Nový druh je označován jako restriktivní porucha příjmu potravy (ARFID), a jí se při ní pouze omezená škála jídel. Porucha se může projevit v kterémkoli věku. Nejčastěji však v dětství a dospívání, píše italský deník Corriere della Sera.

Traumatizující zážitek, psychický blok

Roberta zažila okamžiky plné hrůzy, když jí v krku uvízlo velké sousto. Od té doby jí pouze takové pokrmy, které se nemusejí moc kousat. Tedy z masa například pouze mleté.

Malý Lorenzo zase chce pouze jídlo žluté barvy, jako jsou těstoviny, brambory či sýr.

Anna se obává, že by některé potraviny nedokázala strávit, a tak jí pouze tekutou stravu. Ve všech těchto případech jde o projevy restriktivní poruchy příjmu potravy.

Omezená škála potravin

„Jde o zcela novou nemoc, která je ještě málo prozkoumaná. Ten, kdo jí trpí, konzumuje velmi omezenou škálu potravin," vysvětluje Stefano Erzegovesi, šéf Centra pro léčbu poruch příjmu potravy při nemocnici San Raffaele v Miláně.

„Choroba se může projevit v kterémkoli věku, nejčastější je však u dětí a dospívajících. Ze 60 procent se týká mužů a ze 40 procent žen," říká. Postižené osoby jedí jen málo druhů jídel a odmítají ochutnat nové pokrmy.

Tváří v tvář novému jídlu reagují s odporem a někdy i nucením ke zvracení. U stolu jsou roztěkaní, jedí velmi pomalu, některé potraviny snědí jedině tehdy, jsou-li "ukryty" uvnitř jiného pokrmu, a pijí pouze vybrané nápoje.

Jsou to rozmary? Přijde na to. O restriktivní poruchu příjmu potravy jde tehdy, jestliže takové chování vede k úbytku na váze, k problémům v růstu a jestliže vyžaduje dodatečné potravinové doplňky pro doplnění základních živin.

Psychická zátěž

Rizikovými faktory této poruchy jsou autismus, poruchy pozornosti a hyperaktivita, tísnivé rodinné prostředí či matky, které v dětství samy nějakou formou poruchy příjmu potravy trpěly.

V takovém případě je třeba, aby dítě sledoval tým složený z pediatra, dětského neuropsychiatra a psychologa. Do léčby se musí zapojit celá rodina.

Je také vhodné vyhýbat se zastrašování dítěte způsobem „Když to nesníš všechno, přijde bubák a unese tě," nebo „Když nesníš zeleninu, nebudu ti číst pohádku". Lépe je dítě povzbuzovat, třeba formou „Zkus tuhle malou kuličku a řekni mi, co o ní soudíš".

Obavy matek

Roste také počet patnáctiletých a šestnáctiletých, kteří odmítají jídlo ze strachu, že ho nestráví nebo budou zvracet, a to jen na základě vůně, konzistence či chuti. Na rozdíl od anorexie toto odmítání potravy neplyne z obavy o váhu nebo vzhled, byť důsledky jsou podobné. Většinou to jsou až obavy matek, které přivedou adolescenta do ordinace lékaře.

„Je třeba svěřit se týmu specializovanému na poruchy příjmu potravy u mládeže, který nasadí léčbu zaměřenou na postupné zvyšování váhy a na zvládání úzkosti a negativních emocí. Taková léčba trvá tři až čtyři roky," uvádí Erzegovesi.

Problém je třeba řešit, neboť kdyby se porucha neléčila, může se stát chronickou a v budoucnu povede k úzkostem až depresím.

Dospělé nemoc na zdraví neohrožuje

Někdy porucha přetrvává i do dospělosti. „Dospělí, kteří touto poruchou trpí, většinou nemají takové nedostatky ve výživě, aby to vážně poškozovalo jejich zdraví," vysvětluje Erzegovesi. Trpí tím však jejich sociální život, a to do té míry, že odříkávají večeře, nechodí na oslavy a odmítají přípitky. Někdy ten, kdo touto nemocí trpí, projevuje celkový nedostatek zájmu o jídlo.

„Chtěl bych si vzít denně místo jídla jednu pilulku, abych na jídlo už nemusel myslet," říkají většinou. V takovém případě by měl rovněž zasáhnout tým složený z psychiatra, psychologa a nutričního poradce.

Prozatím není možné hovořit o účinnosti terapie z dlouhodobého hlediska. Jde o poruchu, která byla teprve nedávno definována, chybějí tak spolehlivé vědecké studie.