Hlavní obsah
Blanka Milfaitová Foto: Petr Hloušek, Právo

Blanka Milfaitová: V Česku jsme na návštěvě, která se kvůli koronaviru protáhne na rok volna

Za domov považuje Blanka Milfaitová kemp v italských Dolomitech, ale stav nouze trávila s rodinou na zámku v Zalužanech. Dojela tam s manželem a třemi dětmi z anglického panství Dalemain, kde již popáté získala titul nejlepší světové marmeládnice.

Blanka Milfaitová Foto: Petr Hloušek, Právo
Blanka Milfaitová: V Česku jsme na návštěvě, která se kvůli koronaviru protáhne na rok volna

Po návratu z Anglie vás čekal nejen stav nouze, ale i karanténa. Jak u vás vypadala?

Asi to bude možná až sprosté, ale my si moc nestěžovali. Sice není práce, neinkasujeme, sice máme obavy o přátele dole, my jim nabízeli i azyl na zámku, než to nejhorší přejde, ale jinak…

Máme v Zalužanech hromadu práce, park má 35 tisíc metrů. Hodně jsme tu investovali do ubytování, dodělávali potřebné, věnovali se intenzivně škole, klavíru a tréninkům. Navíc začal naplno chodit nejmladší syn, takže je stále co i koho honit. (smích)

Váš optimismus je až nakažlivý.

Ale aby to neznělo růžově, karanténa dolehla na naše podnikání na sto procent, jako na jiné hotely a akademie. Navíc v Itálii, kde máme svůj domov, jsou dopady stonásobně horší, tam to bylo peklo…

Jediné, co nás ale skutečně částečně omezovalo, byla povinná karanténa po návratu z Anglie do Česka.

Letos v Dalemain hodnotili tři tisíce vzorků z Evropy, ale i z Japonska, Afghánistánu, Austrálie, Severní Koreje nebo z Iráku. Čím jste porotu zaujala?

Od nás šla do soutěže citronová s hruškou a vanilkou. A protože naše citronové pořád vozí zlato, jsem dnes stokrát ráda za riskantní rozhodnutí zakoupit před roky na Sicílii malý sad s odrůdou, která je jiná, lahodnější, sladší, dokonalejší, vítězná: Interdonato di Messina.

Skoro sedm let cestujeme po světě a dětí máme stále více, jsou součástí týmu. Nejstarší má školu i na cestách, k tomu denně trénink, nic se neošidí!

Jinak letos bylo v Dalemain konkurentů už přes tři tisíce. Kvalita hodnocených marmelád se tam rok od roku posouvá až neuvěřitelnou rychlostí. Nám se to náhodou zas povedlo pozlatit. Ano, je to fenomenální úspěch, ale už to není to absolutno, jaké jsem zažila v roce 2013.

V Zalužanech pořádá i kurzy vaření marmelády.

Foto: archiv Blanky Milfaitové

Do Británie jste jela z Itálie, kde roky s rodinou žijete. Berete na tyto cesty i děti?

Bez dětí si to nedovedu představit, anebo dovedu. Ano, romantická večeře s mužem, spaní do devíti, procházka ruku v ruce a posezení v malé kavárně nad jezerem, k tomu milování, kdy se ti zamane, a… prostě jo, ale ne. (smích)

V Česku jsme „na návštěvě“, která se kvůli koronaviru a zničení turistické sezony protáhne na rok volna.

Skoro sedm let cestujeme po světě a dětí máme stále více, jsou součástí týmu. Nejstarší má školu i na cestách, k tomu denně trénink, nic se neošidí!

Co při takto dlouhých přesunech dělávají?

V autě si hodně čtou. Poslouchají namluvené příběhy, kreslí. Nepotřebují k tomu ani tablety, ani telefony, svět online jde mimo ně. Cestování i za prací si tak užíváme, plánujeme jim různá překvápka, akce, vložené výlety…

Již několik týdnů žijete v Zalužanech. Je tento váš návrat domů do Česka definitivní?

Ale kdepak, to je celé obráceně, v Česku jsme „na návštěvě“, která se kvůli koronaviru a zničení turistické sezony protáhne na rok volna. Dům v Dolomitech pod Marmoladou je náš domov a není na prodej…

Nikdy ale neříkám nikdy. Občas se v jižních Čechách zajedeme podívat na nějaké staré hospodářství nebo mlýn, kam třeba ani nevede cesta, ke kterému patří louky i lesy… Co kdyby náhodou. (smích)

„Certifikujeme schopnost absolventa se výrobou marmelád okamžitě i živit,“ říká Blanka Milfaitová.

Foto: archiv Blanky Milfaitové

Jak jste ten svůj kemp pod nejvyšší horou Marmoladou vůbec objevili?

Do kempu přijel muž před téměř třiceti lety s karavanem a pak mě tam před pár lety vzal na rande. A shodli jsme se, že je to ráj. Ráj byl na prodej. (smích)

Děti nás denně prosí, abychom se vrátili. Mia Ronja, prostřední, ta, co se nám narodila na Sicílii, to odloučení dost špatně bere. Často si stýská a pláče. Uvidíme, jak se situace vyvine.

V Itálii jste s mužem zaměstnávali desítku zaměstnanců. Vrátili se ti čeští s vámi?

Zaměstnáváme tam kmenově jen Italy. Češi u nás byli brigádně, případně „půjčení“ z naší české firmy. Jen moje asistentka, která s námi je od narození nejstarší dcery, dokonce u něj na Barrandovském mostě v Praze asistovala, s námi byla na všech štacích. Je něco jako anděl strážný rodiny a pro děti druhá maminka.

Co vím, tak aktivity v Česku jste zastavila. Původní statek jste prodala, cukrárna v Srní také nefunguje. Kde nyní vaříte své slavné marmelády?

Po odjezdu do Itálie jsme v Česku pomalu prodali vše. Neplánovali jsme návrat. Nelze sedět na několika židlích souběžně, nefungovalo to. Navíc velká investice v Dolomitech šla jen z našich prostředků.

Manufakturu máme dole v Itálii, ale z českého pohledu vlastně nahoře, v 1500 metrech nad mořem. Sice kvůli covidu-19 nyní stojí, ale marmelád máme dost. (smích)

Kde jsou teď vaše marmelády k dostání?

Právě v Zalužanech. Na zámku máme concept store v gotickém sále. Je to paráda, kde se marmelády – a nejen ty – prodávají. Jejich ceny se pohybují podle velikosti skleničky (od 35 gramů do půl kila), respektive od 90 do 420 Kč.

Proslavily ji marmeládové expedice.

Foto: archiv Blanky Milfaitové

Kolik tedy stojí standardní čtvrtkilová sklenička?

Dvě stě dvacet korun. To jsou ceny za všechny druhy, až na limitované edice s individuálním dovozem exotického ovoce, s nejdražšími koňaky, exkluzivními šampaňskými a třeba se zlatem… Tam je cena i několikanásobně vyšší, přesto jsou všechny edice obratem vyprodané.

V Zalužanech podnikáte ovšem již delší dobu, že?

Když jsme před téměř dvěma lety podepsali smlouvu o druhé účasti na Všeobecné světové výstavě EXPO, tentokrát v Dubaji, bylo jasné, že na rok 2020 budeme potřebovat v Česku minimálně zázemí a drobnou produkci. Proto jsme přesunuli půlku našeho života na Zalužanský zámek, který nám poskytuje perfektní zázemí a dostatek prostoru pro naše aktivity.

Nejstarší dcera tu má i sprinterskou trať a já jsem tu konečně založila nejen Akademii marmeládového umění, ale i vytoužené rozárium.

Asi není špatné žít na zámku. Mýlím se?

Nehledali jsme další domov, kdepak. Zalužany jsou náš český base camp, naše velké zázemí. Jsme šestičlenná rodina. K tomu se děti učí doma. V parku se děti vyřádí, v lesoparku téměř ztratí a vůkol je vysoký plot, takže jsme v klidu. (smích) Na zámku budujeme i výrobnu marmelád, pořádáme koncerty, svatby…

Na cesty vyráží vždy s rodinou, do níž patří dvě dcery a syn.

Foto: archiv Blanky Milfaitové

Proslavila jste se, když jste žila v Novohradských horách. Cukrárna fungovala na Šumavě. Bydlíte v Zalužanech, domov máte v Dolomitech. Prý jste chtěli žít i v Norsku.

Ano, to je pravda a muž o něm stále remcá, že by tam byl větší klid. Byl to celý ostrůvek s jedním domem. Nejbližší druhá samota stála desítky kilometrů od něj… Cenově by se navíc jednalo o desetinovou investici v porovnání s Itálií a naše práce by pokračovala i tam.

Proč jste tedy na ten sever nevyrazili?

První minus byly mušky. Malé otravné potvory, kvůli kterým i pes na procházce lesem musí mít síťku, a to by nebylo dobré pro nikoho, tedy ani pro nás. Většinu dne totiž trávíme venku a tohle je pro nás prostě děs.

No a já se osobně přiznám, že být měsíce bez sluníčka v polární noci, to bych nedala. Na tento faktor jsme zapomněli, nakonec byl limitním.

Srovnáte, co je nebo bylo nejtěžší řídit? Cukrárnu? Karavan? Kemp? Nebo kurzy vaření…?

Myslím, že to je italská firma. To ostatní šlo dost samo, v předvídatelné realitě. I s těžkým karavanem v písečných dunách před Západní Saharou jsem se cítila lépe než na jednáních s naší účetní firmou v Dolomitech. Je tam tolik věcí jinak, většina z nich naprosto nesmyslná. Byrokracie je tam něco jako mor. Nekonečné seznamy daní, regulací tu zemi sráží na kolena.

Domov ale mají ve svém kempu pod horou Marmoladou v Dolomitech.

Foto: archiv Blanky Milfaitové

Kritickými názory k „Systému“, jak říkáte byrokratickým omezením, jste známá. Je to důvod, proč děti nedáváte do „běžných“ škol a školek? Nechybějí jim pak kamarádi?

Pro nás je hrůzostrašná ta představa, že bychom měli dítě odevzdat do mateřské školky a vyzvednout si ho od nefunkčního Systému po vejšce. A věříme tomu, že jim nechybí ani jiné exempláře stejného druhu, ani nešťastná socializace.

Kamarády mají. Máme známé s dětmi, klienty s dětmi. Nejstarší Eli sportuje ve dvou závodních týmech, tedy kontaktu je až dost.

Považujete se za alternativní rodiče?

Naše děti mají přísný režim. Není to jen o škole. Máme to celkově jinak ve všem. Bylo by to asi na dlouhé psaní, často o všem píšu na webu, dost i v knížkách…

S mužem jsme přesvědčení o tom, že naše výchova je pro naši rodinu ta nejlepší cesta, která garantuje, že naše děti budou umět vše potřebné, nepotřebné nepoznají a budou tím zocelené do budoucích let jejich dospělosti. Do doby, která nebude ani růžová, ani bezpečná.

Máte tedy pro jejich výchovu nějaké „noty“, řídíte se nějakou filozofií?

Musíme se řídit pravidly dozorové školy, pod niž děti spadají. Chodit na přezkoušení, ale jinak si jedeme po svém. A samotná výuka? Víte, že jsem měla být učitelkou na střední?

Nejsme nikterak alternativní biorodinka. Jen se u nás nosí víc důslednost, kontinuita, respekt, pravidla, vůle, pečlivost a čas jednoho na druhého.

Vím, aprobace matematika – fyzika.

Díky bohu, že jsem utekla. (smích)

Dobře, ale jaká jste tedy učitelka svých dětí?

Nehledejte v našem přístupu nic bizarního. Nejsme nikterak alternativní biorodinka. Jen se u nás nosí víc důslednost, kontinuita, respekt, pravidla, vůle, pečlivost a čas jednoho na druhého.

Chceme mít vliv na formování našich dětí. Chceme mít odpovědnost za to, jaké jsou, na tisíc procent. Nenecháme to na školách, na vychovatelkách, spolužácích.

Už jste našla klíč, jak je zabavit a něco je naučit, aniž byste se z toho s mužem zbláznili?

Musela byste vidět režim naší rodiny od rána do večera. Nemáme televizi, chodíme spát po večeři, a kdyby měl den ne 24, ale 34 hodin, bylo by to o dost lepší. (smích)

Jíme pospolu v přesný čas u jednoho stolu. Nikdo si jídlo nevybírá a děti neznají slova jako nechutná, nechci, nemůžu. To samé platí o slovech nebaví, nudím se.

„Nehledejte v našem přístupu nic bizarního. Nejsme nikterak alternativní biorodinka. Jen se u nás nosí víc důslednost, kontinuita, respekt, pravidla, vůle, pečlivost a čas jednoho na druhého.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Učení pak v tomhle režimu moc času nezabere, účastní se ho i prostřední čtyřletá dcera. Děti hodně čtou, malují a jsou co nejvíce venku. Je jedno, jaké je počasí. Učí se i pracovat. Mají povinnosti. Nejstarší Eli chodí třeba do piana, a protože dělá závodně běžky a běhy, má co den trénink a co týden závody.

Jak jsou na tom s jazyky?

Italštinu moc netlačíme, jde samospádem, jinak se v Dolomitech nedomluví. A od letoška se k ní přidává angličtina.

Kdysi jste mi říkala, že denně jíte marmeládu. Platí to i teď?

Budete se asi smát, ale my jíme marmeládu denně co snídaně, až na výjimky. Bere se ta, která zrovna padne do ruky. Můžeme na nich přežít hodně dlouho, co jich je, ale nerada bych si to i představovala. Jsme slušní masožrouti, děti mají extrémní výdej a jedí opravdu hodně a vše.

Vybírání v jídle u vás tedy neprobíhá. Ale jakou příchuť mají děti nejraději?

Co se doma jí, o tom rozhoduje ten, kdo připravuje jídlo, ačkoli marmeládu ráno máme nejoblíbenější rybízovou nebo meruňkovou. Jíme ji ale i k jiným jídlům, k masům například.

A v Dolomitech v malém bistru děláme krásné pizzy a vrcholem je světově unikátní pizza Bianca, kde se snoubí nejlepší horské sýry a naše marmelády. Neuvěřitelná vůně. Perfektní chuť. Je to naše vizitka!

Rodina má i slušnou spotřebu masa. Připravovali ho pro zákazníky i v dolomitském kempu.

Foto: archiv Blanky Milfaitové

Teď mě napadá, jak často prudíte blízké větou: neolizuj tu lžičku!?

Tuhle větu jsem v životě řekla mockrát. Co trh, co ochutnávka, co… pořád. Téměř každému. Doma nemusím. Je nás šest na snídani a jakoukoli marmeládu otevřu, je jí málo. Umím ale prudit i jinak, jsem Štír! (smích)

Ke Štírům patří důslednost. Jak to vypadá s vašimi plány na další expedice?

U nás by to bez nich asi nešlo. Jen nám do života vstoupily jiné priority, i když ani ty nás leckdy nezastaví. Před druhou expedicí jsem otěhotněla s Miou Ronjou, přesto jsem na ni vyrazila a cestou porodila.

Pak přišel kemp, kde se to seběhlo, a rozhodli jsme se pořádat nejtěžší evropský závod v běhu do vrchu, jediný, kde se běží po ledovci, a zase jsem otěhotněla. S Maxem Teem.

V době porodu přišel do Dolomit uragán, ale když jsme se začali stavět na nohy, přišel covid-19. A v této souhře událostí se špatně odjíždí na expedice. Teď počkáme, až bude náš marmeládový princ trochu větší a pomažeme. Máme v plánu nejen tu americkou, ale už dvakrát odloženu africkou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků