Hlavní obsah
Dana Morávková Foto: Milan Malíček, Právo

Dana Morávková: Cizí muži mi psali, že si mě zkrotí

„Snažím se, aby mi věci z natáčení nezasahovaly do soukromí,“ říká herečka Dana Morávková (49). Když se ale jako Zdena v Ordinaci v růžové zahradě potýkala s domácím násilím, téma ji pohltilo. „Některým samoživitelkám, které mi napsaly vlastní zkušenosti, jsem se alespoň snažila zprostředkovat finanční pomoc,“ přiznává.

Dana Morávková Foto: Milan Malíček, Právo
Dana Morávková: Cizí muži mi psali, že si mě zkrotí

Co jste mívala ve škole z matematiky?

Většinou jedničky, někdy dvojky.

Takže vás počty bavily?

Matematika mi nevadila, měla jsem ji docela ráda. I když víc mě bavila čeština a dějepis.

Já se samozřejmě neptám náhodou. Zajímá mě to z toho důvodu, že váš tatínek byl matematik a maminka inženýrka ekonomie. K matematice tedy měli kladný vztah.

To jistě měli a já jsem to zdědila po nich. Na matematice mi připadá krásné, že si člověk díky ní procvičuje logické myšlení, což mám ráda. Díky tátovi jsem se navíc naučila i šachy. Dnes si je občas zahrajeme se synem.

Co se u vás tedy zvrtlo, že jste nezamířila ke studiu přírodních věd, ale na DAMU?

Za to můžou taky mí rodiče. Stejně jako mě kdysi naučili, abych měla ráda matematiku, tak mě přivedli i k lásce k divadlu. Když jsem byla ještě hodně malá holčička, byly mi sotva čtyři roky, vzali mě poprvé do divadla.

Ale nevzali mě na žádné dětské představení. Ukázali mi rovnou operu. Dodnes si na to živě vzpomínám: byla to Rusalka a mě to absolutně uchvátilo. Beznadějně jsem se zamilovala do divadla i do pana Hakena.

Dana Morávková v roli listonošky Ticháčkové v muzikálu Trhák. Kus nastudovalo pražské Divadlo Broadway podle stejnojmenné filmové komedie Zdeňka Svěráka.

Foto: ČTK

Už ve čtyřech letech?

Jo. Byla jsem z toho představení naprosto uchvácená. Měla jsem chuť vyběhnout na jeviště a tančit tam spolu s těmi rusalkami a vílami. Od toho okamžiku jsem věděla, že chci být herečkou.

Jako malá jsem jednou pomáhala zachránit holčičku, co se topila. Odtáhla jsem ji z vody ven.

Nikdy jste ani minutu neuvažovala o tom, že byste kráčela ve šlépějích svých rodičů?

Možná jednou jsem na chvíli zauvažovala o medicíně. Bylo to, když mi onemocněla babička, to jsem byla taky ještě malá. Ale přemýšlela jsem o tom opravdu jenom krátce. Nakonec jsem ráda, že se to nestalo. Na lékařku si dneska můžu zahrát v seriálu.

To je pravda. V Ordinaci v růžové zahradě léta ztvárňujete „cévařku“ Zdenu Tichou, která často operuje. Musela jste někdy někoho zachraňovat i v reálném životě?

A víte, že musela? Jako malá jsem jednou pomáhala zachránit holčičku, co se topila. Odtáhla jsem ji z vody ven. Bylo to na jednom příměstském táboře, který se jmenoval Léto dětí v Edenu. Dopadlo to naštěstí dobře.

To tedy smekám.

Zachovala jsem se tehdy instinktivně. Jako každý.

Uměla byste dát někomu i první pomoc? Například při autonehodě?

To nevím, ale určitě bych se o to alespoň pokusila.

V seriálu Ordinace v růžové zahradě, který bude na jaře končit. „Zdena Tichá mi chybět nebude, stejně jako mi nebude chybět seriál. Co mi ale bude chybět, jsou lidi, se kterými jsem se během natáčení potkávala,“ říká.

Foto: TV Nova

Co pohled na krev? Ten vám nedělá problém?

Nedělá. My sice při natáčení používáme filmařskou krev, ale asi bych se nehroutila ani z té opravdové. Ono je to tak, že nám malým ženským to kolikrát dělá mnohem menší problém než pořádným dvoumetrovým chlapům. (Směje se.)

Pokud byste nakonec na medicínu šla, jakou specializaci byste si asi zvolila? Bavila by vás kardiochirurgie, kterou se živí vaše seriálová postava Zdena?

To asi ne. Žen v kardiochirurgii je velmi málo. Cévařina je sice hodně velká piplačka, takže by se na to jemné ruce ženy výborně hodily, přesto je ten obor spíš doménou mužů.

Nikdo z naší rodiny žádné umělecké sklony neměl. Asi to budu mít po pošťákovi. Nebo po sousedovi.

Nevím, jaký obor bych si zvolila. Osobně znám jenom jednoho doktora, který má i umělecké sklony. Jde o Imrana Musaa Zangiho – očního lékaře a současně muzikanta z Yo Yo Bandu. Jeho specializaci bych ale taky dělat nechtěla. Brýle sice nosím, ale považuju je spíš za módní doplněk než za zdravotnický prostředek.

Měli nějaké umělecké sklony vaši rodiče? Po kom jste své herecké nadání zdědila?

Absolutně nevím. Nikdo z naší rodiny, kam mi až paměť sahá, žádné takové sklony neměl. Asi to budu mít po pošťákovi. Nebo po sousedovi. (Směje se.)

„Část diváků má pocit, že když jim dvakrát týdně vstupujete do obýváku, že jste taky trochu jejich.“

Foto: Alensa.cz

Co sport? Dočetla jsem se, že jste se jako malá věnovala i krasobruslení. Dvakrát jste dokonce vyhrála juniorské mistrovství republiky v tanci na ledě. Kde se vzal tento talent?

Tak tohle po rodičích skutečně mám. Naši vždycky hodně sportovali, i když ne vrcholově. Maminka dělala sportovní gymnastiku a tatínek jógu, judo a karate. Bylo proto jasné, že se dám na nějaký sport i já.

Proč jste se dala právě na krasobruslení?

Tehdy to bylo mezi holčičkami strašně populární. Stejně jako kluci zbožňovali hokej, holčičky visely na televizních přenosech z krasobruslení. Seděly u černobílé televize a hltaly každý komentář hlasatele, který jim přibližoval nejenom jízdu krasobruslařky, ale i barvy jejích šatiček a flitrů.

Dovedla byste pořád ještě vystřihnout na ledě odpíchnutý salchow? Nebo piruetu?

Piruetu možná ano, ale odpíchnutý salchow už ne. Anebo možná ano. Možná bych ještě jeden vystřihla, ale zřejmě by to byla poslední věc, o kterou bych se ve svém životě pokusila. Pak už by nebylo nic. (Směje se.)

Zkoušela jste nějakou takovou akrobacii v poslední době?

Nezkoušela. Ještě nedávno jsem sice bruslila v Popelce, muzikálu na ledě, kde jsem hrála královnu, ale tam se po mně žádná akrobacie nechtěla. Tančila jsem jenom v páru s princem. Od chvíle, co začala pandemie, jsem ale nedělala ani to. Nebyla jsem si zabruslit strašně dlouho.

Nakonec jste se tedy stala herečkou a jdete z role do role. Jaké role vám jsou nejbližší? Co hrajete nejradši?

Já hraju ráda úplně všechno. Jsem svou profesí tak posedlá, že se vždycky těším na to, co přijde, ať je to cokoliv. A mám to opravdu pestré – v divadle dostávám úplně jiné role než v televizi nebo ve filmu.

V pohádce Princezna Slonbidlo z roku 1990

Foto: Česká televize

Se kterou rolí si vás nejčastěji spojují diváci?

Pochopitelně si mě spojují hlavně s těmi seriálovými postavami. Když jsem hrála potvoru Andreu v Rodinných poutech, byla jsem pro ně mrcha. Teď mě zase někteří lidé na ulici oslovují Zdeno.

Reagovali na vás někdy diváci negativně? Třeba Martin Růžek kdysi vzpomínal na to, že když hrál Koniáše, tak si před ním lidi v tramvaji neváhali odplivnout. Stalo se vám někdy něco podobného?

To se stane asi každému herci. Určitá část diváků má zkrátka pocit, že když jim dvakrát týdně vstupujete do obýváku, že jste taky trochu jejich. Mně třeba kvůli roli Andrey psali nějací muži. Psali, že si mě zkrotí. Velmi často to byli Slováci. Oni to asi prožívají nějak víc. (Směje se.)

Co na to říkal váš manžel? (s klavíristou a skladatelem Petrem Maláskem budou letos slavit pětadvacáté výročí svatby)

Smál se tomu. On moc dobře ví, co je natáčení a co realita.

Vám osobně se některá z rolí promítla do života? Když jste hrála třeba tu potvoru Andreu, byla jste pak bojovnější i doma?

To se mi nikdy nedělo. Možná to bude i tím, že mě často po natáčení čeká ještě i představení v divadle. To znamená, že ze sebe musím rychle setřást jakoukoliv předchozí roli a přepnout se do další. Navíc já se opravdu snažím nepřenášet nic ze svého pracovního života do svého života soukromého.

Je ale pravda, že když jsem jako Zdena Tichá v Ordinaci v růžové zahradě zažívala domácí násilí, tak to na mě určitý vliv mělo. Měla jsem pocit, že na mě to téma hodně vyskakuje i mimo natáčení.

S manželem, klavíristou a skladatelem Petrem Maláskem, mají syna Petra.

Foto: Profimedia.cz

Najednou jsem o tom hodně četla v novinách, viděla jsem to ve zprávách, slyšela o tom na ulici. Hodně mi taky psaly ženy, ale i muži, kterých se to skutečně týkalo. Zřejmě to bude tím, že když se člověk musí nějakým tématem zabývat častěji, tak na něj začne být i citlivější.

Spojila jste se někdy s některou z těch obětí domácího násilí? Snažila jste se jim například pomoci?

Většinou mi psaly ženy, které už byly z nejhoršího venku. Tím, že dokázaly z nešťastné situace odejít a začít znovu, jsem si jenom vyslechla jejich příběhy.

Některým z těch, které pak zůstaly jako maminky samoživitelky, jsem se ale snažila najít organizace, které jim dokázaly pomoct i finančně.

Měla jste z toho splíny?

Splíny je asi příliš silné slovo, ale příjemné to rozhodně nebylo. Přemýšlela jsem o tom hodně. To téma vás totiž neustále obklopuje – honí se vám hlavou, když se před natáčením učíte texty. Je s vámi, když jedete sama autem. Bavíte se o tom s kolegy, když s nimi ty scény zkoušíte.

Zaměstnává vás to, protože se musíte vcítit do kůže člověka, kterého někdo skutečně týrá a který je zoufalý. Na chvíli mě to opravdu pohltilo. Podobné to bylo, když seriálová Zdena ztratila dceru.

Hrdí rodiče poslali svého syna na studia do Anglie. Petr si vybral obor anglická literatura a tvůrčí psaní.

Foto: Profimedia.cz

Když jsme u těch splínů... během koronakrize na vás nějaké přišly?

Dnešní situace není jednoduchá, a to pro nikoho. Týká se to nejenom herců a muzikantů, ale i lidí s restauracemi nebo hoteliérů... Děti nemohou chodit do školy, což je náročné nejenom pro ně, ale i pro jejich rodiče. Přesto splíny s manželem nemáme. My jsme rodina, co se ráda směje.

Váš muž, skladatel Petr Malásek, teď stejně jako vy nemůže vystupovat. Čím se tedy doma bavíte?

Užíváme si toho, že jsme spolu. My jsme totiž rádi spolu. A je pravda, že předtím jsme moc společných večerů nezažívali.

Takže si hodně povídáme a hodně chodíme na procházky. Taky jsem se rozvařila. Tolik jídla, kolik jsem uvařila za posledních několik týdnů, jsem nezvládla snad za celý svůj dosavadní život!

S manželem se nehádáme. Jen mi občas z legrace vyčte, že nezhasínám. Nebo že nacákám v koupelně.

Jednu dobu jsme mívali dokonce dvě teplá jídla denně – obědy i večeře. Kamarádi se mi smáli, že už dávám na instagram jenom recepty. Ještě štěstí, že jsem pak musela i uklízet – všechna nabraná kila jsem zase hezky vysportovala se smetákem. (Směje se.)

„Já hraju ráda úplně všechno. Jsem svou profesí tak posedlá, že se vždycky těším na to, co přijde, ať je to cokoliv.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Ponorkovou nemoc tedy nemáte.

Ne. Jediné, co mi občas manžel z legrace vyčte, je to, že nezhasínám. Nebo že moc nacákám v koupelně.

Ordinace v růžové zahradě má po patnácti letech skončit. Televize Nova během jara odvysílá poslední díly. Bude vám Zdena Tichá chybět?

Zdena mi chybět nebude, stejně jako mi nebude chybět seriál Ordinace v růžové zahradě. Co mi ale bude chybět, jsou lidi, se kterými jsem se během natáčení potkávala. Třeba Honza Čenský. S tím se nám ta chemie, kterou spolu máme, neskutečně povedla. Po tom se mi bude určitě stýskat.

Už víte, co bude dál? Máte domluveno něco nového?

Já mám roztočené dvě další věci. Ale co bude dál, ve skutečnosti nevím. Špatně se mi na to odpovídá, když není jasné, jak se bude situace vyvíjet a kdy se budeme moct vrátit do divadla.

Takže mezitím alespoň zaplavíte trh novými módními doplňky. (Před šesti lety začala navrhovat kabelky pro značku Elega.)

To rozhodně. Jarní a letní kolekci máme dávno hotovou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků