Článek
Dělostřelecké bombardování prý město vymazalo z povrchu zemského.
„Žádné město už neexistuje. Mariupol už není, nezůstala tam jediná obytná budova. Zůstalo tam jen deset procent lidí. Jenom důchodci bez peněz, ti bez aut, kteří nemohou utéci, a lidé, kteří nechodí,“ uvedla Taňa Švecová.
Život ve sklepě v obleženém městě bez vody a tepla byl strašný. „Nekoupali jsme se tři týdny, na záchod jsme chodili na kbelík a vynášeli to v sáčku,“ napsala si Taňa do deníku, který ukázala stanici CNN.
Rusové ostřelovali evakuační autobusy z Mariupolu, zranili čtyři děti
Většinu času trávili ve sklepě, ven vycházeli, jen když to bylo nezbytné pro přežití, když si šli pro vodu a jídlo a pomáhali pohřbít sousedy zabité ruskou dělostřeleckou palbou.
„Pohřbívali jsme lidi před jejich zahrádkami, na dvorcích. Naši sousedé nás požádali, abychom jim pomohli vykopat hroby pro jejich syny,“ uvedl Dmytro.
Totálně odříznuti
„Problémem bylo, že jsme v našem městě nic neměli. Žádné mobilní spojení, žádný internet. Všechno bylo odříznuté, i dodávky plynu a vody,“ dodal Dmytro.
Rodina měla pocit, že ruské síly se zaměřují na lidi čekající ve frontách na jídlo, vodu a léky.
„Prostě nás zabíjeli. Když jsme se shromáždili ve skupině, abychom našli vodu, stříleli na nás,“ uvedla Taňa.
Žena, která přišla o muže se skrývá v nemocnici v Mariupolu. Snímek je z 11. března.
Před Dmytrem jednou spadla bomba, když čekal ve frontě na vodu, a zabila tři lidi. Pomáhal je pohřbít: „Proč zabíjejí civilisty? Kvůli čemu?“
„Shromáždili jsme mnoho těl, lidé je dávali do rigolů nebo do sklepů, dokud je chladno. Někteří lidé z Mariupolu odváželi těla v autech, protože je chtěli pohřbít,“ dodala Taňa s tím, že každý den viděla ve městě další mrtvé. „Po ulicích tekly řeky krve.“
Rabování jako způsob přežití
„Jedenáctý den války, 6. března, si napsala do deníku: „Začaly tvrdé útoky. Stříleli ze všeho na všechno, zase ostřelovali domy. Nezůstal tu už jediný obchod, i prázdné byly otevřeny a lidé si z nich vzali všechno, tašky, kartony, z lékáren vitamíny. Rabování se stalo způsobem přežití.“
Dodala, že měla naslouchat prarodičům, kteří přežili druhou světovou válkou a vždy jim opakovali, aby měli doma mouku a cukr.
Po dvojici posledních novinářů v Mariupolu šli Rusové, utekli na poslední chvíli
„Vařili jsme na ohni venku, dřevo jsme brali z parků, nebyla tu jiná možnost, jak přežít než sdílet jídlo s našimi sousedy a příbuznými,“ doplnil Dmytro.
Zpočátku žertovali, že když to bude špatné s jídlem, tak by mohli chytit pár holubů. „Na začátku to byl vtip, možná budeme zabíjet holuby na jídlo,“ řekl Dmytro.
Pak to přestal být žert, ale spíše šlo o to, jak chytit zbylých pár holubů, kteří přežili ostřelování.
Exploze v průmyslovém areálu v Mariupolu
Dmytro se bojí o rodiče „Nevím, jestli přežijí, protože tam už není žádné jídlo. Otec mi řekl, nemáme jídlo. Možná tak týden...,“ uvedl se slzami v očích, jak dlouho mohou vydržet.
„Nevím, jestli své rodiče ještě uvidím nebo uslyším. Dneska žijeme, zítra možná ne, nikdo neví.“
Obtížná cesta z města
Z města se dostali 18. března. „Poslední den jsem viděl svého otce, jak prosil: Odejděte někam, nevím kam, prostě utečte, unikněte tomu,“ řekl Dmytro, který viděl svého otce poprvé plakat: „Řekl mi prosím, synu, odejdi, a dostaň odsud svou rodinu.“
Cesta z města, která normálně zabere 45 minut autem, jim trvala 15 hodin. Na silnici byl jeden zátaras za druhým. Na jednom se Dmytro musel svléknout, aby ukázal, že nemá armádní nacionalistické tetování.
Jak těžké je dostat se z Mariupolu, popsal listu The Guardian Roman Krugljakov, který tam v půlce března třikrát jel, aby z přístavu dostal své příbuzné, nakonec odvezl 25 lidí.
V Mariupolu padají bomby každých 10 minut
„Když jsem jel, na ulicích byly střepiny, dráty elektrického vedení a těla. Lidé vycházeli z vyhořelých mnohapatrových domů, aby si uvařili jídlo na ohni na ulici,“ vypověděl.
Odvezl svou mámu i některé kmotry a jejich děti, ale když se vrátil pro další kmotru, která měla dvouměsíční dítě, její manžel se bál odejít. „Pochopil jsem, že lidi, kteří museli něčím takovým projít, se dokonce báli i odejít.“
„Dal jsem jim dvě minuty, aby se rozmysleli, protože jsem nemohl odejít od auta na dlouho, lidé by mohli ukrást kola. Střepiny proděravěly skoro všechny pneumatiky.“ vysvětlil. U této rodiny neuspěl. Zůstala. Hodili si mincí a ta jim ukázala, aby zůstali.
Evakuace na území kontrolované Rusy
Pak jel do školy, kde se ukrývala rodina s dětmi. Požádali ho o to její příbuzní.
„Šel jsem pro lidi ze sklepa, ale nechtěli odejít, protože si už zvykli tam sedět. Báli se, co by je čekalo venku za zdmi z betonu. Musel jsem použít síly, abych je dostal ven. Lhal jsem jim, říkal jsem jim, že tam na ně čeká teplé jídlo, elektřina a mobil bude mít signál. Lhal jsem jim a nestydím se. Věřím, že lidé, kteří se dostali pryč, jsou v menším nebezpečí než ve městě.“
Lidé nechtěli odejít, protože čekali na evakuaci na Ukrajinu. „Věděl jsem, že ta nenastane ani teď, ani za pár dnů nebo měsíc. Nebude.“
Vzdejte se Mariupolu, vyzvali Rusové. Nepřichází v úvahu, reaguje Ukrajina
Příbuzné odvezl do Melekine, které je okupované Rusy: „Tvrzení ukrajinských médií, že byli lidé evakuováni do Záporoží, je zavádějící. Pokud nemají auto, musejí lidé jít 86 km do sousedního Berďansku (také okupovaného).“
Dodal, že z 25 lidí, co dostal z města, nikdo nechtěl být evakuován do oblastí ovládaných Rusy, všichni chtěli do Záporoží, ale nikdo toho nebyl schopen.