„Vzniklo to tak, že babička milovala divadlo a pojmenovala své dva syny Dalibor a Radúz, což je můj otec. Ale mně se to jméno líbí. Ve škole jsem byl jediný, dnes přes Facebook vím, že je nás v republice k padesátce, asi uspořádáme sraz. A jednou tak pojmenuju i svého syna,“ tvrdí rodák z Rožnova pod Radhoštěm, jemuž leckdo nevěří, že Radúz Mácha není jen šikovný pseudonym.

Proutník naivka

Nedávno oslavil dvacáté sedmé narozeniny a nejvíc času tráví mezi Pražským hradem a Cestami domů. Ty měly přes léto ve vysílání pauzu, ovšem natáčely se další díly.

„Zajímá mě seriálově akční způsob práce, někdy dost hektický, ale taky střídání režisérů: dva týdny točí Jan Polišenský a dva Jiří Adamec, každý čtyři díly. Mají zcela odlišný přístup, dávají důraz na něco jiného. Nasbírám tak vlastně dvojnásobek zkušeností. Ale neumím posoudit, zda nějaké změny a rozdíly pozná i divák.“

FOTO: Petr Horník, Právo

Policejní vyšetřovatel Jaryn je podobně jako Radúz umanutý a zapálený do své profese. „Občas je až vzteklý a jde i proti svým nadřízeným. Já jsem sice taky temperamentní, ale na veřejnosti si dávám pozor. A taky je dost na ženské, už vystřídal tři, přitom stále zůstává naivní a nechá se od nich obalamutit. Ta poslední, Markéta Frösslová, ho podváděla s Romanem Zachem, což věděli všichni kromě něho,“ směje se herec.

Během roční existence prošel jeho hrdina i řadou zkoušek a trochu vyzrál. „Ale stejně, když se vidím v televizi, přijde mi legrační, že takový mladíček s vážnou tváří zatýká dvakrát staršího zločince. Snažím se působit drsně, jenže těch pár let navíc mi přece jenom chybí.“

Pochvaluje si ovšem milostné scény. „Holky jsou fajn, krásné a příjemné, kamarádky. Každá má svého partnera, takže to probíhá ve vší počestnosti. Nemusel jsem zatím ani běhat nahý, měl jsem vždycky aspoň trenky. Prostě pohoda. Přenos emocí do reálu mi nehrozí, jde pouze o práci. Jasně, je možné zakoukat se do hereckého partnera, ale ne proto, že ho líbám nebo s ním ležím v posteli a doluju v hlavě text, navíc před celým štábem.“

Nevěrně tvá

Otázku: Kamera, nebo divadlo? Radúz neřeší. Je šťastný, že může kombinovat obojí. „Každé si žádá úplně jiný přístup. I časově. Při natáčení často musím vstávat ve čtyři a v pět na place předvádět, jak moc někoho nenávidím. Během nočních zkoušek na Mnoho povyku jsem naopak chodil spát ve tři, takže mám totálně pomotaný biorytmus. Stává se, že se vzbudím ve čtyři, obléknu se – a pak zjistím, že ten den netočím.“

Povyk je jeho druhý Shakespeare. „Mám ho rád, jeho hry jsou pořád současné, propírají základní lidské vlastnosti a situace, které se nemění. Baví mě i jeho jazyk, na první poslech složitý, ale učí se mi paradoxně mnohem líp než běžné seriálové dialogy. Vidím text jako nějakou malbu a vklouzne mi krásně do hlavy.“

Pražský hrad, komedie Mnoho povyku pro nic, naivní Claudio. A správná shakespearovská zápletka…

Pražský hrad, komedie Mnoho povyku pro nic, naivní Claudio. A správná shakespearovská zápletka…

FOTO: Petr Horník, Právo

Radúzův Claudio tvoří mileneckou dvojici s Héró. Jsou po uši zamilovaní, ale na rozdíl od druhé dvojky, Beatrice a Benedikta, nezkušení teenageři. Takže když Claudiovi „přítel“ nakuká, že ho jeho dívka podvádí, reaguje zbrkle: přede všemi ji zostudí a odvrhne.

Jak by jednal herec, který má přes své mládí už desetiletou známost? „Já bych si nejspíš s přítelkyní sedl a zasmáli bychom se tomu. Upřímně si nedovedu představit, že by něco takového byla pravda. I když se to v životě stává, a často. Ale já partnerce věřím, známe se už vážně dlouho a prošli jsme si dost překážkami.“

Řeč je o krásné baletce Martě Drastíkové. Potkali se na konzervatoři v Ostravě. „Obvykle balí chlap ženskou, u nás byla aktivní Marta. Jednou po pařbě jsem seděl společensky unavený u čaje, spolužáci popíjeli dál a já prý vypadal hrozně smutně. Ona si přisedla a zdál jsem se jí méně zkažený než ostatní. Byla krásná…“ zasní se.

„Po škole běhala spousta hezkých holek v krátkých sukýnkách, které jsme my herci okukovali u tyče. Bylo skoro pravidlo, že každý si našel svou baletku. Ale nezůstal s ní dlouho, já ano.“

Marta dostala angažmá v Praze a ve Vídni, takže prožívali lásku dálkově. „Pak už to nešlo zvládat, já mezitím studoval v Brně a přišel jsem do Prahy, kam jsem Martu nakonec přetáhl. Vídeň by se mi pro život líbila, jenže bych se tam těžko uživil jako herec. Lákal jsem ji proto, ať se vrátí, že dostane Thálii – a ono se to fakticky stalo! Poslední dva roky jsme spolu v Praze, děláme oba, co nás nejvíc baví, a užíváme si to,“ líčí Radúz svůj vztah.

Bláznivá domácnost

Jejich domácnost vypadá hekticky, občas se jen míjejí v posteli. Když jim vyjde přes den chvilka volna, sejdou se aspoň na oběd a řeknou si, co vůbec dělají. „Dost se bavíme o práci. Kdybychom byli oba herci nebo tanečníci, asi by to nebylo nejlepší, ale tím, že druhému tolik nevidíme do řemesla, klidně řekneme: Hele, to neřeš! Pomáhá to. Zároveň jsme si přísnými kritiky. Marta mi taky nahrává při učení textů, já jí bohužel s baletěním nepomůžu. Někdy je to u nás legrační: já se učím text, ona si pustí DVD s baletem a tancuje. Prostě blázni!“

Kdybych se ženil, chtěl bych velkou slávu! Zatím o svatbě neuvažuju, ovšem jednou jistě přijde.

Radúz přiznává blahodárný vliv partnerky na své zvyky. „Zrovna včera se divila v divadle paní z garderoby, že věším šaty spořádaně na ramínko – stejně jako Marta. I podle toho pozná, že k sobě patříme. Dřív jsem byl hrozný bordelář. Ne že by mě přítelkyně peskovala, ale když mi něco ukládala do skříně, jen tak mimochodem mi v ní uklidila. Beze slov. Nejdřív mi to vadilo, ale šel jsem do sebe. Ji jsem pro změnu přivedl k bohatšímu společenskému životu a ke sportu.“

Když dojde na řešení problémů, Radúz má sklon vybublat a bouchnout do stolu. „Marta ne, líbí se mi na ní i zároveň pobuřuje, že je hrozně hodná a tolerantní, takže hádání se nekoná, což mě občas dožere. Vše řeší s chladnou hlavou a já se nemám s kým přít.“

Údajně ani jeden nežárlí. „Marta má z mých ctitelek spíš srandu, dopisy, které mi chodí, čteme spolu. Na rande mě ještě nepozval nikdo, ale stejně bych nešel, tu nejhezčí holku mám doma!“

Filmový křest si Radúz odbyl v komedii Přijde letos Ježíšek? – natáčení s krásnou Mexičankou Aislinn Derbez bylo prý velmi příjemné.

Filmový křest si Radúz odbyl v komedii Přijde letos Ježíšek? – natáčení s krásnou Mexičankou Aislinn Derbez bylo prý velmi příjemné.

FOTO: Bioscop

V Cestách domů se Radúz už stihl oženit a žena se s ním vzápětí rozvedla, však na něj taky divačky volají: Chudáku Jaryne…

A jak se dívá na vlastní svatbu? „Kdybych se ženil já, chtěl bych hodně kamarádů, velkou slávu! Zatím o svatbě ale neuvažuju, i když jednou přijde…“ vymlouvá se přímé otázce. A dodává, že v razítku v občance nevidí záruku kvalitnějšího vztahu.

„Ten náš s Martou se myslím už nezmění. Ovšem až přijdou děti, chci, aby se narodily v manželství. Stejně jako já.“

Už má odblbnuto

Radúz hrál hokej a tenis a chtěl být sportovcem. Jenže se přihlásily problémy se zády a pohyb ustoupil múzám. Zalíbilo se mu v dramatickém kroužku a přihlásil se na ostravskou konzervatoř. Divadlu se nevěnoval nikdo široko daleko, přesto si mladý nadšenec prosadil své. A zpočátku časné svobody zneužíval. „Řádil jsem jako utržený ze řetězu, chodil jsem za školu, k tomu mejdany, alkohol, holky… Ale dnes už mám odblbnuto,“ směje se.

Na JAMU si ho vyhlédla režisérka Mikotová pro pražské Národní divadlo. „Byla to klika. Vemte si, že na hereckou školu se hlásí stovky lidí, berou tak deset a uplatní se třeba dva.“ Radúzovi se sešly hned tři úžasné nabídky: vedle ND ještě z Husy na provázku a z Divadla na Vinohradech. „Ovšem zlatá kaplička se neodmítá.“

Střet naivních představ o herectví a reality byl tvrdý. „Vůbec jsem si nedovedl představit chod reálného divadla. Taky se mi mezi legendami třásla kolena, viděli ve mně ušáka z venkova,“ přiznává.

„Šatnu jsem měl nejdřív s panem Němcem, se kterým jsem si popravdě moc nepokecal. Pan Štěpnička mě zpočátku dusíval různými připomínkami, ale tvrdil, že pro mé dobro. Moc mi pomohl Václav Postránecký, který mi dokonce navrhl tykání. Takže snad už jsem se kapku otrkal… Je tam fajn parta, i když není zvykem chodit hromadně na pivo.“

Zajímá mě, zda mladému herci vyhovuje převážně klasický repertoár a nechtěl by zkusit nějakou alternativní scénu. „To mě určitě časem láká. Ale Národní není úplně zkamenělé, probleskuje snaha o moderní pojetí. Třeba spolupráce s režisérem Nebeským na Tartuffovi se dá označit za punkovou. Taky poslední představení, v němž hraju – 1914, je zcela jiný druh divadla, než by diváci očekávali. Koláž pohlednic, působící vizuální stránkou a stylizovaným pohybem. Mrzí mě, že jsme dostali od kritiky trochu na frak, nechali jsme na tom hodně energie.“

Když zpěv, tak lidovky

Nedávno si Radúz vyzkoušel i muzikál, roli Victora Huga v Quasimodovi. „Neměl jsem žádné zkušenosti se zpěvem, tak jsem začal rychle chodit na hodiny – a prý to nedopadlo nejhůř. Uchvátila mě profesionalita zase úplně jiného typu, jde o specifickou disciplínu, kde musí herci mít talent i na pohyb a zpěv. Třeba Jiří Korn nebo Tomáš Trapl jsou úžasní… Ale do dalšího muzikálu se nehrnu. Nejraději zpívám ve sklípku valašské lidovky.“

Jako Erast v méně známé Molierově komedii Pán z Prasečkova, partnerku Julii ztělesnila Jana Pidrmanová.

Jako Erast v méně známé Molierově komedii Pán z Prasečkova, partnerku Julii ztělesnila Jana Pidrmanová.

FOTO: archív ND

Zatím je obsazován hlavně do kladných postav, přitom role Hamleta nebo Romea, po kterých toužil, ho míjejí. „Možná jsem na Romea už starý. Ale rád bych zkusil i zloducha nebo grázla. Z českých herců obdivuju kolegu Karla Dobrého, ze světa hlavně černochy, kteří mi přijdou neuvěřitelně přirození a věřím jim každý sebemenší pohled či gesto, třeba takový Morgan Freeman. Když ho vidím, chtěl bych být černoch.“

Radúz není nováček ani před filmovou kamerou. Po komedii Přijde letos Ježíšek?, kde si zahrál klaďase Martina, se o něm psalo jako o objevu českého filmu. Malou roli si prubnul taky ve Všivácích – Jiřího Langmajera zamlada.

Když zachytí můj udivený pohled, vysvětluje: „Musel jsem se ostříhat a nabarvit vlasy, abych mu byl víc podobný. Ale víc jsem si užil s Ježíškem. Šlo o koprodukci s Mexikem a já kvůli jejich verzi letěl do Mexika. První let přes oceán. Předtím jsem tu zapíjel premiéru Tartuffa a tam hned začal kolotoč natáčení, proložený tequilou na ledu. V roli jsem naštěstí učil partnerku česky, takže jsem to zvládl. V angličtině ještě piluju mezery.“

Při lezení zažívám mix strachu i radosti. Ale osmitisícovky mě nelákají, to už není hra.

Jediná věc, která ho v jeho profesi děsí, je věčná nejistota a závislost na štěstí. „Měl jsem období, kdy jsem hrál jen párkrát za měsíc a čekal na telefon. Seděl jsem doma a nevěděl, co dál. Hrozně mě to vnitřně deptalo a koketoval jsem s myšlenkou, že bych dělal něco jiného. Jenže co? Skoro jsem už šel někam do kavárny obsluhovat za barem, byl bych aspoň mezi lidmi.“

Romantik nejen jménem

Dnes je to opačně. Radúz je tak zavalený prací, že domů do Rožnova jezdí jen párkrát do roka. „Stýská se mi. Chybí mi příroda, v Praze je moc lidí a člověk se musí prodírat lokty.“

Nějaké dovolenkové dny si přesto utrhne. Miluje moře, opuštěné pláže, nepřístupné zátoky, plavání, potápění, podvodní svět, fascinují ho korály, ryby…

„Letos pojedeme s kamarády do Chorvatska, do Premantury v Istrii. Chtěl jsem si původně splnit sen a vyrazit na jachtu, ale nemám ještě řidičák, neboli kapitánské zkoušky. Už jsem na ně našetřil, jenže je potřeba pět dní vcelku a ty budu mít až v září,“ vysvětluje.

Radúz s přítelkyní Martou Drastíkovou. Nedávno se stali ambasadory neziskového projektu Na dřeň, který hledá dobrovolníky ke vstupu do registru dárců kostní dřeně.

Radúz s přítelkyní Martou Drastíkovou. Nedávno se stali ambasadory neziskového projektu Na dřeň, který hledá dobrovolníky ke vstupu do registru dárců kostní dřeně.

FOTO: archív Radúze Máchy

Přitahuje ho dobrodružství. „Přijímat nové výzvy, to je pro mě adrenalin. Do všeho skáču po hlavě,“ charakterizuje se. Od kolegy z divadla si koupil starší vespu a tak ho můžete potkat na projížďce s větrem ve vlasech. V rámci televizního pořadu se zase naučil smyky neboli driftovat ve speciálně upraveném autě. A nadchlo ho lezení po zdi.

„Je to lepší než posilovna. A ten pocit být ve výšce a někoho jistit je úžasný, správný mix strachu i radosti. A chodí tam fajn lidi, vůbec jsem nevěděl, že existuje taková komunita lezců. Vzal jsem s sebou párkrát i Martu, která má vytrénované svaly a je lehoučká, takže jí to šlo líp než mně a vylezla trasu, kterou jsem si netroufl. Nakonec jsem se hecnul, ale než jsem se doplácal na vrchol, třikrát jsem spadl,“ směje se.

Co nejdřív chce vyzkoušet i lezení v přírodě. „To už není hra, musíte mít natrénováno. Ale vrcholy osmitisícovek mě nelákají. Zato chci skákat padákem. Je asi krásné zažít ten pocit lehkosti bytí.“