Hlavní obsah

Polští vesničané okrádali mrtvé židovské oběti

Právo, Pavol Minárik

Mimořádný rozruch vzbudila v Polsku kniha s názvem Hledači židovského zlata, jež přináší svědectví o tom, jak lidé z obcí sousedících s vyhlazovacími tábory Belzec a Sobibor v Lublinském vojvodství na jihovýchodě Polska ještě i několik desetiletí po konci druhé světové války vykrádali masové hroby židovských obětí nacismu.

Foto: Jaroslav Soukup, Novinky

Ilustrační foto

Článek

„Jim to už neublíží a nám pomůže,“ říkali cynicky na svou omluvu. „Na základě rozhovorů s historiky, dokumentů Ústavu paměti národa, vlastních pátrání i vyjádření svědků nešlo o ojedinělé případy. Tamní obyvatelé ve velkém hledali a často i nacházeli zlato v masových hrobech s pozůstatky asi 450 tisíc židovských obětí z celé Evropy,“ napsal Piotr Reszka, autor knihy.

Dlouhá léta muži, ženy i děti z obcí poblíž obou táborů vykopávali a prosívali pozůstatky obětí, vybírali zlaté zuby. Říkali tomu „Jdeme na Icka“, napsal autor. „Žid byl pro ně synonymem zlata. Nacisté je tam sváželi z celé Evropy a většinu zlata jim předtím, než je poslali do plynu, odebrali. To, co měli v ústech, tedy můstky či korunky, už nestihli,“ dodal.

„Hromadné vykopávání těl židovských nebožtíků z hrobů a krádeže zlata, které měli při sobě, trvalo až do osmdesátých let. Tehdejší moc několik lidí odsoudila, avšak jen k mírným trestům. Kupříkladu v roce 1960 čtyři muže z obce Žlobek nedaleko Sobiboru. Ti se před soudem hájili, že jsou nevinní, protože u hrobů nebyla žádné tabule zakazující vykopávat mrtvé a brát jim cennosti,“ dodal Reszka.

V závěru dodal, že ti, co léta vykrádali židovské hroby, tam chodili jako do práce a jako o práci o tom později i hovořili, stejně jako potomci. „Kopali samostatně nebo ve skupinách každý den kromě neděle, protože tehdy je den Páně a Hospodin přece přikázal odpočívat,“ uzavřel autor.

Reklama

Výběr článků

Načítám