Hlavní obsah
Beatrice Landovská Foto: Petr Horník, Právo

Beatrice Landovská: Táta byl znám tím, že pomohl mnoha lidem. Ale doma to měl jinak

Výbojná brada, odhodlaný pohled, dramatická gesta, srdečný smích. Celý táta – slavný herec, disident, problematický otec i manžel – Pavel Landovský. Po atypickém dětství hledala Beatrice Landovská dlouhé roky svoji identitu a snažila se zařadit. Měnila zaměstnání, zkoušela různé alternativní směry, porodila dvě děti…

Beatrice Landovská Foto: Petr Horník, Právo
Beatrice Landovská: Táta byl znám tím, že pomohl mnoha lidem. Ale doma to měl jinak

Dnes je z bývalého outsidera vyhledávaná astroložka a právě jí vyšla kniha Nikdy není pozdě na šťastné dětství, která mizí z pultů knihkupectví. Zdá se, že tato svérázná energická dáma své místo na slunci našla.

Vítá mě štamprlí ořechovice v bytě naplněném nábytkem po babičkách a vlastními obrazy (včetně autoportrétu ve stylu Fridy Kahlo). Svědky našeho povídání jsou pes Lojza a kočka Eržika.

Vaši rodiče byli sečtělí divadelníci. Jméno Beatrice jste dostala podle Dantovy Božské komedie?

Myslím, že ne, i když Božskou komedii mám ráda, a když jsem jednu chvíli učila češtinu, byla to má oblíbená maturitní otázka.

Maminka si našla jméno Beatrice v jednom románu Liona Feuchtwangera. Já jsem ale v dětství chtěla být jako ostatní a přála jsem si obyčejné jméno, ne takhle zvláštní. Koho nevytočilo moje příjmení, všiml si aspoň Beatrice.

Autoportrét z mládí ve stylu Frídy Kahlo

Foto: archiv Beatrice Landovské

Dnes jsem s tímto krásným jménem samozřejmě spokojená a nemusím si aspoň dávat žádné pseudonymy. V mládí v disentu jsem psala pod jménem Anna Wágnerová, po prababičce. Básně a povídky. S jednou jsem vyhrála jakousi literární soutěž, ale jinak jsem publikovala jen v samizdatu.

Od třinácti píšu také deníky, zpočátku proto, že mi spousta věcí na světě nedávala smysl a doufala jsem, že je časem pochopím. Psaní je dobrá autoterapie.

Deníky vám pomohly při psaní knihy Nikdy není pozdě na šťastné dětství, která je časově ohraničena roky 1962–1976. Na co vzpomínáte ráda a na co se snažíte zapomenout?

To je obtížné říci jednou větou. Těch krásných okamžiků bylo tolik! A těch temných jakbysmet. Jeden z nejstarších zážitků, které si pamatuji, bylo procitnutí v kočárku v zákulisí divadla na Vinohradech.

Už tehdy jsem věděla, že hlavně nesmím promluvit. Viděla jsem zvláštní prostor plný světla a nádherně oblečené lidi – herce v kostýmech. Strávila jsem v divadle rané dětství a zažívala tu významné pocity, díky nimž mám divadlo celoživotně ráda. Chtěla jsem být herečka, režisérka, spisovatelka…, což se mi nepovedlo.

Později jsem napsala dvě divadelní hry, které ale nespatřily světlo světa. První Věra je stará 22 let a týká se mých hlavních bolestí: zkušeností s emigrací a s estébáctvím. Druhá Koťátka vznikla před pěti lety a témata, ač podobná, nahlížím očima další generace, která jim už vůbec nemusí rozumět.

Terazky som majorom! Jedna z posledních fotek s otcem.

Foto: archiv Beatrice Landovské

Jaké povahové rysy jste zdědila po otci a po mamince? Lásku k autům, koním…?

Po obou jsem zdědila určitou energii, někdy možná až nesnesitelnou, vitalitu, smysl pro drama, tvrdohlavost a nezlomnost. Ta se projevuje i v mém vytrvalém psaní, i když své čtenáře si našla až tahle poslední kniha.

Ke koním nemám tak intenzivní vztah jako matka, ale občas na nich jezdím. Mám obecně ráda všechna zvířata. Auta milovali oba rodiče, jezdili dokonce automobilové závody. Se sestrou jsme s nimi prožily v autech plno bizarních dobrodružství.

Stávalo se, že nás se sestrou táta někde nechal napospas osudu – i několik dnů. Dělal to částečně vědomě, částečně nevědomě.

Já taky ráda řídím, myslím, že dobře, ale ne tak riskantně jako táta. Jezdím pomalu, protože u toho přemýšlím a nechci nikoho ohrožovat.

Naskočí vám nějaká situace, která by otce charakterizovala?

Nevyzpytatelnost, to byla jeho hlavní vlastnost. Máma byla vyzpytatelnější, ale zase víc riskovala. Táta měl na jedné straně záchvaty empatie a ochoty pomáhat.

Na druhou stranu se stávalo, že nás se sestrou někde nechal napospas osudu třeba i několik dnů. Dělal to částečně vědomě, částečně nevědomě. I proto pro nás bylo nepředstavitelné vydat se za ním do emigrace, kde prožil jedenáct let. Nebylo jisté, jestli by nás i tam nenechal napospas osudu.

Byl znám tím, že pomohl mnoha lidem. I cizímu člověku s berlemi zastavil a odvezl ho, kam potřeboval, a ještě mu strčil do kapsy peníze. Ale doma to měl jinak, byl prchlivý a musely jsme být připravené na všechno, být neustále ve střehu.

Takže jaký byl otec? Podle mě vlastně nevěděl, že je táta. Zůstal většinu života v takové hravé, odbojné energii jako celá generace traumatizovaná válkou, která se složitě propracovávala k vlastní dospělosti.

Jak se v průběhu času měnil váš vztah k bohémským rodičům?

Pomalu, přesto zásadně. Původně mi spolužáci záviděli slavného otce a prima maminku v džínách, zatímco já jim záviděla vyrovnané prádlo ve skříních, špajz plný zavařenin a společné dovolené.

Těžko říct, s kterým z rodičů jsem se cítila bezpečněji. Trápilo mě, že se ani jeden jako rodič nechová. A sebe jsem pak logicky vnímala jako outsidera a v kolektivu souputníků jsem marně hledala své místo.

Asi v tom hrála roli i moje povaha a mentální predispozice, dnes se říká poruchy pozornosti či dyslexie, které přispívaly k mým pocitům nezařaditelnosti. Ale jako astrolog vím, že se to dá nazvat i jinak. Třeba Osud.

Kdysi s tátou

Foto: archiv Beatrice Landovské

S tátou to nebylo jednoduché ani po návratu z emigrace. Teprve poslední roky se změnil. Trávila jsem s ním hodně času, trochu se o něj starala a byli jsme v pohodě.

Dá se říct, že byl na mě dokonce hodný. Jistě i proto, že byl nemohoucí a zmoudřelý stářím. Už to nebyl ten nevyzpytatelný čert.

Tatínek zemřel před pěti lety. Maminka Helena Albertová žije?

Ano, a jak! Když se poznala s tátou v klatovském divadle, byla mladičká. Pracovala jako kulisačka a herečka, později jako čalounice ve Vinohradském divadle, scénografka, dramatička, napsala několik divadelních her a po revoluci se stala ředitelkou Divadelního ústavu.

Dnes je jí 78 a pořád je aktivní, dělá léta principálku ochotnického souboru v Kytlici. Kdysi tam koupili s tátou starou chalupu, ve které se postupně probořily stropy. Jako malá jsem tam musela jezdit, ale mám už toho baráku plné zuby a přespávám raději u kamarádky. S mámou nejsem moc často, přesto jsou i naše vztahy čím dál lepší.

Zaujalo mě vaše líčení života s prarodiči a jejich přísná výchova. Hodila se vám později?

Pokud máte na mysli vokovické prarodiče z maminčiny strany, ti nás vedli velmi asketicky, nechtěli být závislí na materiálním pohodlí. Měli zvláštní, ambivalentní vztah k majetku, což nejspíš souviselo s tím, že oba pocházeli z relativně movitých poměrů a obě rodiny o všechno přišly.

U Albertů se ctilo kultivované stolování, a přitom kvalita a kvantita pokrmů na talíři byla i na socialismus nezvykle nízká, nejčastěji jsme měli jen vodovou polévku s chlebem.

S dědečkem Albertem na chalupě v Kytlici

Foto: archiv Beatrice Landovské

V bytě nebylo křeslo ani pohovka a nepřipouštělo se žádné lenošení – „přes den se přece neleží“. Babička s dědečkem pro nás denně tvořili smysluplný program, děda nás směroval ke sportům a hudbě, babi, překladatelka, nás vedla k lásce ke knihám a kultuře. Měla ve zvyku každou činnost dělat hodinu: četla, šila, procházela se, poslouchala rádio, vařila.

Dnes vidím, že to byl zajímavý systém, který ji udržel vitální a bdělou, takže přežila všechny pohromy a režimy mentálně i fyzicky svěží. Poprvé si lehla až v devadesáti, v den, kdy zemřela.

Vy, jak vidím, křesla a pohovky máte!?

No jasně. Tehdy mě ta askeze samozřejmě štvala, takže ve svém dospělém životě jsem se zařídila právě opačně. Když jsem v rodině mého někdejšího muže prvně viděla na stole mísu plnou řízků a mohla si vzít, kolik srdce ráčilo, byla jsem v transu.

Tchýně mi podstrojovala se slovy: Bety, vem si, když to nesníš, tak to vyhodím. A já se přejídala a tloustla. Trvalo mi dlouho, než jsem si našla vlastní míru.

Zpětně ale můžu říct, že mi výchova prarodičů dala dobrý základ, zocelila mne. Současný partner si pochvaluje, jak jsem výborně připravená na všechny krize.

Kdo z přátel vašich rodičů vám nejvíc utkvěl v paměti? Kubišová? Havel? Juráček?

Výjimečných osobností, a to nejen těch věhlasných, byla v mém životě spousta. Vzpomenu jednoho za všechny: scénografa Otu Schindlera, který dvakrát riskoval svou kariéru divadelního výtvarníka, abych mohla po maturitě někde pracovat.

Obelstil postupně dva komunistické ředitele divadel: Buchvaldka v Realistickém divadle a pak Větrovce u Burianů, že v mém případě se jedná jen o shodu jmen. Nosil u sebe moji občanku a ve správný moment, když byli unaveni, jim ji podstrčil, aby mi dali razítko a tím stvrdili můj pracovní poměr. Uchytit se jako rekvizitářka nebo zvukařka v divadle bylo skutečné terno.

Samozřejmě tam patřil Václav Havel, když se na něj ptáte. Byl to opravdu charismatický člověk. Jako tátův blízký kamarád se vyskytoval v mém životě od dětství, což mě ovlivnilo hodně a léta jsem si myslela, že lidí jako on je na světě většina! Že přemýšlivost, humor, morální zásady a starost o osud celého světa jsou přirozené vlastnosti.

Z rozčarování, že to tak není, jsem se v podstatě ještě nevzpamatovala. Měla jsem moc ráda i Olgu. Byli sympatický a velmi sehraný tandem.

Máte konkrétní vzpomínku?

Mám jich víc, ale pamatuji se, jak jsme jednou po nějakém absurdním výletě přijeli s rodiči vymrzlí na Hrádeček a Olga nám hned uvařila sladký čaj a do obrovské mísy nasypala celý pytlík hrozinek a nalámala celou, ano prosím, celou čokoládu – a tu před nás postavila na stůl. Takovou velkorysost a duchapřítomnost jsem odjinud neznala.

Olga se vždycky zachovala prakticky a citlivě. Možná působila odměřeně, ale já jsem zažila víckrát, že v malých i velkých krizích reagovala okamžitě, přímo a lidsky. K nám dětem zachovávala něco na způsob zvláštního odstupu, takže se s ní malý člověk nemusel cítit jako blbec. Ani to jsem neznala.

Byla klidná i v situacích, kdy ji ze strachu přestala zdravit většina přátel a na ulici přecházeli na druhý chodník.

Dospělost vám začala ve chvíli, kdy končí vaše kniha. Co přinesla?

Pak už to bylo těžší. Charta 77, zákaz táty, gympl s velkými překážkami: nejdřív až na Dobříši, kam jsem jezdila dělnickým autobusem, ve kterém se mnou cestovali doktoři a profesoři z politických důvodů odsunutí mimo Prahu. Dělník ani jeden.

Ve 3. ročníku jsem přešla do sběrného gymnázia v Radotíně, kam chodily děti občanů nepohodlných režimu. Jáchym Topol, Milena Grůšová, Hanka Skoumalová, Saša Kobranov… Náš třídní časopis se stal předskokanem Revolver revue.

S bývalým manželem J. H. Krchovským a první dcerou Viktorkou

Foto: archiv Beatrice Landovské

Můj druhý a skrytý život byl nabitý událostmi, večírky, tajnými koncerty, čteními a výrobou samizdatů. V půlce 80. let jsem se seznámila s Jurou Háskem Krchovským a v roce 1987 se nám narodila Viktorka.

Pak přišla sametová…

Ještě před ní vznikla v Basileji podzemní univerzita pro východní blok a v Praze její první pobočka. Pro lidi pracující v samizdatu s jazykem. Chodili tam Saša Vondra, Čuňas Stárek, Anna Šabatová, Petr Placák…

Po roce ale nastala revoluce a škola vplynula do filozofické fakulty, spolu s profesory, kteří vylezli ze sklepů a kotelen a vrátili se po letech na akademickou půdu. Zvláštní skupina.

Své jinakosti jsem se nezbavila, ale jako outsider už si nepřipadám. Přijala jsem ji, protože každý jsme něčím zvláštní.

Já čekala druhou dceru a fakultu jsem dodělala až roku 1997. V té zrychlené době, kdy lidi naskakovali do rozjíždějících se vlaků, šli do vlády, zakládali noviny, začínali cestovat a vydělávat peníze, jsme s Jurou žili trochu stranou, celkem bez peněz jsme pozorovali, jak se mění svět a mnozí lidé před očima.

V jisté euforii jsme prožili 90. léta. Stačilo nám, že jsme mohli chodit absolutně všude: na vernisáže, na Hrad, na kulturní akce. Dcery si pamatují, že jsme je vodili na recepce, aby se pořádně najedly.

Pracovala jste někde?

V roce 2000 jsme se rozcházeli s Jurou a já začala učit neslyšící děti. Jenže pevný režim, každodenní vstávání a náročné přípravy mě vysílily. Nestíhala jsem nic jiného než práci a spánek. Po dvou letech jsem odešla a zkusila se živit na vlastní pěst.

Zajímala mě astrologie a různé alternativní sebepoznávací techniky, prošla jsem kurzy tantry, šamanismu a rodinných konstelací. Roku 2003 jsem si založila astrologickou živnost, ale ještě dlouho jsem si přivydělávala brigádami, pomáhala jsem při výstavě o Praze nebo učila cizince česky. Vlastně ani dnes nechápu, jak jsme to všechno přežily.

Záleží jen na nás, zda se budeme vracet do dětství pro šťastnou sílu, nebo budeme plýtvat energií ve snaze zpětně vyřešit něco, co je dávno skončeno. Zapomenout na to šťastné je jako hodit perly zpět do moře…

Foto: Petr Horník, Právo

Tehdy jste se zbavila svého pocitu outsidera?

Ha, ha, ha! To bylo postupně v průběhu let. Své jinakosti jsem se nezbavila nikdy, ale jako outsider už si nepřipadám. Přijala jsem to, protože každý jsme něčím zvláštní.

A dnes se mi i hodí: poruchy komunikace dávají na druhou stranu zvláštní komunikaci. Ta mě vede k mému vidění světa a přivádí lidi, které bych – být v normě – nepotkala. Hlavní je přijmout sám sebe a svůj osud.

A záleží jen na nás, zda se budeme vracet do dětství pro šťastnou sílu, nebo budeme plýtvat energií ve snaze zpětně vyřešit něco, co je dávno skončeno. Zapomenout na to šťastné je jako hodit perly zpět do moře…

Mezitím vyrostly i moje dcery, dnes je jim kolem třicítky a taky se dlouho hledaly. Mladší studuje scénografii a má roční miminko. Starší je učitelka jógy.

Vy děláte astrologické poradenství, co všechno nabízíte?

Nevíte, jak dál, co s načatým životem? Nerozumíte svým vztahům? Nechápete, proč se vám opakují nezvládnutelné situace, prostě potřebujete nahlédnout svou situaci z odstupu?

Pak zadáte astrologovi své údaje včetně hodiny narození – a počítač vypočítá horoskop a astrolog (tedy já) vám pomůže s tím, jak své úkoly, lekce a krize pochopit a uchopit.

Věnuji se rozboru hlavně z hlediska psychologického, zajímám se s klientem o hlavní úkoly života. Astrologie, ač královna esoterních věd, je jen jeden z mnoha displejů, které nás vedou k nadosobnímu úhlu pohledu na úkoly vezdejšího života. Já se zaměřuji na tzv. karmickou astrologii.

K tomu praktikuji rodinné konstelace, kde se mentální rovina astrologie doplňuje o emocionální prožitek. Jsou to dvě odlišné techniky, ale jejich kombinace je velmi efektivní.

Jak byste přiblížila princip rodinných konstelací?

V našich materialistických podmínkách se jen těžko popisuje, jde víceméně o práci se skupinovou energií, o léčení skupinové duše. Základní lidský systém je rodina, a ta nám dává veškeré vzorce na vztahy ve světě.

Přírodní národy všechno čistí, nedovolí, aby něco na úrovni rodiny, kmene nebo většího společenství – masakry, války, ztráty, těžké smrti – nebylo léčeno. Vědí od svých předků a z hluboké zkušenosti, že to, co se neoželí, neléčí a nepřijme, člověka v jeho systému jednou doběhne. A my jsme společnost, která nevyčistila tři války, proto jsme tak psychicky křehcí…

Pracují s duší systému, ne s vaší. Zajímavé je, že když je absolvuje jeden, časem ovlivní i další lidi kolem.

Se současným partnerem Milanem

Foto: archiv Beatrice Landovské

Váš partner jimi prošel?

Milan mě podporuje ve všech aktivitách, dokonce poskytuje dům na letní třídenní konstelace. Ale jinak je obezřetný a do ničeho se nehrne.

Je z úplně jiné branže – původně jaderný fyzik, podnikal s počítači. Známe se přes třicet let, kdysi jsme oba prováděli na hradě Kost v Českém ráji.

Co máte dnes nejraději?

Toho je hodně! Je hezké, když je každý den jiný, špatně snáším stereotyp. Ale jak jsem starší, mám čím dál radši věci, které se opakují a vracejí. Ráda jsem sama ve svém bytě, ale taky jsem moc ráda ve společnosti, mezi svými blízkými nebo letitými přáteli, miluji pobyty v přírodě, ráda jezdím na kole, plavu a cestuju.

Miluju léto, vodu a ticho. Západy a východy slunce – někdy mi působí radost jen nějaká chvíle sama o sobě, že v ní mohu být. A moje krédo? Otče náš, jenž jsi na nebesích… Člověk by se měl asi pořád vztahovat k tomu, co ho přesahuje.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků