Hlavní obsah
Aneta Langerová Foto: Herbert Slavík

Aneta Langerová: Někdy se musíme vrhnout ze srázu

„Ze života lidí se ztrácí dotek, osobní kontakt nahrazuje virtuální svět. V době pandemie se to jenom prohloubilo,“ říká zpěvačka Aneta Langerová (34). Na podzim vydala nové album a doufá, že bude koncertovat. V rozhovoru mluví třeba i o tom, jak se na chvíli stala herečkou nebo čím by byla bez soutěže SuperStar.

Aneta Langerová Foto: Herbert Slavík
Aneta Langerová: Někdy se musíme vrhnout ze srázu

Po dlouhé době jste vydala nové album. Jmenuje se Dvě slunce. Proč právě tak?

Jmenuje se tak z několika důvodů. Za prvé mám radost, že deska vyšla na podzim, kdy slunce moc nesvítilo. Lidem proto možná přišlo vhod, že vyšla rovnou dvě.

Navíc jednou z písní, která se jmenuje stejně jako celé album, se vracím hodně do dětství. Zpívám v ní, že každý z nás byl jednou dítětem, které se zrodilo z lásky dvou zlatých sluncí. Dvě slunce jsou tedy i rodiče – bytosti, které nás vyslaly na cestu, ale pak se vzdálily. Od té doby už si musíme poradit sami.

Musíme činit nelehká rozhodnutí a obstát. Někdy se musíme dokonce vrhnout z příkrého srázu, abychom mohli vzlétnout. Je to tedy jakýsi vnitřní dialog o tom, jak opustit dětství a stát se dospělým.

V mém životě bylo pár momentů, které připomínaly zemětřesení. Bylo to ale vždy ku prospěchu věci

Z jakého důvodu je pro vás téma dětství a zkoušek dospělosti stále aktuální? Je vám už čtyřiatřicet let a podle všeho jste se dávno osamostatnila a obstála…

Protože stále cítím, že se mám učit. Ta dětská mysl a fantazie u mě pořád hrají velkou roli. Dospívat a dozrávat navíc musí člověk během celého svého života. Ne jenom v období dětství. Pořád se máme kam posouvat. A pořád musíme činit rozhodnutí, která ovlivní nejenom přítomný okamžik, ale také celý náš následující život.

Vy teď nějaké zásadní rozhodnutí chystáte? Ptám se i proto, že když jsem zkoumala symboliku dvou sluncí, narazila jsem na zajímavou informaci: jev parhelia, při kterém se na obloze objevuje slunce i jeho odraz, se prý často pojí s nějakou katastrofou. Třeba v roce 2011 po něm následovalo zemětřesení v Japonsku…

(směje se) Nikoliv. Můj život je teď sice hodně intenzivní a dobrodružný, ale v zásadních věcech zůstávám stálá. V mém životě sice bylo pár momentů, které zemětřesení připomínaly, ale bylo to vždy ku prospěchu věci. Takové momenty jsou většinou výsledkem nějakého nevyhovujícího stavu, kdy potřebuju zažít změnu.

„Všechno nové, co člověk v životě pozná, je pro něj užitečné. Jakákoliv nová zkušenost je určitou formou vzdělání,“ říká Aneta.

Foto: Herbert Slavík

I já jsem ale zkoumala symboliku dvou sluncí. A ten jev mě hodně zaujal. Jako když pozorujete slunce na obloze a zároveň jeho odraz ve vodě. Které je skutečné? Je to, jako když tvoříte písně. Tehdy si taky vytváříte jakýsi vlastní paralelní svět, ve kterém jste schopna na chvíli žít, nebo se do něj vcítit. A následně ho přetvoříte ve skladbu.

Z nového alba mě zaujala ještě jedna píseň. Jmenuje se Tělo 2086 a zpívá se v ní: „Lidi už se dávno nelíbaj, nehýbaj a nemilujou. Ztratili sílu ve virtuálním víru a už ani nemají důvod si podat ruku.“ To jste skládala během karantény?

Neskládala. Ta píseň vznikla už někdy předminulý rok na podzim. Ale je fakt, že když jsme si ji potom v karanténě znovu pouštěli, tak jsme si říkali: „Ježišmarjá, to téma už snad tehdy viselo ve vzduchu! To není možný, abychom si to jenom tak náhodou vymysleli!“

Co vás tehdy k jejímu napsání vedlo? To už jste si tehdy připadala tak odříznutá od reálného života?

No, on s tím nápadem tenkrát přišel Kuba (Jakub Zitko – spoluautor některých písní Anety Langerové). Mě to hned zaujalo. Už tehdy mi vadilo to, jak se ze života lidí ztrácí dotek a osobní kontakt a nahrazuje ho virtuální svět.

Jak vás poznamenala doba pandemie?

Chybí mi koncertování, většina koncertů se loni zrušila. Já jsem přitom strašně ráda na pódiu, mám ráda kontakt s lidmi, baví mě zpívat a hrát s kapelou, cítit ten adrenalin a emoce v přímém přenosu.

Naštěstí tím, že jsme pracovali na novém albu, jsme dění kolem nevnímali tak intenzivně. Měli jsme napilno a pracovali na něčem, co mě samotnou naplňuje. To bylo opravdu naše štěstí.

Aneta se svým týmem při natáčení oficiálního videoklipu k písni Bílý den.

Foto: archiv Art Shock

Vaše nové album vychází po dlouhé době – po šesti letech. To je prozatím nejdelší pauza, jakou jste mezi svými deskami měla. Proč jste si dala tak načas?

Protože já si vždycky musím být jistá, že už je čas. Že mám zase co říct. Potřebuju si odžít kus života, abych se posunula o kousek dál. Nechci, aby se moje písně opakovaly.

Co všechno se tedy stalo v posledních šesti letech? Co jste si odžila?

Těch posledních šest let bylo hodně naplněných. Odskočila jsem si do spousty nových projektů a nasbírala nové zkušenosti. Nedělala jsem jenom hudbu.

To je pravda. Vybavuji si, že jste se představila v hlavní roli celovečerního filmu 8 hlav šílenství, zkusila jste si divadlo, nahrála audioknihu… Co vás k tomu vedlo?

Objevily se nové příležitosti. Třeba režisérka Marta Nováková, která se rozhodla natočit film o ruské básnířce Anně Barkovové (zmíněný snímek 8 hlav šílenství), hledala do hlavní role tohoto filmu neherce. A oslovila mě. Přesvědčila mě, abych to zkusila.

Původně se mi do toho vůbec nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila. Uvěřila jsem jí, že to zvládnu. Řekla jsem si, že Marta asi ví, co dělá. No, a nakonec jsem nelitovala. To natáčení mě docela bavilo. Hodně mi to dalo.

Co konkrétně?

Naučila jsem se třeba to, jak se vžít a vstoupit do role někoho jiného. To je strašně zajímavá věc, kterou jsem předtím neznala, protože já při zpěvu do žádných rolí nevstupuju. Možná to dělám při tvorbě, ale ta také vychází zevnitř toho, kdo jsem já. Pro mě je hudba vždycky nesmírně autentická.

Chystáte se tedy ve světě divadla a filmu zůstat?

Ne, já mám ráda hudbu. Nedovedu si představit, že bych ji opustila nebo že už by nebyla to hlavní.

Aneta v původním komorním muzikálu, jehož příběh je inspirován osudem baronky Sidonie Nádherné – poslední majitelky zámku Vrchotovy Janovice.

Foto: divadlo Ungelt, Jan Malíř

Beru to tak, že jsem se těmi novými zkušenostmi jenom něčemu přiučila. Všechno nové, co člověk v životě pozná, je pro něj užitečné. Jakákoliv nová zkušenost je určitou formou vzdělání. Hudba je pro mě ale stále nejdůležitější.

Ve své profesi se navíc cítím nesmírně svobodná. Naslouchám hlavně sobě, můžu si vytvářet nové světy, příběhy a dělat, co chci a kdy chci. Samozřejmě za to nesu také plnou zodpovědnost. To mi vyhovuje.

Máte v plánu se přiučit ještě něčemu dalšímu? Jinými slovy: odskočíte si v nejbližší době ještě do nějaké další profese?

Zatím nic takového v plánu nemám. I když… Je pravda, že ani ty předchozí věci jsem vlastně neměla v plánu. Mě zkrátka vždycky něco v životě překvapí a osloví natolik, že se pro to umím nadchnout.

Na casting SuperStar jste vlastně taky neměla v plánu jít – prý vás přihlásil tatínek…

To je pravda. Já jsem se opravdu před kamery nehnala, protože jsem introvert. Táta mi ale pořád říkal: „Musíš se někam přihlásit, musíš s tím svým hlasem něco udělat!“ A tak jsem ho nakonec poslechla. Ale to zpívání je něco, co mě vždycky bavilo. A stále mě to baví.

Mimochodem, sledujete další řady?

Nesleduju. Nemám doma televizi, už před lety jsem ji odnesla z domu. Abych věděla, co se děje, vyhledávám si zprávy a zajímavé rozhovory na internetu a někdy si pouštím rádio. Občas na mě sice někde něco vyskočí, takže zhruba vím, jaký soutěžící tam byl, ale jinak nemám přehled.

Superfinále pěvecké soutěže Superstar v červnu roku 2004. Aneta Langerová se stává vítězkou.

Foto: Profimedia.cz

Když jste byla v soutěži vy sama, tak vás podporovali někteří slavní čeští zpěváci. Hodně vám fandila například Lucie Bílá, která vám posílala esemesky. Vy jste tedy asi podobný vztah k nikomu neměla, když jste další řady moc nesledovala…

Ne, to neměla. Já jsem opravdu introvert, který není schopný bezprostředního kontaktu s někým, koho nezná. Ale vzpomínám si na Vlastu Horvátha (vítěz druhého ročníku Česko hledá SuperStar v roce 2005). S tím jsme spolu šli jednou na kafe. Povídali jsme si o tom, na co by si měl dát pozor.

Pak jsem napsala pár povzbuzujících zpráv Janu Bendigovi (účastník soutěže v roce 2009), který měl zpívat s Věrou Bílou. Má hezký hlas. Působil na mě navíc velmi sympaticky.

Výhodou první řady SuperStar bylo to, že jsme měli velkou pozornost. Bylo to něco nového a atraktivního

Co jste Vlastovi Horváthovi radila? Nebo co byste poradila komukoliv dalšímu, kdo by absolvoval SuperStar a obrátil se na vás?

To je těžké. Žádnou univerzální radu platnou pro všechny nemám. Ta soutěž je ale tak obrovské vytržení z běžného života, že bych jim možná všem vzkázala: zůstaňte sami sebou. Zůstaňte taky se svými blízkými.

Neopouštějte svoje bezpečné místo jenom kvůli slávě nebo něčemu, co se může zdát v první chvíli jako velmi lákavé, ale vždycky stavte na tom, co je vám blízké a přirozené. Všechno se totiž může kdykoliv zhroutit.

Taky bych jim řekla, aby se nebáli dělat rozhodnutí. To nás totiž vždycky posílí a ukotví. Měli by v sobě taky podporovat touhu tvořit a průběžně se vzdělávat a posouvat.

Jak si vůbec vysvětlujete, že z následujících řad SuperStar už žádná další Aneta nevzešla? Nikdo z těch dalších vítězů už takovou díru do světa showbyznysu neudělal…

Výhodou první řady SuperStar bylo to, že jsme měli velkou pozornost. Bylo to něco nového, atraktivního a neokoukaného. Já jsem navíc měla velké štěstí na lidi kolem sebe. Podporovali mě a pomohli mi psát vlastní věci.

Ale určitě nejsem jediná. Vím o několika dalších lidech, kteří se po SuperStar dostali na pódia a zpívají. Jsou to skvělí muzikanti.

Jeden z někdejších porotců SuperStar, textař Ondřej Soukup, říkal, že většina účastníků se po skončení soutěže neprosadila v hudebním byznysu proto, že to byli jenom „karaoke zpěváci“. Jinak řečeno: měli sice dobré hlasy, ale nedělali vlastní autentickou hudbu. Souhlasíte s ním?

Já bych neřekla, že to byli všechno jenom „karaoke zpěváci“. V té soutěži se objevilo hodně dobrých zpěváků. Třeba Ben Cristovao také prošel soutěží a drží se. Dělá vlastní věci a je na něm vidět, že ho to baví. Navíc na mě působí jako slušný kluk, co si to svoje „já“ zachoval.

„Pořád se máme kam posouvat. A pořád musíme činit rozhodnutí, která ovlivní nejenom přítomný okamžik, ale také celý náš následující život,“ říká.

Foto: Herbert Slavík

Na koncertech se dodneška potkávám i s dalším účastníkem soutěže – Petrem Bendem. Ten se taky prosadil. Další lidi zpívají třeba v divadlech nebo v muzikálech.

Když se ohlédnete dozadu, je něco, co byste během těch šestnácti let v showbyznysu udělala jinak? Litujete třeba něčeho?

Ne. Je to zvláštní, ale nemám pocit, že bych měla čeho litovat. Ať už se mi některé věci líbily, nebo nelíbily, tak všechno mělo svůj smysl a k něčemu mě to dovedlo. Ta cesta byla zajímavá, dobrodružná a jsem za ni ráda.

Svůj úspěch jste v minulosti využila i ke konání dobra – deset let jste byla patronkou charitativního projektu Světluška, který pomáhá nevidomým. Nechystáte se zaštítit nějaký nový projekt?

Uvažuji o tom neustále. Jenom už se mi po té Světlušce nechce vstupovat do ničeho velkého. Světluška totiž sice vznikla z malé myšlenky, ale rozvinula se v megalomanský projekt, který mě stál obrovské množství času a energie.

Bylo to krásné období, ale mnohdy jsem neměla vůbec čas a prostor na vlastní tvorbu. Takže ano, něco bych ráda podporovala, ale už raději něco menšího.

Zpěvačka byla deset let patronkou charitativního projektu Světluška, který pomáhá nevidomým.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Už víte, co to bude?

Cokoliv, co je potřeba.

Táhne vás nějaké téma?

Možná malé děti v dětských domovech. Nebo osamělí senioři. Možností je spousta. Mezitím podporujeme alespoň akci Čistá řeka Sázava, při které se sbírají odpadky v korytě této řeky.


Dovedete si představit, že byste SuperStar nevyhrála? Co byste dneska asi dělala?

Asi bych i tak něco vytvářela. Pořád bych se věnovala muzice, protože jsem ji dělala odjakživa a neměla bych důvod s tím přestat. Tím, že jsem studovala ekonomickou školu, bych možná taky v něčem podnikala. A asi bych i trochu sportovala, protože jako dítě jsem hrála od čtyř let závodně tenis.

Byla jste v něm dobrá? Vyhrávala jste?

No, on mě bavil ten tenis samotnej. Turnaje moc ne. Navíc já jsem to měla na těch turnajích tak, že když přede mě postavili slabší hráčku, tak jsem prohrávala. Vyhrávala jsem spíš tehdy, když mi dali o trochu silnější hráčku. S rodinou jsme si z toho dělali vždy legraci. A já jsem jim na to odpovídala: „Když mně je líto tu holku porazit, když vím, že je slabší.“

Nebýt zpívání, asi bych trénovala tenis. To by mě bavilo

Navíc mně na těch turnajích až tak moc nezáleželo. Vadily mi ty davy okolo a ambice některých rodičů. Chtěla jsem odtamtud rychle odejít a být v přírodě se zvířaty u táty na chalupě.

Takže wimbledonskou vítězkou byste se nejspíš nestala…

Asi ne. Ale tehdy jsem přemýšlela o tom, že bych tenis trénovala. To by mě i bavilo. Ale byl by to rozhodně dravější způsob života, než je hudba.

Co chystáte v nejbližších měsících? Desku jste vydala, takže máte zase na dalších šest let vystaráno? Nebo bude následovat brzy nějaká další?

To se ještě uvidí. Tentokrát jsem měla docela hodně materiálu a nápadů. Všechny jsem je na současné desce nevyužila. Mám tedy písně, které ještě můžu dopilovat. Záleží ale na tom, co se bude dít.

Pokud už se bude moct zase koncertovat, vydáme se s kapelou na koncerty. Kdybychom ale náhodou ještě vyrazit nemohli, tak se možná pustíme do další tvorby.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků