Hlavní obsah

Ester Geislerová: Miluju život a nebojím se ho žít

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Její maminka Věra je výtvarnice a počítačová animátorka, nejstarší sestra Lenka úspěšná ilustrátorka a prostřední ze sester Aňa uznávaná filmová herečka. V Ester (37), nejmladší ze sester Geislerových, se sešly všechny rodinné talenty. Umí kreslit, malovat, fotit i hrát. S Aňou se teď společně objevují v seriálu Anatomie života.

Foto: Milan Malíček, Právo

Ester Geislerová

Článek

Prošla jste pro roli zdravotní sestry v seriálu nějakou průpravou?

Všechny hlavní čtyři sestřičky jsme měly pár školení se skutečnou záchranářkou Zuzankou Holečkovou, která je pro seriál odbornou poradkyní. Sama jsem si v době, kdy to ještě šlo, domluvila v jedné pražské nemocnici, že budu chvíli pozorovat práci doktorů a sester.

Podařilo se to hlavně díky doktoru Marku Dvořákovi, který pro seriál kontroloval scénáře. Zajímalo mě normální dění na urgentu, jak se tam k sobě chovají, jak mezi sebou mluví, jaké mají u toho, co dělají, tempo. Hodně mi to pomohlo.

Nedovedla jsem si plně představit, jak blízko tam jsou dennodenně smrti a jak si od toho udržují odstup. Zajímavé bylo, jak má každý a každá vlastní způsob postupů práce. Například každý jinak odebírá krev.

Odmítám v mateřství kult obětování se, takové to „trpět pro druhé“. Většinou to stejně nikdo neocení

Kdybych to v té nemocnici nezažila, přišlo by mi zvláštní, jak hodně v seriálu na oddělení řešíme osobní problémy, děti, partnery, vztahy nebo flirtování, ale ve skutečnosti to tak je. Někteří zdravotníci to prý mají při tak náročné a stresující práci jako ventil.

Je vám v něčem životní dilema vaší sestřičky Jany, která se vrací do práce po mateřské dovolené, blízké?

Částečně. Čas od času mám dojem, že muži, tedy otcové, si lehce zvykají, že žena je víc „napojená“ na děti, všechno kolem nich obstará rychle, a využívají toho pro svou pohodlnost, protože „oni to s dětmi tak neumějí“.

Když jsem byla vdaná a naše dvojčata malá, zaznamenala jsem ze strany mého exmanžela (filmový architekt a vizuální umělec Jan Kadlec) něco podobného. Na druhou stranu jsou momenty, kdy té postavě Jany nerozumím. Říkám si ale, že v životě každé ženy bývají období, kdy děláme nepochopitelné kroky.

Ženy taky mívají tendenci se obětovat ve prospěch partnera a rodiny a doplácejí na to.

S tímhle já nesouhlasím. Odmítám v mateřství kult obětování se, takové to „trpět pro druhé“. Většinou to stejně nikdo neocení.

Zkoumání partnerských vztahů se stalo takřka jednou z vašich profesí. Mám na mysli projekt Terapie sdílením. O co v něm přesně jde?

Terapie sdílením vznikla tak, že jsme s návrhářkou Josefínou Bakešovou ušily kolekci triček Manifesto, na kterých byly věty ze vztahové komunikace. Lidé nám sami od sebe začali posílat vtipné esemesky ze svých intimních konverzací, hlavně jakými slovy se s nimi partner nebo partnerka rozešli. Bylo to fakt zajímavé, a tak jsem je před nějakými čtyřmi lety začala anonymně zveřejňovat.

Byla jsem překvapená, kolik lidí to trápí a jak se jim uleví, když to přestanou dusit v sobě. Z Terapie sdílením se stalo místo, kde se dá společně smát, plakat, svěřovat se, sdílet.

Foto: archiv TV Nova

V seriálu Anatomie života hraje zdravotní sestru, její sestra Aňa přísnou primářku.

Těch komických rozchodových esemesek se sešlo tolik, že jsme vydaly knížky Terapie sdílením 1 a 2. Byly v nich i fotografie, esej, povídka a další texty. K tomu přibyly audiokniha, audioseriál a televizní seriál na Mall TV s názvem Terapie sdílením: O esemeskách a lidech.

Na většině z toho jsem spolupracovala se svou kamarádkou Johanou Ožvold, která je zároveň režisérkou. Mezitím jsme s Josefínou udělaly několik kolekcí oblečení, které se prodávají na našem e-shopu esterajosefina.com.

Ráda zkoumám, jak nové technologie – mobily, počítače, internet, sociální sítě – mění lidskou komunikaci a ovlivňují naše vztahy. Zkoumám to však z pohledu umělce, ne z pohledu badatele nebo terapeuta. Nejsem odborník na vztahy a nikdy nebudu. Pozoruji ten fenomén v různých uměleckých formách. Ono to souvisí s tím, co jsem vystudovala: Nová média na Akademii výtvarných umění a Intermediální konfrontaci na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.

Ester Geislerová a Johana Ožvold o seriálu Terapie sdílením: Převládá komediální žánr

Kultura

Kam chcete projekt posunout dál?

Předloni jsme začali s přednáškami Terapie sdílením LIVE, uspořádali jsme jich asi dvacet, vloni jsme plánovali mimopražskou tour, jenže jsme jich stihli jen osm, další jsme museli kvůli covidu zrušit.

Jedná se o dvouhodinovou přednášku o vztazích a komunikaci s důkladným vizuálním doprovodem, animacemi, vizualizacemi a debatou s diváky. Posluchači se mimo jiné dozvěděli, jak se správně seznamovat, na co si dát pozor v online komunikaci, o mýtech ve vztazích. Esemesky, které nám lidé zasílají, jsme spolu s odborníkem zasadili do správného kontextu.

Nové technologie nám v komunikaci udělaly maglajz. Nevidíme si při ní do očí, nevnímáme výraz tváře, drobné pohyby, všechno, co se označuje jako neverbální komunikace. Proto dochází k tolika nedorozuměním. „Jak to myslel? Proč to tak napsal? Co tím chtěla říct?“ ptáme se a neznáme odpověď.

Nepříjemné věci si spíš píšeme, protože to je rychlejší, jednodušší, míň to bolí. Komunikaci si tak ulehčujeme a občas zapomínáme, že vztah je vědomá práce.

Potřebují takové přednášky lidé tolik? Potřebovala to třeba generace vaší maminky?

Přesně na tohle se tam ptám párového terapeuta Honzy Vojtka. A jak říkáme v přednášce: Ne každý má to štěstí, že mu rodiče předají nebo poodkryjí základy emoční inteligence, aby věděl, jak se má ve vztahu chovat. Ve školách se to taky neučí. Vztahy se víceméně učíme chybami, které děláme.

Vidíte v těch vztahových esemeskách rozdíl mezi ženskou a mužskou komunikací?

Holky jsou víc zvyklé si o vztazích povídat, proto v tom jsou slovně obratnější. To vůbec neznamená, že jim jdou vztahy líp. Kluci toho posílají míň. Mnohdy jsem ale překvapená, s jakým nadhledem a humorem se dovedou zpětně dívat na to, co posílají.

Kolik času trávíte s telefonem v ruce vy?

Víc, než bych chtěla. Proto se taky s Honzou Vojtkem zamýšlíme, jak dosáhnout digitální balance, jak mít nové technologie pod kontrolou. V tom nám čáru přes rozpočet udělal covid, protože jsme na ně ještě víc odkázaní.

Naopak tedy radíme: Co nejvíc si volejte a sdílejte! Platforma Terapie sdílením má teď o to větší smysl, protože tam lidé sdílejí nejen své vztahové komplikace, ale sdílejí i své pocity, týkající se pandemie, co nebo kdo jim v téhle době chybí.

Foto: Profimedia.cz

S nejstarší sestrou Lenkou a otcem, japanologem Petrem Geislerem (1949–2009; od rodiny odešel v 90. letech) na snímku z roku 2006.

Co všechno o sobě sdělujete na sociálních sítích?

Od malička fotím a natáčím svět kolem sebe, první počítačové animace jsem vytvořila v pěti letech. Máma na to měla firmu, byla českou průkopnicí videoartu, všechno k tomu jsme měli doma. Nové technologie a zaznamenávání jsou pro mě odjakživa přirozenou součástí života. Nebylo to tak, že bych ve třiceti objevila Instagram a začala fotit.

Tvorba a sdílení mě hrozně baví, ale soukromí si dost hlídám. Moje děti třeba moc nechtějí, abych fotky s nimi dávala na sociální sítě. To schvaluji. Na druhou stranu, jak jinak můžu v téhle době, kdy se nemůžeme přirozeně potkávat jako dřív, sdělit kámošům, že jsem zamilovaná nebo že jsem objevila zajímavou knihu, a chci to s nimi sdílet?

A jste zamilovaná?

Ano. Můj milý je Martin Hronský Krupa, studoval na DAMU, herecké kurzy a stáže v Anglii a věnuje se divadelnímu herectví. Seznámili jsme se na natáčení Anatomie života, kde hraje jednoho ze záchranářů. Hned jsme si rozuměli.

Co tomu říkají vaše šestnáctileté děti?

Jsou s tím v pohodě, s přítelem si rozumějí, mají ho rádi. Mám skvělé děti, přejí mi to. Nikdy jsem nechtěla vztah za každou cenu, počkala jsem si, až to přirozeně přijde.

Kam dcera a syn profesně směřují?

Oba jsou teprve v prváku na gymplu. Nikam je nepostrkujeme. Nicméně dcera Mia dostala roli v americkém válečném dramatu filmu White Bird (Bílý pták), který se točí tady u nás. Hraje v angličtině kamarádku hlavní postavy. Moc ji chválí, je fakt dobrá.

Dost zírám, protože si všechno sama zařídila: šla na casting a vrátila se s velkou rolí ve filmu, kde hrají Helen Mirrenová nebo Gillian Andersonová. I vedle natáčení se stále dobře učí. Honza taky, exceluje v angličtině, zajímá se o počítače, film a psychologii. Ani trochu ale nemá rád, když o něm mluvím. (smích)

Jak vypadá vaše výtvarná současnost?

Měla jsem teď výstavu v Hradci Králové v Centru uměleckých aktivit. Lidé ji mohli vidět z ulice a přes QR kód si mohli poslechnout zvukový doprovod. Přišlo mi moc pěkných ohlasů, hlavně od žen.

Tahle videoinstalace s názvem Odložená osobnost byla vloni v únoru vystavená v pražské galerii Artivist Lab. Jenže po čtrnácti dnech se výstavy zavřely. Takže ten název sedí. Nové nápady mám.

Hereckou cestu jsem sice měla Aňou vyšlapanou, ale prošla jsem ji po svém

Herectví jako by k vám přicházelo jen tak mimochodem.

Beru ho ovšem vážně. Vyrůstala jsem v tom. Naše babička Růžena Lysenková Geislerová i teta Zuzana Geislerová (otcova matka a sestra) byly divadelní herečky, sestra Aňa hraje odmalička, já stála poprvé před kamerou, když mi bylo pět nebo šest. Vyrůstala jsem v tom.

Od osmi let jsem chodila na dramaťák, až do šestnácti jsem hrála a recitovala na soutěžích a mezitím stále točila. Nicméně jsem herectví nechtěla studovat na konzervatoři. Víc mě to táhlo výtvarným směrem.

Před pár lety jsem však absolvovala herecké kurzy u anglického herce Davida Penna, který učí filmové herce po celém světě. Hereckou cestu jsem sice měla Aňou vyšlapanou, ale prošla jsem ji po svém.

Foto: Profimedia.cz

Před pěti lety na křtu deníkových zápisků Ani Geislerové „P. S.“: zleva Aňa, maminka Věra, autorka ilustrací Lenka (Lela) a nejmladší sestra Ester.

Je Anatomie života první projekt, kde jste se před kamerou potkala se starší sestrou?

Hrály jsme už spolu někdy před osmi lety ve filmu Alice Nellis Pod hladinou, který byl součástí cyklu Nevinné lži. Hrály jsme tam sestry.

V Anatomii mi pár dnů trvalo, než jsem si zvykla a vnímala ji jako primářku. Když jsme spolu točily, probíhaly mi před očima úplně jiné věci, naše dětství, asociace na to, co jsme prožily. Bylo to až legrační.

Radí vám jako o hodně zkušenější herečka?

Velmi jemně. Třeba u jedné vypjaté scény nadhodila, že bude lepší říct to tišeji. Když zase ona nevěděla určité motivace jedné postavy, protože netočí kontinuálně, tak jsem jí to připomněla.

Máte životní vzor?

První mě automaticky napadá naše máma. Je neuvěřitelná optimistka, i přes všechny trable, které ji potkaly, plná života. Dokáže vidět krásu života v maličkostech a umí se z nich radovat. Dokázala nám to hezky předat. Když člověk vyrůstá se dvěma staršími sestrami, nevyhne se tomu, k nim vzhlížet. Takže i ony jsou mým vzorem.

V čem?

Ani nevím, jak to přesně pojmenovat. V radosti ze života. Pozitivně mě ovlivnilo víc žen, díky nimž miluju život a nebojím se ho žít. K nim patří i moje profesorka na AVU, slovenská výtvarnice a teoretička Anna Daučíková. Má zásluhu na tom, že jsem o sobě přestala tolik pochybovat a nebála se tvořit.

Mohla bych jmenovat několik dalších žen i mužů, které jsem v životě potkala. Zároveň jsem se s mnoha věcmi musela v životě poprat sama, takže jsem pyšná i na sebe. Zdravě samozřejmě.

Když jsme se s exmanželem rozvedli, měla jsem pocit, jako bych si svůj život vydupala zpátky

Jste o devět a osm let mladší než vaše sestry. Netrpěla jsem syndromem nejmladšího sourozence, který ty starší musí stále dohánět?

Podvědomě asi ano. Možná se to projevilo i tím, jak brzy jsem měla děti. S mým exmanželem jsme se ale do sebe tolik zamilovali, že jsme děti hned chtěli. Zároveň jsem cítila, že je fajn, že děti moje a sester budou vyrůstat spolu.

Byla jsem vždycky trochu vyspělejší než moji vrstevníci a děti to dřívější zrání ještě akcelerovaly. V mateřství jsem tak prožívala ve stejnou dobu stejné věci jako sestry.

V jednadvaceti jste byla matkou dvojčat. Nepřeskočila jste v životě období bezstarostného studentského života bez závazků?

Takhle jsem to nepociťovala, protože děti jsem moc chtěla. Byla jsem s nimi šťastná. I zpětně to jednoznačně vnímám jako výhodu. Na dva roky jsem studium na AVU přerušila. Když jsme se s exmanželem rozvedli, měla jsem pocit, jako bych si svůj život vydupala zpátky.

Máme od té doby střídavou péči čili jsem měla čas na děti, ale k tomu i svobodu, čas na práci, na sebe. „Bezstarostný“ studentský život jsem asi přeskočila, ale v živelnosti a umění užívat si život mi mateřství nijak nebránilo.

Střídavá péče u vás dosud uspokojivě funguje?

Dětem bylo sedm, když jsme začali, a osvědčilo se nám to. S mým exmanželem už delší dobu po ne moc dobrých začátcích dobře komunikujeme, vídáme se, zajdeme občas na oběd. Když se ptám dětí, připadá jim tohle uspořádání spravedlivé a správné.

Nemáme to nijak ultimativní, je to stále svobodnější a svobodnější. Je ale důležité říct, že střídavá péče nemusí vyhovovat všem dětem a všem rodičům.

Uvažujete ve své čerstvé zamilovanosti, že byste rodinu rozšířila?

Mít dítě bych chtěla ještě zažít. Zároveň vím, že kdyby se to nestalo, tak se nezblázním.

Reklama

Související témata:

Související články

Laďka Něrgešová: Mám krize velikosti paneláku

Zvládnout dvě děti bez pomoci školy a školky, skloubit domácí výuku staršího s prací v pořadu Showtime na Primě, a hlavně se z toho nezbláznit. Laďce Něrgešové...

Výběr článků

Načítám