Hlavní obsah
Elizaveta Maximová Foto: Petr Hloušek, Právo

Elizaveta Maximová: Máme tendenci žít v iluzích o člověku, na kterém nám záleží

Mladá, hezká, talentovaná, přemýšlivá a taky úspěšná. Sedmadvacetiletá absolventka DAMU Elizaveta Maximová, rodačka z ruské Kazaně, žijící od svých sedmi let v Praze, stoupá po hereckých stupíncích hodně svižným tempem.

Elizaveta Maximová Foto: Petr Hloušek, Právo
Elizaveta Maximová: Máme tendenci žít v iluzích o člověku, na kterém nám záleží

Naposledy vás televizní diváci viděli jako ústřední postavu dvojdílného filmu Stockholmský syndrom. Moc hezký pohled na vás nebyl.

V maskérně jsem během natáčení trávila denně dvě až tři a půl hodiny. Postupně mi modřiny a podlitiny měnily barvu a maskéři to museli v jednotlivých scénách hlídat. Bylo fascinující je pozorovat při práci.

Velmi zvláštní byla i řeč vašeho těla.

Vzhledem ke všem zraněním jsem se jako Klára obtížně pohybovala, stále se „schovávala“, krčila, ničeho a nikoho se nedotýkala.

Na roli oběti takzvaného stockholmského syndromu jsem se připravovala s paní psycholožkou, která pracuje s oběťmi i pachateli trestných činů. Procházely jsme spolu celý scénář. Při natáčení jsem se ale řídila hlavně instinkty a pokyny režiséra.

Ve Stockholmském syndromu hrála oběť.

Foto: ČT – Martin Popelář

Přemýšlela jste o tom, zda byste dokázala čelit psychickému tyranovi?

Každý z nás o tom četl nebo viděl filmy, ale když se s něčím takovým setkáte tváří v tvář, častokrát vám to nedojde. Máme tendenci žít v iluzích o člověku, na kterém nám záleží, a je pro nás bolestné si připustit, že ty iluze byly falešné.

Zní to, jako byste s tím měla osobní zkušenost.

Je to tak, a díky tomu jsem se naučila naslouchat své intuici, především vnitřním SOS signálům.

Její rodiče ve Stockholmském syndromu ztvárnili Zuzana Mauréry (vpravo) a Martin Finger (vlevo dole).

Foto: ČT – Martin Popelář

Stockholmský syndrom nebyl první projekt, kde jste představovala dceru, která se ocitla v průšvihu. Podobně tomu bylo v minisérii Spravedlnost, tam jste svému otci v podání Ondřeje Vetchého obrátila život naruby.

Hodně mi při natáčení pomáhal, skutečně jsem se cítila jako jeho dcera. Roli Lili jsem získala na základě castingu. A díky ní mě oslovili kvůli roli Kláry Osecké ve Stockholmském syndromu.

Byly to ale naprosto odlišné dcery: ve Spravedlnosti to byla vražedkyně, co si všechny svoje problémy zavinila sama, zatímco Klára byla obětí okolností. Naštěstí dostávám i odlišné role: třeba v seriálu Trpaslík jsem hrála roztleskávačku, tři týdny jsem chodila s roztleskávačkami na tréninky.

I kdyby tady byla moje odhalená prsa na všech plakátech, prarodiče nebudou o ničem vědět.

V seriálu o Boženě Němcové, který režíruje Lenka Wimmerová, hraju spisovatelku Karolinu Světlou. V minisérii Herec, kterou diváci uvidí na podzim, zase představuju herečku Divadla československé armády Martu Švarcovou, jejímž předobrazem je Jiřina Švorcová.

Se svým seriálovým otcem Ondřejem Vetchým v minisérii Spravedlnost (2017)

Foto: archiv ČT

Mám za sebou i hlavní role ve studentských krátkých filmech Atlantis 2003 a Sto dvacet osm tisíc. Dostali jsme se s nimi do soutěžní sekce Cinéfondation na filmovém festivalu v Cannes. Jsem za tyhle artové zkušenosti vděčná.

Patří do téhle kategorie i film chilského režiséra Alejandra Fernándeze Almendrase Hra, kde hrajete po boku Jiřího Mádla?

Ano, tam mě hned zaujal scénář. Konečně jsem hrála ženu, ne něčí dceru.

Jak jste se popasovala s odvážnými erotickými scénami?

Když jsem četla scénář, dost jsem se červenala a chichotala. Do té doby jsem před kamerou žádnou větší milostnou scénu neměla. Dostala jsem předtím několik nabídek, které jsem kvůli nahotě odmítla. Necítila jsem se na ně. Tady to ale byl příběh o lásce a vášni, chápala jsem, proč to tam je. Navíc jsem si byla jistá, že to Alejandro natočí krásně.

Ve filmu chilského režiséra Alejandra Fernándeze Almendrase Hra jsou s Jiřím Mádlem vášniví milenci.

Foto: Film & Roll

Chvíli jsem měla obavy, jak to vezme rodina. Ta je pro mě rozhodující. Jenže nikdo z prarodičů nežije v České republice, a i kdyby tady byla moje odhalená prsa na všech plakátech, nebudou o ničem vědět.

Vy pocházíte z umělecké rodiny?

Maminka je profesorkou na vysoké škole, učí rusky mluvící studenty dějiny literatury a latinu. Je velkou milovnicí a znalkyní divadla a umění a taky mým největším kritikem.

V Kazani, odkud pocházíme, má naše rodina dlouhou divadelní tradici – patří do ní pět národních umělců. Rodiče doufali, že v ní nebudu pokračovat. Jenže já odmalička prohlašovala, že chci být herečka. Nebrali mě ale vážně a doufali, že mě to časem přejde.

Nechali mě chodit na různé dramatické kroužky a workshopy, když jsem se ale po základní škole chtěla přihlásit na konzervatoř, zatrhli mi to. Šla jsem tedy na anglicko-české gymnázium. Jenže i tam jsem téměř všechny víkendy trávila na divadelních workshopech.

Takže kromě češtiny a ruštiny máte i výbornou angličtinu.

To ano, řadu předmětů nás vyučovali rodilí mluvčí. Dostudovala jsem se samými jedničkami. Zatímco rodiče mě tam dali, abych „přišla na jiné myšlenky”, já tam šla proto, že jsem si v deváté třídě přečetla knížku o Lee Strasbergovi (americký režisér a zakladatel slavné herecké školy) a snila o tom, jak pojedu do New Yorku a budu tam studovat herectví.

Žije ten sen dál?

Ano! Lákají mě všechna místa, kde se dějí zajímavé věci. A New York k nim rozhodně patří. Ale nejen New York.

Herectví jste stejně vystudovala.

Když se podávaly přihlášky na vysoké školy, podala jsem si jedinou – na DAMU. Když rodiče viděli, kolik úsilí jsem věnovala přípravě, smířili se s tím. Uvědomili si, jak moc to chci.

Začátky byly těžké. Nastoupily pochyby, zda jsem na správné cestě. Během prvního týdne ve škole mi profesor řekl, že se asi stala chyba, že chtěl do své skupiny Elizavetu ráznou a rozhodnou, jak se předvedla na přijímačkách, a teď mu poslali Elizavetu měkkou, jemnou.

Na jiné hodině mi zase vyučující řekl: „To takhle nemůžete, jste hrozně tvrdá, chci tam trochu citu.” Přišla jsem domů a brečela. Nechápala jsem, co se po mně chce. Pak jsem pochopila, že to byly nástroje, které mě měly vyhecovat, a na čtyři roky na DAMU vzpomínám s láskou.

Kde jste si odbyla svůj profesionální divadelní křest?

V Národním divadle, hostovala jsem tam v inscenaci Kámen. Takže z učebny 222 na DAMU jsem se ocitla na prknech Stavovského divadla. Od té doby mám za sebou účinkování na několika pražských scénách.

Neumím odlišit, co je ve mně českého, ruského, evropského, západního, východního.

Teď například hostuji v Dejvickém divadle ve hře Petra Zelenky Elegance molekuly. Je o profesoru Antonínu Holém, který vynalezl mimo jiné léky na HIV.

Jak se takhle mladá herečka dostane do Dejvického divadla?

Přizval mě umělecký šéf Martin Myšička díky minisérii Spravedlnost. Hráli jsme oba v Trpaslíkovi a on si myslel, že ve Spravedlnosti hrála úplně jiná herečka. Říkal, že ho zaujala moje různorodost.

Měl pravdu?

Člověk je proměnlivý a herec zvlášť. Jako Elizaveta vnímám, kdo jsem a co je můj „hobitín”, můj základ. Je to v první řadě rodina a mí nejbližší.

Kdo ji tvoří?

Maminka, nevlastní tatínek, táta v Rusku, dva mladší bratři, z nichž jeden žije tady a druhý s tátou v Moskvě. Mladší, patnáctiletý je hrozně chytrý, vtipný, srdečný. Mám k němu ochranářský vztah a je to můj nejdůležitější parťák. Určitě ale bude naštvaný, že o něm mluvím. Druhému je jednadvacet, studuje v Moskvě a zároveň pracuje v nahrávací společnosti.

Spřádáte plány na vlastní rodinu?

Nikdy jsem nesnila o svatbě ani o dětech. Zatím. Jednou ale maminka chci být. V naší rodině jsem vyrůstala se samými kluky, hodně jsem se prala a klukovsky vyváděla. Když vidím na dětském hřišti kluka, který si cpe písek do pusy, je mi sympatičtější než holčičky v růžových šatičkách.

Své čtvrté narozeniny oslavila v Moskvě.

Foto: soukromý archiv

Vyrůstala jste v Čechách a všechny vaše první zkušenosti se odehrály tady, ale přesto... Je ve vás i něco ruského?

Neumím odlišit, co je ve mně českého, ruského, evropského, západního, východního. Opravdu ne.

Jak jste na tom mimochodem s ruštinou?

Troufám si říct, že moje ruština je bez přízvuku. Stejně jako čeština. Když jsem šla do první třídy, uměla jsem česky jen pozdravit a poděkovat. Maminka si pamatuje, jak jsem se tehdy zlobila, proč musíme doma mluvit rusky, když jsem na tom takhle s češtinou.

Zavedla ale pravidlo, že doma mluvíme rusky. Díky tomu má výbornou ruštinu i mladší bratr, který v Rusku nikdy nežil. Je Čech. Jsem mamince vděčná, že jsme neztratili jazyk, že rusky čteme, můžeme se koukat na filmy v ruském originále.

Točí se tam dobré filmy?

Když jsem v Moskvě, chodím ráda často do kina i do divadla. Při poslední návštěvě mě neskutečně zaujal osmadvacetiletý režisér Kantemir Balagov, který studoval u významného ruského režiséra Alexandra Sokurova. Na festivalu v Cannes měl v pětadvaceti svůj první film, druhý tam uváděli vloni. Obrovský talent. Se zaujetím sleduji i tvorbu Andreje Zvjaginceva nebo Kirilla Serebrennikova.

Jak často jezdíte do Ruska?

Zhruba každého půl roku. Za rodinou.

Zkoušíte se tam prosadit i herecky?

Párkrát jsem letěla na castingy a schůzky, uvidíme, co se bude dít dál. Točí se tam moc zajímavé věci, jsou režiséři, o spolupráci s nimiž sním, ale doma jsem tady.

Na co se v Rusku těšíte?

Na rodinu! A taky na jídlo. Miluju pelmeně, boršč, babiččiny pirohy. Moc ráda cestuji po Rusku a v neposlední řadě se těším na jazyk.

Jak se vám líbí v Moskvě?

Mám ráda její obhroublost. Je to město s docela jinou, elektrizující energií, je drsná, surová. Žít bych tam nechtěla, ale líbí se mi to. Nelíbí se mi ale, jak se tam lidé k sobě chovají, v tom ohledu jsem ráda, že žiju tady. Tady mám svůj život, rodinu, přátele, práci.

Oceňuji, jak je tu všechno uzpůsobené lidským rozměrům. V Moskvě a vůbec v Rusku málokdy vidíte venku vozíčkáře, speciálně Moskva je pro silné. Myslím, že si nevážíme toho, co máme. Pořád nadáváme na spoustu věcí, ale život tu je dobrý. A nejen ve srovnání s Ruskem.

Jste citlivá na český negativismus vůči „Rusákům“?

Nepovažuju to za něco, co by se mě osobně týkalo. Od chvíle, kdy jsem nastoupila do první třídy, jsem měla štěstí na lidi, kteří mě obklopovali. Nezažila jsem žádné špatné přijetí, žádnou šikanu. Vždycky mě obklopovali otevření lidé, fajn děcka, toho si zvlášť vážím, protože děti dovedou být kruté. Opravdu jsem měla štěstí.

Na druhou stranu jsem se nikdy nestyděla za to, že pocházím z jiné země, nestyděla jsem se za jiný jazyk. Nejvýš jsem se v dětství styděla za přízvuk. Až do střední školy jsem se snažila mluvit česky naprosto perfektně, spisovně, protože jsem věděla, že si na to u mě každý bude dávat pozor. Jsem pyšná na to, že mám dva jazyky, dvě kultury.

A pokud narážíte na reminiscence na osmašedesátý rok, nenosím v sobě žádný pocit kolektivní viny. Je mi ale líto, když se lidé hážou do jednoho pytle, ať se to týká kterékoli národnosti. Zobecňování škodí úplně ve všem.

Dala jste si pro letošní rok nějaká předsevzetí?

Dřív jsem si každý rok do různých diářků předsevzetí sepisovala, všechno jsem si plánovala. Letos chci jen jedno: být hodná sama k sobě a být sama sobě nejlepším přítelem. To je teď jediné předsevzetí.

V posledním roce se v mém životě událo hodně změn především v přístupu k sobě samé a k lidem v mém okolí, které vyústily v to, že už nechci o něco křečovitě usilovat, popustila jsem si uzdu.

Takže jen poplujete s proudem?

To ne, chci na sobě samozřejmě dál pracovat, ale budu spokojená s jakýmkoli výsledkem. Nemusím jet dvě stě dvacet.

„Už nechci o něco křečovitě usilovat, popustila jsem si uzdu,“ říká.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jak na sobě chcete pracovat?

Víc čtu, často chodím do kina, mám seznamy filmů, které chci a musím vidět. Začala jsem se věnovat olejomalbě. Hodně mě to chytlo. Minulý rok jsem se díky účinkování ve filmu Modelář naučila hrát na kytaru.

Momentálně si pro sebe hledám nějaký bojový sport. Zatím to vypadá na krav maga (systém sebeobrany vyvinutý v Izraeli), protože se tam musí i hodně přemýšlet. Cítím v sobě potřebu pocitu jistoty, že se dokážu ubránit.

Reakce na vaši roli v Stockholmském syndromu?

Rozhodně. Pro psychiku je dobré vědomí, že se umíte bránit, nestanete se obětí a věříte ve vlastní síly.

Říkáte, že si popustíte uzdu a nebudete se nikam hnát. Neobáváte se, že konkurence čekat nebude?

Takovým úvahám se neubrání ani svatý! Jenže já se takovým sebedestruktivním myšlenkám nechci poddávat. Když jsem se hlásila na DAMU, všichni říkali, jak je náročné se tam dostat. Nemohla jsem to přeci kvůli tomu vzdát. To bych mohla trávit celý život tak, že se budu ohlížet, co na to ostatní. Musím sama vědět, kam jdu.

Samozřejmě si často říkám, že bych tuhle roli chtěla hrát, štve mě, že mi nevyšel nějaký casting. Na druhé straně vím, že moje role budou moje.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků