Hlavní obsah

Vojtěch Vondráček: O stockholmském syndromu jsem povědomí měl

16. 2. 2020, 8:02
Právo, Lucie Jandová

Zazářil ve dvojdílném filmu Stockholmský syndrom, kde hrál psychopata. „Šel jsem na tu roli přes strach a křivdy,“ svěřuje se mladý herec Vojtěch Vondráček (25), který vyrůstal v divadelním prostředí. „S tátou máme opravdu vřelý vztah,“ říká o svém otci, herci Janu Vondráčkovi, s nímž dokonce muzicíruje.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vojtěch Vondráček

Článek

Ve Stockholmském syndromu máte delší vlasy. Kvůli roli?

Ano, především kvůli roli. Když jsme se s režisérem Danem Svátkem sešli poprvé nad scénářem, požádal mě, ať se nějaký čas nestříhám, a já souhlasil.

Jak jste se v tom cítil?

Moc nemám rád, jak se to šmodrchá. I když dřív jsem nosil dlouhé vlasy, a v pubertě si je dokonce tupíroval cukrovou vodou. Měl jsem rád kapelu The Cure. Nekupoval jsem si gely, ale pocukroval jsem si hlavu a vytahal vlasy. A připadal jsem si strašně dobře. Pak mě to naštěstí přešlo.

Jste perfekcionista?

Jsem. Musím to přiznat, i když jsem dlouho nechtěl. Občas jsem dokonce otravný perfekcionista.

Otravujete sebe, nebo ostatní?

V práci ostatní a doma sebe. Třeba tím, že nejsem po zkoušce schopný přestat myslet na divadlo. Dlouho mi to dojíždí.

Stockholmský syndrom jako osudové drama

Filmy a seriály

Stávalo se vám to i s postavou Lukáše Kulhánka ve Stockholmském syndromu?

Vidíte, tam zrovna výjimečně ne.

Foto: Česká televize – Martin Popelář

Jako záporák Lukáš Kulhánek se předvedl ve filmu Stockholmský syndrom.

Jak to?

Protože Danovi Svátkovi jsem tak věřil, že když řekl „to je ono“, stačilo mi to. Podobně to mám s režisérem Janem Mikuláškem v Divadle Na Zábradlí.

I když tam někdy mám pocit nedokonalosti a trápím se, že by to mohlo být lepší, vím, že někteří vědí, že tohle je přesně ono, víc z toho nevymlátím a už se v tom nemusím patlat. A rád toho nechám.

Znamená to, že ctíte autority a nemáte s nimi problém?

Je pro mě těžké sám sebe přesvědčit, že druhý má pravdu, ať jde o kohokoli, protože se na vše koukám ze všech možných úhlů pohledu. A pak to ještě tisíckrát překombinuju. Důvěra v druhého se ve mně tvoří hlavně zkušenostmi.

Zjišťoval jste si předem, co je stockholmský syndrom?

Ano a také jsem si to zjišťoval o limském, který je opačný. Únosce se stává závislým na oběti. O stockholmském jsem věděl, protože spolužák na DAMU o něm chtěl dělat představení. Jen jsem si zjistil, že věznitel nevykazuje speciální znaky. Proto vykreslení syndromu bylo na Elizavetě, která hrála Kláru.

Foto: Česká televize – Martin Popelář

Kvůli této roli si nechal narůst delší vlasy.

Vy jste hrál psychopata. Jak jste na něj šel?

Svou postavu musím před sebou nějak obhájit. Nechtěl jsem jít úplně do hloubky, protože jsem měl pocit, že by to roli ublížilo. Pracoval jsem spíše s gesty, která vzbuzují antipatie.

Stačila mi tendence k neuvěřitelné ukřivděnosti Lukáše Kulhánka, která ho zavedla do spousty průšvihů. V mnoha věcech lže a zamotává se do vlastních výmyslů. A to všechno jen proto, že toužil po respektu ve skupině, kde jsou všichni drsní.

Jeho hledání si místa na slunci ho zavedlo k nucené ležérnosti a zavírání se před světem do sebe. Což se mnoha lidem nelíbilo. Nakonec začal kopat kolem sebe. Možná trpěl maniodepresí, stal se nevyzpytatelným. Divák vidí až poslední fázi, kdy je z něj čistě nebezpečný člověk, nikoli někdo, komu bychom mohli porozumět nebo ho obhajovat. Překročil hranici a zašel moc daleko.

A když jsem ho hrál, řekl jsem si, že já za nic nemůžu, jen ti všichni okolo. Za každý průšvih Lukáše Kulhánka mohl někdo jiný. A on se v tom utopil. Nedal si šanci posunout se dál, byla to čirá sebedestrukce.

Zamýšlel jste se někdy nad tím, z jakých vlastností vzniká aktivní zlo?

U něj zlo bylo spíš defenzivní, obranné. Vytvořením pocitu, že nikomu nemůže věřit, protože mu všichni něco provedou, se uzavřel do bubliny, z níž vrhal jednu kudlu za druhou. A díky tomu se dostal i k obchodu, který byl opravdu hodně nebezpečný.

Rozpoznat psychopata včas je složité, svou pravou tvář dokáže dokonale maskovat

Vztahy a sex

Zarazila mě ta absence soucitu. To je znak psychopatie.

Ano, to souhlasím. Ale slovo psychopat se obecně dnes nadužívá. Mnoho lidí tak označuje i někoho, kdo je jen distancovaný a udržuje si odstup. Častokrát je také jako psychopat označený člověk, kterému prostě jen rupnou nervy. Nebo ten, kdo vás nepolituje, když se trápíte.

Nemám rád lítost. A sám ji nerad vzbuzuji. Když mám nějaké trápení a někdo mě začne přehnaně litovat… To bych byl radši, kdyby to byl bezcitný psychopat. (smích).

Nepamatuju si, že by kdy lítost něčemu extra pomohla. Jinak je to se soucitem. Což znamená nabídnout oporu, a to Lukáš opravdu neudělal.

Je rozdíl mezi soucitem a lítostí.

To ano. Řekl bych, že Lukáš v sobě nějaký soucit měl. Ale podat někomu pomocnou ruku, by pro něj znamenalo ztratit tvář. On nebyl silný člověk, ale slaboch. Kdyby soucit projevil, sám před sebou by neobstál. On si myslí, že silný člověk každého přepere a zmlátí. Ale tak silný člověk nevypadá.

A jak vypadá?

(Zamyslí se.) Je to někdo, kdo dokáže odpustit, naslouchat, mlčet i mluvit ve správnou chvíli. A neubližovat sám sobě.

Býval jste i vy součástí nějaké party?

Poměrně rychle jsem se od drsňáků distancoval. Už na základce.

Byl jste v partě drsňáků?

No právě že nebyl. Ale znal jsem tu touhu být její součástí. Pak mi ale došlo, že bych si jen na něco hrál, že by mi to nebylo příjemné. Že se jako velký drsňák necítím.

Chlapství, to znamená umět pomoci i ve chvílích, kdy na to člověk nemá myšlenky a sílu. V tom občas selhávám.

Jak jste se popasoval s tím, být chlap?

Že budu chlap, jsem si řekl teprve hodně nedávno. Do té doby mě tyhle otázky nenapadaly, snažil jsem se spíš objevit, co tady vůbec děláme.

Když už jsem přemýšlel nad tím, že bych se měl pochlapit, říkal jsem si, že bych chtěl umět pomoci i ve chvílích, kdy na to nemám myšlenky. I přesto, že třeba já sám zrovna tolik síly nemám a řeším něco jiného. To je podle mě chlapství. Přiznám se ale, že v tom občas selhávám.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Herecký svět se mi jako malému moc líbil, ale jasně jsem věděl, že je to jen jako. V pěti letech jsem měl dokonce pocit, že jsem jediný v sále, kdo to ví.“

Promítlo se do vašeho dětství, že je váš táta herec?

Občas se tomu děti ve škole smály, pár se jich dokonce tvářilo, jako kdyby tančil nahý na ulici. Pár lidí naopak mělo úctu. Já to moc neřešil, bylo to přirozené. Táta mě od školky bral do divadla. A já už od školky tomu světu nevěřil.

Proč?

No moc se mi líbil, ale jasně jsem věděl, že je to jen jako. V pěti letech jsem měl dokonce pocit, že jsem jediný v sále, kdo to ví.

Nikdy jsem neměl potřebu se od táty distancovat, máme moc vřelý vztah.

Na rozdíl od mého brášky, který, když jednou táta na jevišti umíral, začal křičet na celé divadlo, že je táta mrtvej. (směje se)

Takže jste se mohl proti herectví buď vymezit, nebo s ním souhlasit.

Já jsem dlouho hrát nechtěl, ale ne proto, že bych se vymezoval. Nikdy jsem neměl potřebu se od táty distancovat, máme moc vřelý vztah. Ale myslel jsem si, že hraní pro mě ještě úplně není.

Šel jsem tedy studovat na střední odbornou školu animaci. A dlouho měl za to, že u ní i zůstanu. Chtěl jsem studovat i střih a pokračovat na FAMU. Dva roky po maturitě jsem ale začal pátrat, co vlastně budu dělat.

Čím jste se živil při tom pátrání?

Byl jsem hlídačem věže na orloji. To byla krásná práce. Měl jsem tam dost času, mohl si dělat zápisky a poznámky a rovnat si myšlenky. Často jsem stál nahoře na věži a koukal na bílou židli na malém dvorečku u Staromáku. Sledoval jsem ji třeba osm hodin a čekal, kdo si na ni sedne.

Byla to taková zenová meditace. Bavilo mě večer zavřít věž a být tam chviličku sám. Zjistil jsem, že potřeba dělat některé věci mizí. A že zbylo jen to, co dělat opravdu chci. Třeba že se chci vrátit k věcem, které předávají myšlenky.

A tak jste se přihlásil na DAMU.

Jo, vzali mě napoprvé a ve druháku vyhodili. Na děkanském termínu na zkoušce se mě ptali na absurdní divadlo. Odpověděl jsem, že mi celé divadlo přijde tak trochu absurdní, a to už jsem věděl, že poletím.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Pravidla mě rozčilují a snažím se je obejít.“

Měl jsem ale možnost dodělat s ročníkem představení Prodaná nevěsta na prknech Prozatímního, Stavovského a Národního divadla v letech 1868 až 2020.

Režírovali ho Petr Erbes a Boris Jedinák, kteří mě teď režírují na Zábradlí i v představení Kyjem po kebuli, které bude mít premiéru v únoru. Moje první hostovačka byla vloni v představení Persony. Pak došlo k pár záskokům z hodiny na hodinu. To bylo záživné, nebyly to úplně malé věci.

Počkejte, z hodiny na hodinu?

Ano. Bylo to tak.

Znal jste text?

Ne. Poprvé to bylo v Macbethovi za Petra Čtvrtníčka. Nebyla to hlavní role, textu nebylo ani málo, ani moc. Vzal jsem si ho do auta na cestu na představení.

Já vždy miloval kordy, meče a šavličky. Už jako malý. Měl jsem rád čestné souboje.

Pak jsem zaskakoval za Jiřího Vyorálka v Hamletech. Představení se mělo rušit, ale to se divadlu logicky nechce. A od září jsem nastoupil do angažmá.

Souvisí tato schopnost rychlé reakce s tím, že jste se věnoval šermu?

Šermu vděčím za mnohé. Když mi však trenér nabídl, že bych ho mohl dělat vrcholově, couvnul jsem. Znamenalo by to soustředit se jen na jednu věc a stát se sportovcem, což jsem nechtěl.

A tak jsem se věnoval šermu dál jen lehce, ale dodnes mě souboj s kordem moc baví. Kdyby si chtěl někdo zašermovat, ať mi zavolá.

V mých očích je to romantická disciplína. Jak jste se k ní dostal?

V mých očích byla taky romantická. Já vždy miloval kordy, meče a šavličky. Už jako malý. Měl jsem rád čestné souboje. Je to dané možná tím, že se v životě rád vykrucuju z pravidel. Rozčilují mě a snažím se je obejít. A to v šermu nejde.

Předpokládám, že jste stál často proti bráchovi.

Jasně, brácha měl z jednoho souboje dokonce díru v puse. Jezdili jsme na chalupu s tátou a tam si dělali mečíky. Ve stráni jsme si postavili hangár, ve kterém probíhaly souboje. Brácha jednou dostal blbě klackem, tak pak trochu profukoval.

S vaším otcem prý máte společné hudební těleso, je to pravda?

Je. Vzniklo to tak, že táta měl kapelu a já taky. Zjistili jsme, že zpíváme o podobných věcech, tak jsme si řekli: Proč to nespojit? Máme hotové písničky i sestavenou kapelu. Už se blíží čas, kdy s tím půjdeme ven.

Zatím naše skladby slyšela jen moje slečna Barunka Bočková. Moc se na to těším.

Foto: KIVA

Hraje na několik hudebních nástrojů.

Na co hrajete?

Na elektrické housle, basu, kytaru, piano. Střídám to. Nejsem v ničem virtuos. Kromě táty jsou všichni ostatní profesionální muzikanti. Já tam jsem nejmladší, ostatním je přes třicet až přes padesátku. Říkáme tomu multigenerační hudební těleso.

Foto: TV Nova

Muzicíruje i se svým otcem, hercem Janem Vondráčkem.

Takže jste se kromě šermu věnoval i hudbě…

Ano, chodil jsem k paní učitelce Bublové. Je moc milá, ale já jsem takový, že jakmile mě někdo do něčeho nutí, přestane se mi chtít. A tak jsem se k houslím vrátil až na DAMU. Začal jsem znovu cvičit kvůli jedné scéně, kdy na jevišti rodí kontrabas housle.

Vypadá to, že jste byl jako kluk dost vytížený.

Přál jsem si dělat hodně věcí, takže jsem si o kroužky vyloženě říkal. Byl jsem zvědavé dítě. Když se nenašel kroužek, táta našel kamaráda, co danou věc uměl, a bylo to.

Jakým otcem byl váš táta?

Táta? Abych mu moc nelichotil… Ale je to úžasný chlap. Není co dodat. Vážím si ho za hodně věcí. On svého tátu, který byl krejčí a amatérský herec, ztratil hodně brzy, a tak nám ho moc chtěl dělat.

Kde se vidíte za pár let?

Asi tady, v Divadle Na Zábradlí. Jsem tu rád. A taky u muziky a u textů. Mám spoustu plánů, ale dost plánů jsem odložil díky mé slečně. S ní toho už tolik nepotřebuji. Ale co bude? Kdo ví.

Reklama

Související témata:

Související články

Jakub Prachař: Snažím se nebýt blbej

7. 2. 2020, 11:04

Má rád dokumenty. Ale pozor! Nesmějí v nich běhat antilopy a létat ptáci. Hrává mouly, ale sní o rolích masového vraha či detektiva nihilisty… Hranice, kdy...

Výběr článků