Článek
Poslední vztah měla Charlize s oscarovým a o patnáct let starším hercem Seanem Pennem – skončil v roce 2015.
„Když mi moje pětiletá dcera August nedávno řekla, že potřebuji přítele, zaskočilo mě to. Řekla jsem jí, že se právě teď ale cítím dobře samotná. Poznala jsem několik výborných mužů, se Seanem jsme byli zasnoubení a plánovali jsme svatbu. Je to úžasný člověk, ale žít s ním bylo náročné.
Opakuji, že jsem spokojená a šťastná sama s dětmi, ale kdo ví, možná se pro ně tatínek ještě někdy najde,“ dodává optimisticky jihoafrická rodačka. Podělila se také o pocity, které zažívá v pandemii.
Charlize Theronová na udílení Oscarů v roce 2019
„Je těžké pokusit se vyčíslit, co bylo a je v souvislosti s virem to nejhorší. Naději čerpám hlavně od mladých. Když jsem v roce 2007 zahájila svůj program zaměřený na HIV pozitivní děti v Jižní Africe, vycházela jsem z inspirace, kterou získávám právě od nich. Dojímá mě, jak jsou ochotní dál bojovat. Hodně sil mi dodávaly i vlastní děti.
Musím přiznat, že bylo i osvěžující, že jsem se díky karanténě nemusela nikde ukazovat a mohla jsem trávit spoustu času právě s nimi, být rodičem i učitelem v domácí škole. Jsem sice hrozný učitel, ale snažila jsem se,“ svěřuje se matka dvou adoptovaných dcer, zmíněné August a devítileté Jackson.
Fanynka akčních filmů
Hned v začátku kariéry na konci devadesátých let natočila tak vynikající filmy, jako byl Ďáblův advokát, Pravidla moštárny či Astronautova žena, svůj akční repertoár začala budovat hned poté, co získala Oscara za ztvárnění skutečné masové vražedkyně Aileen Wuornosové v dramatu Zrůda.
Loupež po italsku (2003) se povedla, ale po nepříliš úspěšném sci-fi thrilleru Aeon Flux to chvíli vypadalo, že s akčním žánrem skončí.
Charlize se ale nedala odradit a počkala si deset let, aby se předvedla ve filmu Šílený Max: Zběsilá cesta. Následovalo Rychle a zběsile 8 a podceňovaný špionážní thriller Atomic Blonde: Bez lítosti.
Nyní vede tým nesmrtelných válečníků ve filmové adaptaci komiksu The Old Guard: Nesmrtelní (2020) a chystá se na Rychle a zběsile 9 (2021).
V roli bojovnice Andy v akční fantasy Old Guard: Nesmrtelní (2020)
Fanynkou akcí nadupaných filmů je Charlize Theronová dlouho.
„Vlastně od chvíle, co jsem viděla Smrtonosnou past v roce 1988. Možná jsem trochu divná. Ráda totiž hraju nejen chlapské postavy, ale i bídáky, zajímá mě, proč lidi dělají hrozné věci. Ať už to byla Furioza v Šíleném Maxovi, legendární kyberteroristka přezdívaná Cipher v Rychle a zběsile 8, nebo agentka MI6 Lorraine v Atomic Blonde. Ve Zrůdě jsem zase byla vraždící prostitutkou. Stejné to bylo i s krásnou, ale ďábelskou Ravennou ve fantasy Sněhurka a lovec.“
V akčních filmech si nezadá s mužskými kolegy, dokázala to už několikrát, ne nadarmo se říká, že by zvládla i Jamese Bonda.
Jako agentka MI6 Lorraine Broughtonová v thrilleru Atomic Blonde: Bez lítosti.
Filmoví kritici tvrdí, že jsou její role „spojením ledové krásy, lákavého tajemství, přitažlivé sexuality a drsných bojových umění” a že například Lorraine z Atomic Blonde je triumfem ženské krásy, který se na stříbrném plátně vidí jen zřídka.
Ale tyhle role rozhodně nejsou zadarmo. Za jejich perfektním provedením stojí samozřejmě měsíce dennodenní tvrdé přípravy a leckdy dojde i na úrazy.
Ženská síla je v loktech, ne pěsti
Je zřejmé, že Charlize je trénována tak, aby dokázala sama zvládnout bojové sekvence a provádět řadu kousků bez kaskadéra.
„Cítím se dobře, když vím, že jsem pomohla učinit akční hrdinky součástí filmového průmyslu. Nechceme bojovat jako muži. Žena zná sílu svého těla, což jsou její lokty, kolena, nohy, ne pěsti. Chceme bojovat chytřeji, způsobem, který dává smysl,“ vysvětluje Charlize Theronová, která se už ve svých deseti filmech ujala i role producentky.
Největším uměním matky bylo povzbuzovat mě, abych našla sebe sama a svou nezávislost
Není snad režiséra, který by o ní nemluvil v superlativech. Brit John Duigan, pod jehož režií hrála v roce 2004 v romanticko-válečném snímku Hlava v oblacích, to řekl za všechny:
„Charlize je naprosto dokonalá. Překypuje energií, má vynikající instinkt, stejně jako schopnost improvizace. Dovede přesvědčivě vyjádřit složité emoce, ale současně být i silná a bláznivá. Celý film z ní nespustíte oči. Její herectví je jedním slovem brilantní.“
Výchova bez otce
V roce 2012 adoptovala dceru Jackson a na její výchovu byla od začátku sama. Pomocníkem jí byl ze začátku kolega Keanu Reeves, se kterým se poznala v roce 1997 při natáčení Ďáblova advokáta.
„Jinak jsem ale nikoho nepotřebovala, protože Jackson měla tu nejlepší babičku na světě. S mojí matkou Gerdou se nebojím ničeho. Je férová, spravedlivá, tvrdá, milující, vždy mi byla oporou. Jejím největším uměním bylo povzbuzovat mě, abych našla sebe sama a svou nezávislost. Jen díky ní jsem tam, kde jsem. Moje rodina je pro mě vším.“
Ve stejném duchu vychovává nejen Jackson, ale i August, kterou adoptovala po rozchodu se Seanem Pennem v roce 2015. Na dětství na jihoafrické farmě, kde sbírala kukuřici, dojila krávy a jezdila na motocyklu, Charlize nikdy nezapomene. V zemi, kterou rozdělil apartheid, se naučila v bouřlivých politických diskusích mluvit otevřeně, naučila se prát se sama za sebe. Jako teenager musela překonat osobní trauma, když ztratila otce, násilnického alkoholika, kterého matka v sebeobraně zastřelila.
„Bez ohledu na tuto tragédii jsem ale měla nádherné dětství. Bylo požehnáním vyrůstat v tak nádherné přírodě. Určitě tam vezmu dcery,“ říká herečka.
Víte, že...
- Loni zahájila kampaň na podporu boje proti domácímu násilí uprostřed pandemie, na kterou věnovala 500 000 dolarů.
- Je zastáncem sňatků osob stejného pohlaví a aktivně bojuje za jejich zrovnoprávnění.
- Je výborná řidička. Dokázala to v krimi Loupež po italsku, kdy při natáčení dala 360 kilometrů za hodinu.
- Přemýšlí o účasti na natáčení další Smrtonosné pasti, kde by byly hrdinkami dvě ženy.
Dnes už málokdo ví, že pro ni angličtina není mateřštinou. Původně mluvila afrikánštinou, jazykem odvozeným z holandštiny v 17. století. „V angličtině jsem měla příšerný přízvuk, byla doba, kdy jsem proto nevěřila, že se mi podaří v Hollywoodu prorazit. Až po měsících dřiny jsem se akcentu zbavila. Ztratila jsem ale jen přízvuk, ne svou kulturu.“
