Hlavní obsah
Daniel Hůlka Foto: Lenka Hatašová

Daniel Hůlka: Kvůli podpoře Zemana jsem přišel o některé blízké kamarády

Daniel Hůlka vystudoval operní zpěv, ale proslavil se díky muzikálu. Věnoval se mu pětadvacet let, přesto jej láska k opeře neopustila. Slíbil si, že až mu bude padesát, vrátí se k ní. Trochu dřív se ale stal tatínkem. Dvouleté Rozárce teď zpívá Vodníka z Rusalky. Operní roli, kterou bude po letech debutovat.

Daniel Hůlka Foto: Lenka Hatašová
Daniel Hůlka: Kvůli podpoře Zemana jsem přišel o některé blízké kamarády

Opera šla ve vaší kariéře trochu stranou, teď jste se rozhodl vrátit se k ní?

Ano, a naplno. Nikdy jsem ji úplně neopustil, dokonce jsem byl v průběhu svého už muzikálového účinkování rok v angažmá v Národním divadle jako sólista opery. Vždycky jsem ale říkal, že v padesáti letech se chci k opeře vrátit.

Asi před rokem a půl jsem se potkal s panem profesorem Vladimírem Chmelem, který byl šest let v angažmá v Metropolitní opeře jako sólista, což je asi maximum, kterého může operní zpěvák dosáhnout ve světě. A díky němu se můj vysněný návrat k opeře uskutečňuje a daří. Chodím k němu třikrát týdně na hodiny a zpívám věci, o kterých se mi ani nesnilo.

Například Verdiho krále Filipa z Dona Carlose. Nedovedl jsem si představit, že bych si na něco takového mohl vůbec troufnout. Ale Vlado učí italskou pěveckou školu, belcantovou, se kterou se tyto těžké árie zpívají úplně snadno, až z toho jsem šťastný jak blecha.

Svůj hlas musíte udržovat. Ale muzikálové zpívání je úplně jiné než operní. Nepoznamenal jste ho tím?

Naštěstí ne. Vlado byl hrozně překvapený, že po pětadvaceti letech muzikálů, kdy jsem třeba Draculu hrál třicetkrát měsíčně, se s ním nic nestalo.

Do premiéry Draculy mě nikdo neznal a po ní mě najednou znala celá republika.

Shodli jsme se, že jsem měl obrovské štěstí, na Pražské konzervatoři mě totiž učil pan profesor Jankovský, který mi dal dobré pěvecké základy. A na těch základech teď můžu stavět.

Jak to má váš hlas s odpočinkem, když máte malou dceru a určitě i probdíte některé noci?

Samozřejmě, spánek je pro regeneraci hlasivek úplně nejdůležitější, ale každý rodič ví, že se spaním, když je doma malé dítě, to není nijak valné. Ale není to žádná tragédie. Když se v noci nevyspím, tak to dospím přes den, když můžu.

Existují fígle, které by hlasivky udržovaly v kondici? Třeba pití syrového vajíčka?

Ne, to je podle mě nesmysl. Jediná možnost, jak si hlasivky udržovat, je pracovat s nimi. Mít dobrého kantora, cvičit a chodit na hodiny. Jinak se hlasivkám pomoci nedá. Je to sval jako každý jiný. Sportovec taky musí pořád trénovat.

Jak jste se vlastně dostal k roli Draculy v nejúspěšnějším českém muzikálu?

To byla v podstatě náhoda. V době, kdy se Dracula připravoval, jsem byl v angažmá v Ústí nad Labem v opeře a byl jsem tam hodně spokojený. Hostoval jsem v Národním divadle a do muzikálu se mi vůbec nechtělo. Na konkurz mě zvali několikrát, ale nešel jsem.

Potom za mnou do Ústí přijel můj kamarád Lubo Fric, který dělal panu režisérovi Bednárikovi asistenta při prvním nastudování Draculy. Přivezl mi noty, scénář a řekl mi, že mě Beďo (přezdívka režiséra) moc prosí, abych přišel. Že už mají všechny role obsazené, jen tu hlavní ne.

V legendární roli Draculy s Monikou Absolonovou jako Lorraine

Foto: ČTK

Chtěl jsem s ním hrozně pracovat, protože se mi líbily jeho inscenace. A říkal jsem si, že minimálně ze slušnosti tam jít musím. A jak jsem měl doma nahrávky a učil jsem se na konkurz, zamiloval jsem si to.

Na konkurzu jsem se líbil Beďovi, Karlu Svobodovi, Richardu Hesovi, líbil jsem se Zdeňkovi Borovcovi, producentům, prostě všem, co do toho měli co mluvit, a roli jsem dostal. A tím jsem se od opery odklonil k muzikálům.

Stal jste se hvězdou první velikosti, byla to pro vás, mladého kluka, tenkrát ťafka?

Samozřejmě byla. Ale už tak mladý jsem nebyl, bylo mi sedmadvacet. Je to jiné, než když se to člověku stane ve dvaceti nebo osmnácti, to se podle mě nedá se zdravým rozumem ani přežít. Ale samozřejmě to se mnou zamávalo, bylo to opravdu přes noc.

Do premiéry Draculy mě nikdo neznal a po ní mě najednou znala celá republika. Takže jsem s tím problém měl.

Vznikla u mě sociální fobie, bál jsem se chodit mezi lidi. Ta ztráta soukromí byla fakt rána. Ale pak jsem si na to zvykl a naučil se s tím žít. A musím říct, že když mě na ulici někdo zastaví, nikdy to není negativní zážitek. Lidé jsou na mě moc milí.

Vážně se na ztrátu soukromí dá zvyknout?

Člověk se s tím musí naučit žít a naučit se své soukromí hlídat. Třeba jsem si nikdy nepustil žádného novináře domů, ani v Jevanech na zahradu. Je třeba si určit nějaké hranice a ty dodržovat. Ale každý to má jinak.

I proto jste začal hodně cestovat? Že jste za hranicemi neznámý?

Samozřejmě když člověk přijede do Asie, tak je to příjemné.

I když tam jste taky musel zaujmout, třeba jen svou výškou.

Když jsem byl poprvé v Himálaji, přecházeli jsme himálajský masiv a v některých vesničkách jsme byli pro děti prvními bělochy, které v životě viděly. Tehdy nás bylo asi devět, z toho polovina z nás měla přes 190 centimetrů.

Pamatuju si, že jsme přišli do první indické vesničky a děti se rozutekly a schovaly, protože přišli obři. Ale pak si nás naopak hrozně zamilovaly a kamarádovi, který kromě toho, že je vysoký, je i hodně rozložitý, začaly okamžitě říkat Big white big a milovaly ho nejvíc.

Láska k cestování ve vás byla vždycky?

Vždycky a vlastně je to stále moje největší záliba. Cestování je podle mě naprosto úžasná věc. Říkám, že jakákoli cesta je dobrá. A čím je to dál a do exotičtější země, tak je to lepší.

Nakonec, díky cestování jste se našli s vaší ženou.

Díky společné lásce k cestování jsme se s Barborkou seznámili. Bára tehdy přišla na nějakou moji přednášku, kterou jsem měl s Mirkou Besserovou. Ta nás tenkrát seznámila. Ale dá se vlastně říct, že jsme se setkali díky cestování.

V titulní roli muzikálu Dracula s Tomášem Traplem jako šaškem

Foto: HDK – David Kraus

Kde jste spolu byli na první společné cestě?

Asi na naší svatbě. Brali jsme se v Las Vegas. Oba nemáme rádi takové ty velké svatby, tak jsme ujeli do Vegas, tam jsme si půjčili bílý kabriolet Mustanga, přijeli jsme k okýnku, tam nás oddali a pak jsme vyrazili na svatební cestu do Nevadské pouště. Takže jsme si tu svatbu užili po našem, cestovatelsky.

Nevyčetli vám to pak vaši blízcí?

Vůbec ne. Bářini rodiče, respektive Bářin táta je na tom s cestováním úplně jako my. Miluje to. A moje máma to chápala, protože ví, že já taky. Svatbu jsme ale natočili a přivezli jsme jim ji.

Cestujete už i s dcerou?

Rozárka, na konci února jí budou dva roky, už má na kontě devět evropských zemí.

Klobouk dolů. A zvládá to v pohodě?

Zvládá to úplně skvěle. Je cestovatelka, lítá letadlem, ale nejradši jezdí vlakem.

Dlouhá léta jsem chodil na terapie a je úžasné, že co se narodila Rozárka, tak to úplně zmizelo. Všechno.

Vy jste se otevřeně projevil jako podporovatel prezidenta Zemana. Co vám to přineslo?

Přišel jsem o některé velmi blízké kamarády, kteří začali být strašně zlí a začali mi škodit. Nerozumím tomu. Já jsem nikoho ze svých přátel nikdy nezavrhnul za to, že má jiný politický názor než já. Vždyť to je úplný nesmysl.

Přece každý máme právo na svůj názor a nikde není psané, že ten můj názor je ten správný. Vím i o rodinách, které se rozpadly kvůli politickým názorům.

Trpěl jste depresemi, nemělo to s tím souvislost?

Ne, to bylo dávno předtím, to s tím vůbec nesouviselo. Měl jsem poruchu neurovegetativního systému, těžkou exogenní depresi, panickou ataku. Bylo to samozřejmě ze stresu.

Dlouhá léta jsem chodil na terapie a je úžasné, že od té doby, co se narodila Rozárka, tak to úplně zmizelo. Všechno.

Neměl jste si ji tedy pořídit dřív?

No, myslím, že bylo dobře, že jsem počkal. V těch třiceti, jak jsem vyváděl, by to nebylo nejlepší. Ale od té doby, co máme Rozárku, jí říkám, že ona je moje štěstí. Spousta věcí se mi podařila.

Nedávno jsem si to uvědomil a telefonoval jsem paní doktorce, ke které jsem chodil jednou týdně na terapii, že jsem u ní nebyl od doby, co se Rozárka narodila, ani jednou a neměl jsem žádný problém.

Daniel Hůlka se na operní prkna vrací s Vodníkem z Dvořákovy Rusalky.

Foto: Lenka Hatašová

Samozřejmě že jsou starosti, třeba s tím spaním. Zrovna dneska jsem Rozárce zpíval Vodníka ještě o půlnoci. Protože ona vždycky přijde a říká: Táto, zazpívej. Říkám: Dobře, a co chceš, dcero? Vodníka z Rusalky. Sice jsem se moc nevyspal, ale tyhle vzpomínky mi nikdo nevezme. To je obrovská nádhera!

Právě Vodníka budete zpívat teď při návratu na operní scénu ve Dvořákově opeře Rusalka. Já si v té roli pamatuji ještě Eduarda Hakena.

Já taky. Je to můj obrovský vzor. Pana Hakena jsem miloval a měl jsem to veliké štěstí, že kdysi ještě na konzervatoři jsem natočil Dvořákovy Biblické písně, pak jsem je po letech dělal i koncertně a od paní Hakenové jsem dostal noty Biblických písní, ze kterých zpíval pan Haken. To je jeden z nejúžasnějších dárků, které jsem kdy dostal.

A Vodník, vypadá to, bude teď mou první operní rolí. Po letech budu debutovat Vodníkem. Takže teď zase s panem Hakenem žiju!

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků