření jedné z prvních vakcín nic nebránilo, a přestože vzteklina dodnes v různých koutech světa hrozí, v Česku se považuje za vymýcenou.

Zalistoval jsem pro zajímavost v očkovacím průkazu svého čtyřletého syna. Od narození ho „ďobnuli“ už desetkrát. Pětkrát povinně, pětkrát nepovinně. Vakcíny mu mají pomoci ubránit se celkem jedenácti chorobám.

Povinně se u nás očkuje už desítky let, takže pro rodiče z nezdravotnických profesí jsou slova jako záškrt či příušnice, kdysi nebezpečné choroby, jen pojmy z očkovacích průkazů.

Lékařka Zdenka Manďáková během své praxe zažila, jak plošné zavedení vakcín ulehčilo zdravotnickému personálu i rodičům.

„Třeba spalničky. Vypadají jako banální dětská nemoc, ale i při ní docházelo k mnoha úmrtím. K tomu, aby se k nám nevracela, je ale potřeba ji vymýtit na celém světě,“ říká pětašedesátiletá lékařka, která většinu profesního života strávila na infekční klinice Nemocnice na Bulovce v Praze a nyní pracuje v oddělení epidemiologie infekčních nemocí ve Státním zdravotním ústavu.

Nemoci se vracejí

Spalničky nezmínila náhodou. Nakažlivé virové onemocnění, které se projevuje mimo jiné horečkou a typickou vyrážkou, se u nás dlouho považovalo za eliminované. Jeho opětovný návrat vyvrcholil vloni, kdy postihlo 583 Čechů.

Vina se často hází na „odmítače“ očkování z řad rodičů, ovšem větší riziko přináší cestování lidí, neboť viry žádné hranice mezi státy neuznávají.

Ačkoliv nám počty marodících se spalničkami připadaly vysoké, nebylo to nic v porovnání s Ukrajinou, odkud zřejmě vítr vane, protože tam loni zaznamenali přes 50 000 případů.

„Ukrajinci žijící u nás holt poslali děti na jarní prázdniny k dědečkovi a babičce a takhle se sem nákaza dostala,“ líčí jednu z možných cest viru Zdenka Manďáková. Předchozí dočasné vymizení původce nákazy přitom nemusí být zcela žádoucím jevem.

„Při tom loňském nárůstu jsme zjistili, že mladí lidé, očkovaní v dětství, už protilátky nemají.

Dnešní děti jsou sice proti lecčemu chráněné, ale protože se s onemocněním později nesetkají, imunitní systém nedostane žádnou ‚upomínku‘, nevytvoří si nové protilátky a dojde k vyvanutí imunity. Zdravotníkům se proto doporučuje nechat se na protilátky vyšetřit a případně spalničky přeočkovat,“ vysvětluje lékařka, která pamatuje, jakým strašákem některé nemoci bývaly.

Například meningokokové infekce, které umějí zaskočit prudkým vývojem. „Dítě mělo v jedenáct dopoledne teplotu a v pět odpoledne nastal úplný konec, přestože se mu dostalo lékařské péče. To byly příšerné zážitky,“ vzpomíná Zdenka Manďáková.

„Tohle očkování, byť není povinné, je podle mě namístě,“ domnívá se, ale připomíná, že žádná vakcína nechrání sto procent pacientů, protože u někoho se protilátky zkrátka nevytvoří.

Posloužily krávy i králíci

Jedna z chorob, která lidstvo děsila až do druhé poloviny 20. století, jsou pravé neštovice. Stala se zároveň první nemocí, u které se osvědčilo pokusné očkování. Už to mělo podobu, v jaké ho známe dnes. Spočívá v podání látky, která obsahuje oslabeného či usmrceného původce nemoci (bakterii či virus) nebo jejich části – antigeny, jejichž přítomnost v těle spustí produkci protilátek.

Organismus si na oslabeném protivníkovi vytrénuje svou obranyschopnost pro případ, že by infekce udeřila v plné síle. Trénink si přitom pamatuje různě dlouho, u některých chorob i celoživotně, u jiných jen pár let.

Malba zachycuje, jak Edward Jenner očkuje pacienty svou vakcínou proti pravým neštovicím.

Foto: Mary Evans, Le Petit Journal, ČTK

Na pravé neštovice mimo jiné zemřeli nejméně tři z šestnácti potomků císařovny Marie Terezie, ona sama nákazu přežila. Dvě další děti poté nechala úspěšně naočkovat tehdy laicky rozšířenou, nikoli však zcela bezpečnou metodou – tekutinou z boláků způsobených neštovicemi.

O několik desítek let později, na sklonku 18. století, vyvinul britský lékař Edward Jenner bezpečnou očkovací látku na základě méně nebezpečných kravských neštovic. Kráva je latinsky vacca, proto svou metodu nazval vakcinací.

Louis Pasteur postupoval o téměř sto let později obdobně. U vztekliny vycházel z poznání, že zasahuje nervovou soustavu, vytvořil proto vakcínu s výtažkem z vysušené míchy mrtvého infikovaného králíka.

Uplynulé století znamenalo další rozvoj vakcinace proti celé řadě chorob, z nichž mnohé najdete ve svém očkovacím průkazu. Celosvětově se podařilo vymýtit pravé neštovice, Československo se pak v roce 1960 stalo vůbec první zemí světa, která na svém území eliminovala dětskou obrnu.

Před deseti lety se upustilo rovněž od plošného očkování proti tuberkulóze, na které má mnoho z nás památku v podobě bouličky na rameni.

Moc zima na exotické komáry

Máme štěstí, že žijeme v mírném pásu střední Evropy, protože některým dalším chorobám či spíše jejich přenašečům by se u nás moc nelíbilo.

„Nejčastěji očkujeme žloutenky A a B. Pokud se cestuje do zemí s nižším hygienickým standardem, tak břišní tyfus. Asi ve třiceti zemích je povinná žlutá zimnice,“ uvádí Jan Rutsch, vedoucí lékař Centra cestovní medicíny, jednoho z pracovišť, která turisty vybaví povinným i nepovinným očkováním.

Na „výběr“ je přibližně patnáct chorob, některými z nich, například žloutenkami, je možné se nakazit i v Česku.

Jan Rutsch, vedoucí lékař Centra cestovní medicíny, nepodceňuje žádné infekční choroby. U nás ani v zahraničí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

„Do některých endemických oblastí (s vymezeným výskytem určité choroby) očkujeme meningokoky nebo vzteklinu. Tu hlavně takzvaným batůžkářům, kteří pobývají v přírodě,“ pokračuje lékař, jenž nabral zkušenosti i při dlouhodobých pobytech v Peru, Egyptě, Súdánu či v Indii.

Výskyt komárů, kteří přenášejí žlutou zimnici, byl v souvislosti s oteplováním zaznamenán už i na jižním pobřeží Francie, ale podle Jana Rutsche se zatím nemusíme bát. „U nás by v zimě pomrzli. Však taky platí, že když je mírná zima, je víc virových onemocnění nebo třeba klíšťat,“ připomíná.

Bakteriím břišního tyfu zase vadí naše chlorovaná voda a čistírny odpadních vod. „Je to otázka hygienických standardů každé země. U nás dítě neustále slyší: ‚Pojď si umýt ručičky!‘ Nezažil jsem v Súdánu, že by tohle dítěti říkali, když přijde z venku. Tedy pokud vůbec má odkud přijít a nežije venku pořád.“

Cestovatel, který se před odjezdem o vakcinaci nestará, není podle mínění Jana Rutsche odvážný, jen hloupý. „Na tyfus se dá umřít docela dobře, stejně tak na žlutou zimnici,“ varuje.

Pochybnosti rodičů

Vedoucí lékař Centra cestovní medicíny nemá pochopení ani pro ty, kdo se brání povinnému očkování v Česku, především pro rodiče, kteří takto rozhodují o svých dětech. A to navzdory tomu, že každé podání, jak připouští, s sebou nese riziko vedlejších účinků.

„Nikdo z nich ještě neviděl někoho umírat na spalničky nebo na černý kašel. Věřím, že pak by si to rozmysleli, zvlášť pokud by šlo o někoho z rodiny. Jinak je to jejich volba…,“ pokrčí rameny. K hledané vakcíně na covid-19 ještě dodá, že jako sedmdesátník a diabetik nebude s naočkováním váhat.

Dvaatřicetiletá Jitka ze Starého Plzence o smyslu očkování poprvé zapochybovala poté, co lékaři její matce trpící autoimunitní chorobou sdělili, že injekce proti chřipce je pro ni riziková. Pochybnosti rostly během prvního těhotenství, když narazila na případy dětí, u nichž se po vakcinaci objevily ekzémy, opakované horečky, noční běsy, pomočování, či dokonce narušení psychomotorického vývoje.

„Očkování je něco cizího, co je vyrobeno z mnoha částí, a každá z nich na tělo nějak působí, proto je třeba být obezřetný,“ domnívá se matka dvou synů.

Nežádoucí účinky by měli pacienti (či jejich zákonní zástupci) vždy hlásit, a to buď přímo, nebo přes svého ošetřujícího lékaře Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL). Každý rok se u nás spotřebují stovky tisíc vakcín, ústav však za loňský rok eviduje „jen“ 689 hlášení nežádoucích účinků. Naprostou většinu z nich hodnotí jako očekávané.

„SÚKL přijímá hlášení podezření na nežádoucí účinky, nikoliv prokázanou kauzální souvislost mezi reakcí a podezřelým lékem. Pokud je nahlášen určitý počet konkrétních reakcí, vůbec to nemusí znamenat, že ve všech případech souvisely s podáním léku,“ upozorňuje ústav ve svém Informačním zpravodaji, v němž hlášení za loňský rok shrnuje.

Současné poznatky podle ústavu neprokazují souvislost mezi podáním vakcíny a narušením psychomotorického vývoje.

Ani jedno očkování

Jitka se nakonec povinnému očkování coby matka „podvolila“, ale začala s ním později a třeba u hexavakcíny (kombinované vakcíny proti šesti nemocem) odmítla u staršího syna poslední, čtvrtou dávku. Dnes už jsou tři dávky standardem. Aplikaci dalších vakcín na svou žádost oddálila.

„Podle mého názoru jsou děti očkovány příliš brzy a na některé nemoci zbytečně. Nikdo také nezkoumá, zda se protilátky v těle vytvořily, či nikoli, tedy jestli je třeba další přeočkování.“

Kritická je i vůči hexavakcíně: „Nemyslím si, že je vhodné očkovat šest nemocí najednou, a už vůbec ne do dvouměsíčního tělíčka.“ Na otázku, zda se někdy sama nechala nepovinně očkovat proti chřipce či klíšťové encefalitidě, odpovídá bez váhání: „Ani omylem.“

„Dítě se s bakteriemi a viry setkává okamžitě po porodu a jeho imunitní systém na to musí reagovat. Jestli se očkuje proti jedné nemoci nebo šesti, je organismu jedno,“ podotýká Zdenka Manďáková ze Státního zdravotního ústavu.

„Rodiče často říkají: ‚Naše dítě je ještě příliš malé, nechme to, až bude větší.‘ Při očkování ale nezáleží na tom, jak je velké, ale jak zralý je jeho imunitní systém. Tomu jsou uzpůsobené i očkovací dávky.“

Foto: Ondřej Holakovský, Právo

Poukazuje v této souvislosti na kolektivní imunitu, tedy skutečnost, že aby mohla být nemoc vymýcena, musí být chráněno co nejvíc dětí. „Loni jsme měli epidemii spalniček. Představte si, že váš potomek bude mít onkologické onemocnění a neočkované dítě někoho, kdo chce žít individuálně, ohrozí.“

Devětatřicetiletá Michaela, která bydlí v okrese Plzeň-jih, zašla ještě dál. Její tři děti v rozmezí dvou až šesti let věku se totiž s očkovací jehlou nesetkaly nikdy. Jedním z impulzů byla její vlastní zkušenost s přeočkováním proti tetanu. „Měla jsem velmi silné nežádoucí účinky, což bylo praktickou lékařkou označeno jako ‚to se stává‘,“ popisuje.

Bližší údaje o sobě nechce uvést, protože si uvědomuje, že se pohybuje za hranou zákona. „Neočkování je přestupek s pokutou až 10 000 korun pro každého rodiče, takže na sebe nepotřebuji upozorňovat.“

Nabízí se otázka, co kdyby některý z jejích potomků „chytil“ nemoc, proti níž se povinně očkuje. „Samozřejmě je důležité předcházet všem nemocem, ale důležitá je dobrá imunita, tělo si pak poradí se spoustou nemocí,“ věří.

Domnívá se, že některé nemoci jsou již zcela vymýcené nebo je jejich přenos tak specifický, že riziko nákazy není vysoké, a spoléhá se na naše zdravotnictví: „Je na tak vysoké úrovni, že si umí poradit s lecčíms.“

Informace o vývoji vakcíny na covid sleduje se skepsí a v její bezpečnost nevěří: „Moje rodina se určitě naočkovat nenechá a velmi důrazně o totéž požádám i naše rodiče a prarodiče.“

Riziko na bedrech rodičů

Děti Michaely nemohou navštěvovat žádnou „běžnou“ mateřskou školu, kde je dodržení očkovacího kalendáře (s jistými zdravotními výjimkami) povinné. Týká se to státních i soukromých školek registrovaných ministerstvem školství, dětských skupin a zařízení tohoto typu s živností. Pro děti v posledním roce před začátkem školní docházky už ale nařízení neplatí.

Rodičům, kteří potomky nenechali očkovat, se každopádně výběr předškolního zařízení dost zúžil. Umístit je „legálně“ mohou už jen do neregistrovaných zařízení, jako jsou různé lesní školky a kluby. Do jaké míry je tedy povinné očkování skutečně povinné?

„Systém v Česku ze své podstaty neumožňuje se svobodně rozhodnout, žádné alternativy povinnému očkovacímu plánu nabízeny nejsou,“ předesílá Martina Suchánková, předsedkyně spolku Rozalio (Rodiče za lepší informovanost a svobodnou volbu v očkování).

„Ovšem když se rodiče rozhodnou, že chtějí postupovat jinak, převezmou za vše zodpovědnost, zaplatí si individuální plán očkování a čelí sankcím, dá se říct, že si zvolí vlastní rozhodování.“

Hlavním cílem spolku je podle předsedkyně dosáhnout stavu, kdy bude očkování pouze dobrovolné a o poskytování zdravotní péče dětem budou rozhodovat rodiče. Že se tím zhroutí cíl kolektivní imunity, nevěří.

„Myslím, že pro naprosté neočkování by se rozhodovalo pouhých pár procent všech rodičů. Většina nespokojených potřebuje spíš individuální plán a výběr,“ tvrdí Martina Suchánková.

Za koronavirovou krizí podle svých slov vidí především strach lidí a zaráží ji, že státy objednávají miliony vakcín, jejichž účinnost a bezpečnost dosud nejsou ověřeny.

Když jde lékař příkladem

Odpůrci očkování podle lékařky Zdenky Manďákové vždy byli a budou. „Je popsáno, že už v 19. století některé porodní báby nedoporučovaly matkám očkování proti pravým neštovicím.“

Předsedkyně Mladých praktiků Markéta Pfeiferová očkuje sebe i své děti.

Foto: Milan Malíček, Právo

Na odpor naráželo i očkování proti spalničkám, u nás povinné od roku 1969. „Studie z té doby ukazují, že odmítali nejen rodiče, ale i někteří lékaři,“ říká odbornice na infekce a zamýšlí se:

„Je lidským právem rozhodovat o svém životě, ale v tomto případě rozhodujete o dítěti, které svá práva ještě není schopno realizovat. Pokud bude individualistů přibývat, ztratíme komunitní imunitu a ohroženi budou úplně všichni.“

Zdá se mi, že se očkování stalo obětí svého úspěchu.
Markéta Pfeiferová

Markéta Pfeiferová je předsedkyní spolku Mladí praktici a ve svých 31 letech patří mezi nastupující generaci praktických lékařů pro dospělé, navíc vychovává dvě malé děti. O očkování coby výsadě, za niž vděčíme předkům, nepochybuje.

„Na nás je nadále šířit jeho věhlas, trpělivě vysvětlovat význam a mít v tomto ohledu co nejvíce zdravotně gramotných pacientů. Pohybuji se na akademické a vědecké půdě, kde se o jeho významnosti nepochybuje. Bohužel mezi laickou veřejností téma stále více a více rezonuje. Zdá se mi, že se očkování stalo obětí svého úspěchu.“

U svých dětí se vakcinaci nevzpírala. „Kalendář je sestaven optimálně podle současných poznatků medicíny. Dcera má všechna povinná i nepovinná očkování pro daný věk, u mladšího syna mám stejné plány.“

Jakožto lékařka jde příkladem a pravidelně se očkuje proti chřipce a klíšťové encefalitidě. Se zájmem sleduje i dění kolem vývoje vakcíny proti covidu-19 a prohlašuje: „Vnímám ji jako klíčovou pro vyřešení celého problému. Je to cesta, jak vrátit společnost do normálu.“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků