Jedním z navrátilců je čtyřiadvacetiletý Muhammad Azíz Kádir. Osm hodin šel pěšky Tureckem a pak podstoupil dvacetihodinovou cestu kamiónem napříč jižní Evropou. Teď je zpět v Iráku, protože došel k závěru, že je lepší čelit nebezpečí a těžkostem tam než zažívat potíže v tranzitním táboře v nevstřícné Evropě.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

„Když jsem vstoupil do tábora, šokoval mě rozdíl mezi realitou a tím Berlínem, jaký jsem očekával. Byl jsem občanem druhé kategorie, neměl jsem pocit, že jsem přijat. Když jsem procházel městem, bylo zřejmé, že jsem chlapík z tábora, uprchlík,“ říká Kádir, jehož citoval britský list The Telegraph.

V tranzitním táboře na okraji Berlína strávil dva a půl měsíce. Chtěl si otevřít restauraci, kde by prodával pizzu a vydělal dost peněz, aby mohl pomoci příbuzným v Irbílu, oženit se a vychovávat děti v některé evropské zemi. Prchal před finanční krizí panující na severu Iráku, před tamním politickým zmatkem a také před Islámským státem, který se dostal do sedmdesátikilometrové vzdálenosti od Irbílu.

Nasedl tedy do autobusu směřujícího do Istanbulu a pak osm hodin pokračoval pěšky k řecké hranici. Zbytek cesty projel v chladírenském voze pašeráků. „Seděli jsme se skrčenýma nohama, sotva se dalo dýchat. Nebylo to cestování pro lidi, cítili jsme se jako dobytek. Lidé používali lahve jako toalety, byl tam hrozný zápach,“ vypráví.

Video

Expirované video

BEZ KOMENTÁŘE: Uprchlíci na slovinsko-chorvatské hranici. Záběry z 25. října. Zdroj: Reuters

Stížnosti na podmínky v táborech

Jenomže s příjezdem dalších a dalších lidí se i podmínky v táboře začaly zhoršovat. Jídlo se podávalo jenom dvakrát denně a vedení tábora vyhlásilo zákaz nočního vycházení.

V Německu je mnoho případů násilí mezi místními lidmi a uprchlíky a také uvnitř uprchlické komunity samotné. „V táboře jsem si uvědomil, že můj život doma byl lepší,“ řekl Kádir.

Zatímco on se vracel do svého domu a k příbuzenstvu, o které se bude moci opřít, Naváfa Aljáse nic z toho nečekalo. A přesto se vrátil, byť jen do chatrného stanu a do chladné zimy, jež ho čeká. I tento pětatřicetiletý příslušník komunity jezídů se rozhodl opustit evropský sen. A to i přesto, že pašerákovi zaplatil 20 tisíc dolarů (490 tisíc Kč) za to, že jej a jeho desetiletého syna dopravil do Evropy.

Strávili týdny na cestě a 13 dní v bulharské věznici. Nakonec dorazili na východ Německa, kde sdíleli místnost s dalšími dvěma žadateli o azyl. „Německá vláda mně a mému synovi nabídla jídlo a 540 eur, ale to nestačilo. Syn byl nešťastný a vystrašený, neměl tam přátele ani příbuzné a bylo těžké najít někoho, kdo mluvil kurdsky nebo arabsky,“ vysvětluje Aljás.

Chyběla mu rodina

Takže i on je zpátky ve svém stanu v Dahúku, jemuž dal přednost před chudobou v Německu. „Mí známí mě přivítali a přišli přátelé, aby si vypili pivo a zakouřili si se mnou stejně jako dřív,“ řekl Aljás.

Podle agentur pro uprchlíky se domů vrací stále větší počet Kurdů. Od loňska z iráckých kurdských oblastí odešlo podle ministerstva pro migraci asi 25 tisíc lidí. Jen minulý týden se ale do Irbílu letecky vrátilo 50 lidí, kteří původně požádali o azyl.