Hlavní obsah
Aleš Háma Foto: Jan Handrejch, Právo

Aleš Háma: Hámovi prostě rádi vaří. A nikoli z podpantoflismu

Je ho všude plno: Aleš Háma moderuje televizní pořady i společenské akce, zasedá v porotách, hraje v muzikálech, na několika činoherních scénách a ještě zpívá a hraje na kytaru ve skupině Hamleti. A u ničeho z toho neztrácí dobrou náladu. Jako by ho snad ani nešlo naštvat.

Aleš Háma Foto: Jan Handrejch, Právo
Aleš Háma: Hámovi prostě rádi vaří. A nikoli z podpantoflismu

Jak to, že jste i v tom kalupu pořád v pohodě?

Dbám na duševní hygienu. Jsem vděčný za to, že mám práce hodně, ale mám v roce určitá období, na která práci nepřijímám. Už teď mám třeba naplánované velikonoční prázdniny s rodinou.

Vloni na jaře jsem dostal lekci v podobě žaludečního vředu a musel jsem zmírnit tempo. No a zjistil jsem, že nevadí, když něco nechám na další den nebo neodpovím na mail ihned.

Tuhle jsme si třeba s manželkou zahráli po večeři v klidu dvě partie šachů. Starší syn na nás vytřeštil oči a povídá: „Vy jste už fakt starý.“

Kolik mu je?

Osmnáct, mladšímu dvanáct. Pořád se nás drží. Společně nás baví les, příroda, ryby, podnikáme výlety, hodně cestujeme a sdílíme to, co zažíváme. Jsou to pro nás zásadní okamžiky. Jsme jeden s druhým rádi.

Se syny Jáchymem (18) a Mikulášem (12) navštívili před dvěma lety muzikálovou premiéru v Karlíně.

Foto: Profimedia.cz

Prý jste se vedle rybaření dal i na myslivectví.

Když jsem šel do mysliveckého kurzu, nešel jsem tam proto, abych získal lovecký lístek, ale abych se víc dozvěděl o přírodě. Trávím v ní poměrně hodně času, vídám tam hodně stop, slyším různé zvuky, chtěl jsem se v tom dovzdělat.

Díky několika zapáleným lovcům jsem podlehl i lovecké vášni, která ve mně evidentně byla.

Vášeň, která může budit kontroverze…

Lov je jedna z nejstarších lidských aktivit, nedílně k nám patří. Samozřejmě to je pro mnohé problematické téma. Česká myslivost nemá v současné době úplně ideální pověst, protože se mediálně prezentuje hlavně to, co se nepovede.

Myslím, že myslivci by o sobě měli dávat vědět taky tím, co se povede. A není toho málo: starají se o zvěř, o rovnováhu v lese. Nemluvě o tom, že zvěř ulovená v lese má mnohem zdravější maso než ta chovaná na farmách.

A že zastřelit zvíře je nehumánní? Ulovit ho na místě, kde žilo celý život, je snad horší než ho stresujícím způsobem vézt desítky kilometrů na porážku a tam ho usmrtit?

Jaký byl váš nejkrásnější lovecký zážitek?

Vloni jsem strávil nádherný týden na jelení říji ve Velké Fatře na Slovensku, v obci Vlkolínec nedaleko Ružomberku. Bylo teplo, takže jeleni vycházeli až za tmy, lovit se tedy nedalo.

Chodit ale každé ráno patnáct kilometrů po horách uprostřed říje, dívat se na svítání nad horami, pozorovat laně, sledovat orly, to byla čirá nádhera. Uvědomil jsem si, že to je to, proč jsem se dal na myslivost.

Jak se stavíte k trendu nekonzumovat maso, nelétat letadly, abychom minimalizovali svou uhlíkovou stopu?

Člověk jako druh se chová stádně. Jeden s něčím začne, další ho následují… Podle mě by v prvé řadě mělo jít o střídmost a zachování rozumné rovnováhy. Hlavně o tu by měl každý člověk ve svém životě usilovat.

Chci-li jít z kopce, musím napřed do kopce vyjít. Chci-li si dopřát vydatné jídlo, měl bych se předtím pořádně hýbat. Chci-li brát, musím umět i dávat. Takhle to je v životě se vším.

V příbramském divadle v hlavní roli divadelní adaptace slavného románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku.

Foto: archiv Divadla Příbram

Jsme-li u jídla, nemůžeme nechat stranou vaši kuchařskou pověst.

No je pravda, že lidem většinou to, co uvařím, chutná. Přes léto jsem moc nevyvařoval, zato mám na celý rok dopředu zásobu nasušených hub i bylinek, rajčatového pyré a domácích nudlí, ty v letošních vedrech dobře schly.

Nejradši dělám jídla, která potřebují čas. Třeba hodiny tažený vývar nebo kachna pečená osm hodin jen při devadesáti stupních. Nedávno jsem dělal hovězí krk na celeru a pekl jsem ho dvanáct hodin. Byl pak jako dort.

Jak jste se naučil vařit?

Tatínek byl 25 let ředitelem karlovarského hotelu Pupp. To prostředí mě fascinovalo, prakticky jsem vyrůstal v kuchyni. U nás vždycky chlapi vařili: dědeček, táta, brácha, bratranec…

Hámovi prostě rádi vaří. A nikoli z podpantoflismu, ale proto, že nás to baví a děláme to s láskou. Kdyby mě nevzali na konzervatoř, šel bych na kuchaře. Mám mezi nimi spoustu kamarádů.

Manželka Gabriela, interiérová designérka, ho životem provází dvacet let.

Foto: Profimedia.cz

To má vaše manželka dobré.

Ona samozřejmě vaří taky. Její guláš patří k tomu nejlepšímu, co jsem jedl.

Ve svém designovém ateliéru v Praze má i kavárnu s občerstvením, kam jsem navrhl několik snadno připravitelných jídel: třeba kulajdový toast, což je ragú z hub a na tom zastřené vejce, polité koprovým dresinkem. Jsem rád, že to lidem chutná.

Lidé vás nicméně znají spíš jako herce a moderátora, v současné době i jako porotce v zábavné show Tvoje tvář má známý hlas. Ta běží již pošesté, jak se podle vás posouvá?

Účastníci to mají stále těžší: každou řadou se vyčerpá víc slavných písní i interpretů a najít někoho, kdo se tam ještě neprezentoval, hit, který tam ještě nezazněl, je stále složitější.

Diváci jsou otrkanější, dívají se na tenhle pořad už poněkolikáté – přijde mi to podobné, jako kdyby se opakovaně dívali na jeden stejný díl populárního seriálu pokaždé s jiným obsazením a porovnávali, kdo se nám v něm líbí víc.

V zábavné show Tvoje tvář má známý hlas zasedá už potřetí v porotě spolu s Jakubem Kohákem a Jankem Ledeckým. Hostovala Michaela Badinková.

Foto: archiv TV Nova

Jednoho ročníku jste se zúčastnil i jako soutěžící. Jak teď na to jako porotce vzpomínáte?

Občas si u nějaké písně říkám, že by mě bavila, třeba něco od Bruce Springsteena nebo Karla Zicha, nesrovnatelně mnohem víc je ovšem těch, u kterých jsem šťastný, že mě nepotkaly. Skoro po každém vystoupení jsem vděčný, že nemusím celý týden trénovat a že jen po vystoupení přátelsky zhodnotím, co kolegové předvedli.

Málokdo si uvědomuje, že účinkující v Tváři nejsou vedle intenzívních tréninků osvobozeni od běžných pracovních i rodinných povinností. Do toho se učí choreografie, cizojazyčné texty…

Takže sedět za porotcovským stolem je příjemnější…

To ano, byla to obrovská dřina, ale ve společnosti party skvělých lidí, se kterými jsme kamarádi dodnes. Navíc s Adélou Gondíkovou, Marthou Issovou a Táňou Dykovou (tehdejší vítězka soutěže – pozn. red.) jsme se znali už z konzervatoře.

V jedné z předchozích řad i soutěžil: jako Bobby Farrell ze skupiny Boney M.

Foto: archiv TV Nova

Během natáčení Tváře už asi byli naši nejbližší naštvaní, protože jsme jim neustále vyprávěli o svých spolusoutěžících, pořád jsme si psali, telefonovali. Na každé natáčení vždycky někdo něco uvařil.

Na soutěž jste měl dobrou průpravu z hudební skupiny Hamleti, kde zpíváte písničky převzaté od našich i zahraničních interpretů.

Hrajeme spolu už 24 let ve stejném složení (spolu s ním Dalibor Gondík, Hardy Marzuki, Jakub Wehrenberg – pozn. red.), za rok odehrajeme zhruba šedesát koncertů, pořád nás to baví. Stále objíždíme republiku a budeme v tom pokračovat, dokud nás to bude bavit.

V muzikálovém světě již patříte k pamětníkům. Jak se za ta léta změnil?

Muzikály mám rád, už jich mám za těch dvacet let odehráno hodně. První byla Pomáda na Výstavišti, poslední Kvítek mandragory v Divadle Broadway.

Náš muzikálový svět je malý píseček, pořád se potkávám se starými kamarády, ale každý rok přichází mladí talentovaní lidé. Nebojí se práce, výzev, jsou oproti nám na tu profesi mnohem lépe připraveni.

V muzikálu Kvítek mandragory se s Miroslavem Etzlerem (vlevo) neváhá převléct za barovou zpěvačku. V roli mafiána Josef Laufer.

Foto: Profimedia.cz

Už třetí rok moderujete vědomostní soutěž Kde domov můj?.

Před časem jsme ji rozšířili o evropské otázky. Na první pohled to je nezáživný formát: tři lidé u stolku, moderátor v saku, ale soutěž má výborný ohlas a sledovanost. Není tam vizuál nic atraktivního, jde jen o ty znalosti, vlídnost, dobrou náladu.

Nepřestává mě překvapovat, kolik lidí mi říká, že se na to doma dívají. Tuhle mi jeden pán vyprávěl, že se několikrát do měsíce scházejí s kamarády a u piva se dívají na Kde domov můj? a v odpovědích soutěží mezi sebou.

Odhadnete dopředu, jak jednotliví soutěžící uspějí? Bývají třeba lepší muži, nebo ženy, lidé z měst, nebo vesnice?

Vůbec žádné dopředu dané vzorce v tom neplatí. Člověk tady dostane ohledně předsudků za vyučenou. Přijde člověk, který vypadá, že neumí do pěti počítat, potichu kuňká, a pak svými znalostmi překvapí.

Vědomostní televizní soutěž Kde domov můj? moderuje již třetím rokem.

Foto: ČT

Ještě však moderujete pořad To se ví, který tak vlídné reakce vůbec nevyvolal.

Pořad si dal za cíl vtipnou a zábavnou formou varovat před tzv. fake news, tedy nepravdivými zprávami, které se tváří jako seriózní. Spolu s Halinou Pawlowskou jsme kapitáni dvou soutěžících týmů.

Točíme v Brně, režii má můj letitý souputník Jakub Wehrenberg. Ne všechno asi sedlo, reakce byly na začátku rozporuplné, ale časem se to srovnalo. Diváci přišli na to, že naším cílem je bavit, ne přesvědčovat. Když tam vyjádřím nějaký svůj názor, určitě to neznamená, že chci měnit názory ostatních lidí.

Vypadáte jako člověk, který je rád, když ho mají rádi i ostatní. Nerozhodily vás počáteční negativní reakce?

Na negativní reakce jsem zvyklý: když dám, nebo nedám body někomu ve Tváři, přistanou mi na sociálních sítích desítky nenávistných poznámek, jako že mám velké uši a stejně neslyším. Stejně tak u soutěže Kde domov můj?.

Při té frekvenci se občas vloudí chyba, byť by se to stát nemělo, jsme ale jen lidi. Dojde k chybě, přeřeknutí a vím dopředu, že v půl osmé mi začne pípat mobil. Diváci občas postrádají nadhled a neuvědomují si, že nejsem ten, kdo vymýšlí otázky, že jsem jen interpret.

V Divadle v Rytířské hraje v komedii Můj nejlepší kamarád notorického lháře, který zkomplikuje život svým nejbližším v podání Nely Boudové, Terezy Kostkové a Petra Motlocha.

Foto: Petr Našic

Pravidelně moderujete vyhlášení Atleta roku...

Ano, letos to bylo už popatnácté, je to taková moje každoroční libůstka. Tentokrát to bylo zajímavé tím, že se mistrovství světa nekonalo v létě, jak je obvyklé, ale až na podzim, kdy v katarském Dauhá nebylo takové vedro. Tím se čas na hlasování odborné veřejnosti o hodně zkrátil.

Na Atleta roku se pokaždé moc těším, protože se tam setkávám se sportovci, se kterými se dá povídat: aniž bych se chtěl dotknout fotbalistů a hokejistů, atleti jsou komunikativnější. Mám atletické prostředí moc rád.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků