Hlavní obsah
Velitel československé jednotky nasazené v operaci Pouštní bouře Ján Valo Foto: Alex Švamberk, Novinky

Velitel čs. jednotky v Pouštní bouři Ján Valo: Neuhnuli jsme a spojenci to ocenili. Doma to bylo jiné

Když se Irák nestáhl do 15. ledna 1991 z okupovaného Kuvajtu, jak ho k tomu zavazovala rezoluce Rady bezpečnosti OSN, začala o dva dny později 42denní akce Pouštní bouře. Do největší vojenské operace od druhé světové války bylo zapojeno 960 000 vojáků z 35 zemí včetně již demokratického Československa. To vyslalo do oblasti dvě stovky příslušníků protichemické jednotky.

Velitel československé jednotky nasazené v operaci Pouštní bouře Ján Valo Foto: Alex Švamberk, Novinky
Velitel čs. jednotky v Pouštní bouři Ján Valo: Neuhnuli jsme a spojenci to ocenili. Doma to bylo jiné

Původně měli jen chránit obyvatele, ale nakonec pomáhali se saúdskoarabskými jednotkami osvobozovat Kuvajt. Rozhodující podíl na tom měl jejich velitel, plukovník Ján Valo, který krátce předtím prosadil zřízení oddělení mírových sil, protože se nebál pohybovat se na hraně svých pravomocí.

Jak došlo k tomu, že nakonec postupovali českoslovenští vojáci v prvním sledu a nezůstali chránit civilisty v zápolí v případě iráckého chemického útoku?

Když došlo 2. srpna 1990 k okupaci Kuvajtu, tak prezident Václav Havel říkal, že mu to připomínalo naši minulost. Měl proto veliký zájem na tom, aby se Československo zapojilo do mezinárodní akce ve prospěch malé okupované země. Tehdejší ministr obrany Miroslav Vacek celkem pochopitelně říkal, že by nejdřív v armádě bylo potřeba podchytit všechny změny, které nás očekávají, a až potom mluvit o nasazení jednotky do války, jenomže situace ve světě byla jiná a bylo potřeba ukázat, že jsme schopni do takovéto akce jít. Prezidentu Havlovi na tom velice záleželo. Nezůstávat u prázdných proklamací, jak jsme byli zvyklí, ale zapojit se i s jakousi dávkou rizika do podobné akce.

Tento úkol dostala Správa zahraničních vztahů generálního štábu a moje oddělení -  oddělení mírových sil - bylo pověřeno jeho realizací. Odletěli jsme do Rijádu. Delegace připravila nejdřív mezivládní a pak konkrétní dohodu. A teď přijde odpověď, jak to, že jsme byli zapojeni do války, a ne pouze na ochranu civilistů. Delegace připravila do dohody článek pět o ochraně civilních osob. Já jsem u toho nebyl, protože mi dali letadlo a odletěl jsem na sever Saúdské Arábie, kde měla jednotka působit, abych se zorientoval na místě. Když jsem se vrátil a četl jsem bod o ochraně civilních osob, tak mě to trošku vyděsilo, protože jsem si říkal - to mi úplně sváže ruce, kdybychom se dostali do oblasti, kde působí armáda nebo skupiny vojáků. Co bych dělal? Pomáhal bych? Nepomáhal bych? Odjeli bychom? Na moji prosbu to bylo změněno na spojení „na ochranu osob“. To se pak ukázalo klíčové.

Za dva měsíce jsem hlásil připravenost jednotky k odletu do zálivu.

A americká transportní letadla C-5A Galaxy přepravila v druhé prosincové dekádě 169 příslušníků, chemiků československé jednotky, chemiků, zdravotníků a výsadkářů i s nezbytnou technikou. Co následovalo?

Přistáli jsme v prostoru letiště ve Vojenském městě krále Chálida (KKMC). Okamžitě jsem se dostavil na operační velitelství. Byl nám přidělen prostor pro základní tábor v poušti poblíž pouštního města Hafar al-Bátin (حفر الباطن‎). S jeho budováním jsme shodou okolností začali na Vánoce, ale zůstali jsme tam velice krátkou dobu, protože přišel požadavek, aby československá jednotka zabezpečila ochranu saúdskoarabským brigádám a KKMC. To bylo velice nečekané a já byl nucen rozdělit jednotku na čtyři části. Dvě zabezpečovaly saúdskoarabské brigády, jedna Vojenské město krále Chálida a jedna základní tábor, kde byl týl a spojaři. Tady se ukázalo prozíravé, že v článku pět byla jen ochrana osob.

Českoslovenští vojáci na své pozici při operaci Pouštní bouře

Foto: František Gábor

Průběžně jsem informoval domov o situaci, ale reakce na můj rozkaz rozdělit jednotku, protože to vyžadovala operační situace válčiště a my jsme tam přišli plnit válečné úkoly, byla negativní. Generálové mi to v šifrovkách, co mi poslali, kategoricky zakázali provádět, dokonce mi napsali, že jsem svévolně rozhodl o válečném využití jednotky.

Co jste udělal?

Jelikož jsem prezidentovi Havlovi slíbil, že uděláme všechno, abychom úkol splnili, musel jsem se obrátit na nového ministra obrany Luboše Dobrovského. To bylo poprvé, co jsem ho přímo kontaktoval, poslal jsem mu šifrovanou zprávu a uvedl trošičku až moc agresivně, že zřejmě neznají dohodu, protože článek pět dohody mi umožňuje toto udělat, jelikož vojáci jsou taktéž osoby. Ministr Dobrovský to pochopil, napsal mi tehdy, že to je nedorozumění a že se situace doma vyřeší.

V okamžiku, kdy jsme se rozdělili do čtyř částí – to bylo ještě pořád v průběhu operace Pouštní štít – vyvstal před příslušníky jednotky úkol začít plnit, co se od nás vyžadovalo, tedy zajišťovat ochranu vojsk před zbraněmi hromadného ničení se zaměřením na zbraně chemické. Začal nácvik chemického průzkumu, signálů chemického průzkumu chráněným, vytyčení místa dekontaminace, místa zdravotní péče... Bylo to perfektně sehrané a saúdskoarabské brigády na nás spoléhaly. Říkám to proto, že potom zase vznikla situace, kdy jsem zase rozhodl, jak jsem rozhodl kvůli tomu, že šlo o ochranu proti chemickým zbraním, kterých měl Saddám Husajn veliké množství.

Praga V3S upravená jako chemická laboratoř před zahájením operace Pouštní bouře v Saúdské Arábii

Foto: František Gábor

Narážíte na to, že naši vojáci doprovázeli saúdskoarabské jednotky i při osvobození Kuvajtu?

Když se daly koaliční jednotky do pohybu, mým úkolem bylo zabezpečit saúdskoarabské jednotky i v případě překročení hranic Kuvajtu. Postupovali jsme k hranicím Kuvajtu a já poslal jsem šifrovku. Průběžně jsem doma informoval o každém kroku a oznámil jsem, že budeme následovat saúdskoarabské brigády při překročení hranice Kuvajtu. No to byla katastrofa. Absolutní zákaz z domova: „Nepřichází v úvahu, abyste dal pokyn k překročení hranice Saúdské Arábie.“ Nevymýšlím si nic, opět jsou to zdokumentované šifrovky.

Českoslovenští vojáci po návratu z operace Pouštní bouře. V čele jde plukovník Ján Valo.

Foto: VHU

Ale to nešlo. Saúdskoarabské brigády na nás absolutně spoléhaly. Teď si představte, že by překročily písečný val na hranicích, my na tom valu zůstali sedět a Saddám by v zoufalství, v nějakých posledních křečích použil chemické zbraně. Ve válce musíte počítat se vším, to jinak není válka. A Saúdští Arabové by zjistili, že je nechráníme. Oni by čekali na signál, na poplach a my nikde a veškerá naše měřící a dekontaminační zařízení by byla s námi. Vždyť by nás postříleli. To by byla zrada. To není možné udělat – buď plníte válečné úkoly, nebo je neplníte.

Rozhodování muselo být těžké.

Těžko se to chápe, ale velitel je v takové situaci hrozně sám, má sice štáb, zástupce, náčelníka, proběhne porada, ale konečné slovo musí říct velitel. Prostě musí. Musí rozhodovat rychle a pokud možno správně. Nemohl jsem poslechnout pokyny z domova, ačkoli říkám, že to bylo nad mandát a bylo to velké riziko, ale to riziko jsem na sebe musel vzít.

Českoslovenští vojáci se spojenci na svých pozicích při operaci Pouštní bouře

Foto: František Gábor

Na druhé straně, kdyby došlo k použití chemických zbraní, došlo by logicky k ztrátám. Chemická ochrana je dobrá věc, ale jistě víte, že jakési procento ztrát by nastalo i u mých lidí. To by se doma potom otočilo úplně proti mně.

A tak jsem se okamžitě opět obrátil na ministra Dobrovského a představte si, že po půlnoci – on to řešil v noci s prezidentem, i když nemusel – mi poslal šifrovku, že mé rozhodnutí schvaluje a oceňuje můj přístup k plnění úkolů. To je síla, obrovská síla, vzal spoluodpovědnost na sebe. Je neuvěřitelné, že lidé, jako byl prezident Havel a ministr Dobrovský, nevojáci, tak rychle pochopili moji situaci, v jaké se nacházím, a udělali, co udělali. Víte, jak se to dnes dělá – váš požadavek dám k posouzení odborníkům a odpověď obdržíte. To by bylo správné, ale on pochopil, že na to není čas, a vzal to na sebe. To bylo strašně důležité.

Jaký složitý byl postup v Kuvajtu?

V prostoru, kde jsme vešli na území Kuvajtu, byly vykopané kanály. V těch byla napuštěná ropa, která hořela. Navíc byla celá oblast zaminovaná. V prostoru Kuvajtu byl vzduch nedýchatelný, tam byla tma.

Minová pole asi nebylo jednoduché přejít.

Viděl jsem na vlastní oči velikou cisternu vyletět asi deset metrů vysoko. Koukal jsem na to, jakou sílu některé miny měly. Sám jsem pár takových situací zažil.

Měl jste strach?

Strach má každý. Kdo nemá strach, skočí pod auto, ale u velitele je to tak, že jsem měl strach o své lidi. Tak to fungovalo. Když jsem viděl, jak v těch UAZech vyjíždí chemici až před jednotky prvního sledu, protože dělají chemický průzkum, přičemž záleží na směru větru, a věděl jsem, že je to tam zaminované, a věděl jsem, že je tam nebezpečí odstřelovačů, tak jsem měl strach.

Fakt jsem měl strach, takže jsem naléhavě žádal o dodání průzkumných obrněných chemických transportérů. Věděl jsem od chemiků, že jsou doma ve skladu. Letěl jsem do Rijádu, dojednával s hlavním velením peníze, letadla, a pak mi poslali jeden nebojeschopný. Všechno co nám poslali, bylo špatné. Já tu skupinu, co to měla za starosti, nazval záškodnickou. Oni se strašně naštvali a otočilo se to proti mně. Byl jsem skoro jejich úhlavní nepřítel. Ale proč to dělali? Je mi z toho do dneška trošku smutno, ale takový byl život. Vždycky si vzpomenu na to, že byly roky 1990 a 1991 a všechno bylo v pohybu.

Postup komplikovala zapálená ropná pole.

Foto: VHU

Jestli se nemýlím, naše jednotka tam hned po zahájení operace Pouštní bouře naměřila i přítomnost bojových otravných látek.

Ano, dvakrát jsme naměřili nízké koncentrace chemických otravných látek. V té době to trošičku utlumil vrchní velitel generál Norman Schwarzkopf, ačkoli vyšetřovací komise, která se později problematikou zabývala, našla ve Schwarzkopfově deníku záznam, že moje hlášení o chemických látkách dostal.

Podle mého rozhodl správně, že na to nereagoval, protože to byly nízké koncentrace a on v té době potřeboval předejít panice. Ukázalo se, že to bylo správně, protože se už nic dalšího neobjevilo. Mojí povinností to bylo ohlásit, ale nepanikařit. Mně nepříslušelo, abych tuto informaci šířil dál mezi vojsky. Tajné hlášení jsem poslal tam, kam bylo potřeba.

Vrchní velitel koaličních sil v Pouštní bouři generál Norman Schwarzkopf

Foto: Profimedia.cz

Existují tři studie CIA, které potvrdily správnost měření československé jednotky, ale domnívají se, že zdroj byl z bombardovaných muničních skladů, odkud látky unikly a vítr je přenesl do dané oblasti. Byl to spad, ale naše přístroje byly tak citlivé, protože jsme byli protichemická jednotka a měřili jsme prakticky od nuly.

Jak se na naše vojáky dívali partneři v koalici, když jsme byli ještě nedávno jejich nepřátelé? Projevovali nedůvěru?

Ze začátku ano. Celkem pochopitelně na nás koukali, co jsme zač a co od nás lze očekávat, když jsme přišli z komunistického světa. Řekli: „A budete s námi opravdu spolupracovat? Můžeme se na vás spolehnout?“ Ale pak zjistili, že se domluvíme, když jsme s nimi začali hovořit a rozebírat odborné věci a začali postupovat v souladu s operačními požadavky válčiště.

Důvěru jsme si ale získávali postupně. Museli jsme ukázat, že to umíme a že neváháme, když je potřeba pomáhat, i jít do rizika. Několikrát se na nás obrátili i Američané, americký generál chtěl protichemickou pomoc, a moji kluci ji na můj pokyn provedli. Francouzi nás požádali o pomoc se zamořením kousku území v oblasti, kde působili. Taky nevěděli, co s tím, tak jsem tam poslal laboratoř, takže jsme si postupně vybudovali pozici perfektní profesionální jednotky, která je schopna plnit rovnocenně úkoly. Nezáleželo na tom, že nás bylo míň, ale že jsme byli článek řetězu, který byl stejně pevný jako celý řetěz.

Ján Valo, velitel československé jednotky v operaci Pouštní bouře

Video: Novinky/Reuters

Takže se nedůvěra vytratila?

Operační velení i spolupracující vojska vysoce ocenila československé jednotky. Americký generál Max Schardein nechal doma vyválcovat plaketu se jménem Valo, kterou mi osobně předal. To jsou maličkosti, ale ve válce jsou to velká gesta, stejně jako královské vyznamenání nebo plakety od spolupracujících vojsk. Ukazují, že nás uznali, že jsme neuhnuli stranou nebo nezůstali někde v pozadí, když probíhala operace. To je velice důležité.

Českoslovenští vojáci při operaci Pouštní bouře

Foto: František Gábor

Pak po návratu domů jsme se nesetkali se zrovna pozitivní odezvou ze strany celé řady vysokých funkcionářů armády, ale zase to bylo pochopitelné. Nechci to pojímat jako stížnost. Dneska už je mi to úplně jedno. Chápu, že když se psaly roky 1990, 1991, staří funkcionáři ani nevěděli co a jak. A nebyli nasazení jednotky nakloněni kromě Havla, Vondry a Dobrovského. Ani jim nesedělo – najednou Čechoslováci s Američany, Brity, Francouzi.

Zcela logicky nás nepřivítali zrovna s nadšením, ale na druhé straně, přestože po návratu propustili z armády osmdesát procent mých kluků, jsou dvě odměny, které jsme obdrželi a nezapomeneme na ně. A kluci mi to potvrzují.

O jaké odměny šlo?

Když jsme jako prvosledová jednotka vstoupili na území Kuvajtu a Kuvajťané se doslechli, že jsme protichemická jednotka – oni se tehdy strašně báli chemických zbraní, věděli, co představují –, tak ta jejich radost, úsměvy, to přátelství, jaké nám nabízeli, byly neuvěřitelné. To je odměna, jakou vám žádný funkcionář armády nemůže dát.

Druhou odměnou bylo, když nás po návratu na Hradě přijal prezident republiky a vrchní velitel společně s ministrem obrany Lubošem Dobrovským. Poděkoval a vysoce ocenil naši činnost. V následném vystoupení řekl, že o úspěšné činnosti československé jednotky se v zahraničí mluví, píše a ví daleko více než u nás doma.

Americký vojenský přidělenec v Praze Edwin Motyka (vlevo) při jednání československými důstojníky

Foto: U. S. National Archives

Americký vojenský přidělenec Edwin Motyka napsal: „Před zraky světa jste vrátili armádě ČSFR její dobré jméno.“ Vrátili. Ona ho měla. Vojáci z druhé světové války nasadili obrovskou vysokou morální a bojovou laťku. Ale muselo to být v těch lidech, že byli ochotní po čtyřiceti letech pokračovat dál. Zapojili jsme se my a zapojili se po nás další a další. Sleduji to a mám z toho radost. Byl tu útlum, ale dřímalo to tady a to nevygumujete. Není dobře všechno zavrhovat jenom proto, abych zavrhoval, nebo se zviditelnil.

Znamená to, že i socialistická armáda měla i své kvality?

Nehájím nic, ani minulé, ani to, co přišlo potom, ale někdy mám pocit, jako by někdo chtěl propadat tomu, že ta republika vznikla v roce 1990, ale ona tady, kruci, byla už předtím. Obecně byla armáda strašně silná, zkostnatělá a fungovala tam jakási až bezduchá mašinerie, ale na druhé straně existovaly letecký výzkumný ústav, vojenská technická akademie, letecká fakulta, tam byli odborníci, kteří byli uznáváni i v zahraničí.

Naše chemické vojsko bylo uznávané, bylo to nejstarší chemické vojsko v Evropě. A veškerou naši techniku, která byla jednoduchá, ale perfektní, odkoupili Američané. Nemyslím tu, co jsme měli ve válce v zálivu, tu odkoupila Saúdská Arábie, ale stejnou, která byla doma, koupili Američané a odvezla se do Ameriky. Tam ji posuzovali a některé věci zabudovali do svých systémů, náš princip zabudovali do elektronických sofistikovaných systémů, takže se dostal na vyšší úroveň, ale základ byl výsledkem práce vědeckých kapacit u nás.

Nášivka z operace pouštní bouře

Foto: František Gábor

Napomohlo nasazení našich chemiků vstupu České republiky do NATO?

Říká se, že ano. Možná to bylo zrníčko mozaiky, ale když jsem pozoroval zahraniční reakce, tak si myslím, že jsme ovlivnili vstup do Severoatlantické aliance. Dovedete si představit, že bych poslechl některý z těch pokynů nezapojovat se a oni by nás poslali domů? Řekli by – my vás nepotřebujeme, co byste tu dělali, když nechcete plnit operační úkoly? Co si myslíte, jaké dopady by to mělo? Řekli by – podívejte se, ta komunistická armáda, vždyť nejsou schopní, měli jsme pravdu.

Jednak to pomohlo vstupu do NATO a jednak to pomohlo, že okamžitě přišly další požadavky na zapojování našich vojáků do zahraničních misí. Říkali si, když to takhle zvládla ta jednotka – a oni byli přesvědčeni, že jsme to zvládli opravdu velice dobře, vysoce nás ocenili –, tak si myslím, že to pomohlo i dalším požadavkům, že jsme byli odrazovým můstkem pro změny v armádě.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků