HISTORIE: USA fatálně selhaly při pokusu vysvobodit rukojmí z ambasády v Teheránu

Do detailu naplánovaná operace selhala hned v úvodu, kdy část vrtulníků vyřadily poruchy a pouštní bouře. Při urychlené evakuaci komanda speciálních sil se srazil vrtulník s transportním letadlem, přičemž zahynulo osm příslušníků amerických ozbrojených sil. „Byl to debakl. Americké elitní síly přišly o osm mužů, sedm vrtulníků a jeden Hercules (transportní letoun), aniž by se dostali do kontaktu s nepřítelem,“ zhodnotil akci pro server The Atlantic autor knihy Černý jestřáb sestřelen Mark Bowden.

Operace ukázala slabiny americké armády při podnikání akcí speciálních sil i nepřipravenost Washingtonu na nečekané politické zvraty, kdy se z dlouholetého spojence stal úhlavní nepřítel. Po překvapivém svržení íránského šáha Rézy Páhlavího, za jehož vlády se obyvatelům dařilo, ale nedokázali se vyrovnat rychlými proměnami společnosti, se v roce 1979 chopil moci ajatolláh Rúholláh Músaví Chomejní a byla vyhlášena Íránská islámská republika. V zemi panovaly protiamerické nálady, protože Spojené státy odmítly vydat Íránu ke stíhání šáha, který si v Americe léčil rakovinu.

Před americkou ambasádou se pravidelně konaly protesty. Demonstrující studenti 4. prosince 1979 pronikli do areálu ambasády a obsadili ji. Původně měla být okupace jen symbolická, ale podpořil ji Chomejní. Demonstranti drželi 66 rukojmí, šest diplomatů uniklo a ukrývalo se v domě kanadského velvyslance, než jim Kanada vydala pasy a 28. ledna 1980 odletěli do Švýcarska. To se už na svobodu dostalo třináct rukojmí, které studenti propustili 19. a 20. listopadu.

Jednání o propuštění zbylých 53 však vázla. Začala se proto připravovat operace k jejich vysvobození, kterou měly jako jednu z prvních vést nové speciální síly Delta spolu s armádními rangery a CIA.

Operace byla připravována od listopadu 1979. Jako optimální variantu zvolili dvoudenní misi, při které se mělo využít osm těžkých transportních vrtulníků RH-53D Sea Stallion. Ty měly v noci přeletět do Íránu na odlehlé improvizované pouštní letiště Desert One. Speciální síly tam měly dopravit transportní letadla MC-130E Combat Talon. Další tři Herculesy verze EC-130E měly dovézt palivo pro vrtulníky a zajišťovat satelitní spojení.

Druhý den ještě před svítáním měly vrtulníky přepravit speciální síly na další improvizované letiště Desert Two, které bylo vzdálené 80 km od Teheránu. Tam měly počkat do večera a pak vyrazit v kamionech zajištěných agenty CIA v Íránu k velvyslanectví, zatímco další muži měli přerušit elektrické vedení, aby se hlavní město ocitlo bez proudu.

Ze vzduchu měly operaci zajišťovat tři těžké bitevníky AC-130. Zatímco by příslušníci sil Delta osvobozovali rukojmí, rangeři letící z Egypta měli obsadit íránskou vojenskou základnu Manzarija. Na tu měly osvobozené rukojmí i příslušníky speciálních sil Delta dopravit vrtulníky, které by je vyzvedly u teheránského stadionu Amdžadija. Na letiště by pak pro všechny přiletěla z Egypta dvě transportní letadla C-141 Starlifter.

Prezident Jimmy Carter složitou operaci nakonec schválil, protože panovaly obavy o osud rukojmích. Pařížské jednání šéfa kanceláře Bílého domu Hamiltona Jordana s íránským minstrem zahraničí Sadeghem Ghotbzadehem nevedlo k výsledkům. Íránec si hlavně stěžoval na americké sankce, které jeho zemi zahánějí do náruče Sovětského svazu. Ohledně rukojmí uvedl jen, že může trvat dlouhé měsíce, než budou propuštěni. Jordana současně varoval: „Jen doufám, že váš prezident neudělá něco ukvapeného.“

Carter ale nemínil nechat rukojmí svému osudu a svým spolupracovníkům oznámil 11. dubna: „Pánové, chci abyste věděli, že vážně zvažuju pokus osvobodit rukojmí.“

Setkal se s plukovníkem Charliem Beckwithem, který stál za vznikem speciálních sil Delta a chtěl ukázat, jaké mají schopnosti. Po návratu z Bílého domu na základnu ve Fort Braggu podle Marka Bowmana řekl: „S nikým o tom nemluvte, ale prezident schválil misi, jdeme do ní 24. dubna.“

Američtí agenti v Íránu připravili improvizovanou přistávací plochu Desert One, jejíž základem byl rovný pruh silnice v solné poušti Daštekavir. Večer 24. dubna 1980 z ománského ostrova Masira odstartovaly tři stroje MH-130E s příslušníky sil Delta. Letěly bez zapnutých pozičních světel ve výše pouhých 75 stop, aby je neodhalily íránské radary. Až nad Íránem vystoupaly do výše 1500 metrů. Krátce po nich vzlétly z letadlové lodě USS Nimitz vrtulníky RH-53, které byly dodatečně vybaveny další nádrží a moderními navigačním zařízeními.

Když se první hercules s volacím znakem Dragon 1 přiblížil k horám Zagros přesahujícím 3000 metrů, piloti si všimli podivných mléčně bílých oblaků. Major letectva John Carney, který si už v Íránu byl prohlédnout improvizovanou ranvej a pomáhal u ní instalovat pod písek infračervená světla, řekl pilotům: „Jste v habúbu.“ Posádka se začala smát divnému slovu, ale Carney je umlčel a vysvětlil, že habúbem označují místní obyvatelé písečnou bouři. Ta sehrála v operaci jednu z klíčových úloh.

Krátce poté zapnul Carney na dálku infračervená světla podél improvizované ranveje, ale pilot nepřistál, protože čidlo FLIR zaregistrovalo pohyb na silnici, která měla sloužit jako ranvej. Při druhém obletu už byla cesta volná a při třetím ve 22:45 měkce dosedli.

Rangeři vytlačili džíp a motocykl a začali stíhat náklaďák, který byl na silnici, protože se báli vyzrazení. Jeden z rangerů na cisternu vypálil malou protitankovou raketu, která ji zasáhla. Okamžitě vybuchla, přesto její řidič dokázal vyskočit a nasednout do pick-upu doprovázejícího kamion. Ranger na motorce se ho pokusil dojet, ale neuspěl. Protože všichni dospěli k závěru, že šlo o pašeráky ropy, operace pokračovala.

Silnice však nebyla tak prázdná, jak se zdálo. V záři dohořívajícího paliva se objevil autobus s 43 chudými Íránci cestujícími z Jazdu do Tabasu. Rangeři ho zastavili a příslušníci sil Delta zkontrolovali, že cestující nemají žádné zbraně. Jet dál je však nenechali, aby operaci nevyzradili. Prezident Jimmy Carter, který si nepřál žádné oběti, souhlasil jen s tím, že odletí jedním z transportních letadel a do Íránu se vrátí po akci.

Pak přistály další dva stroje MC-130E s volacími znaky Dragon 2 a Dragon 3. Vysadily 93 příslušníků sil Delta, 13 příslušníků komanda ministerstva zahraničí, 12 rangerů a 15 Íránců a Američanů perského původu, kteří měli sloužit jako tlumočníci a řidiči.

Když viděli dohořívající cisternu, řekl jim Logan Fitch, který velel silám Delta:

„Vítejte ve třetí světové.“ Pak přistály i tři tankovací Herculesy, které dopravily palivo. Vrtulníky se však neobjevovaly.

Vrtulníky s kódovým označením Bluebeard 1 až 8, které letěly jinou trasou ještě níž, ve výšce pouhých 30 metrů, se totiž dostaly do problémů. Bluebeard 6 musel přistát v poušti, když se rozsvítilo varovné světlo, že mu praskl jeden z rotorových listů. Jeho posádku vyzvedl vrtulník Bluebeard 8, který letěl hned za ním. Hlavní problém však představovala písečná bouře habúb.

Jemný písek se dostal do kabiny i do motorů, jejichž teplota nebezpečně stoupla. Piloti vrtulníků raději rozsvítili poziční světla, přesto ale další stroje neviděli. Podplukovník Ed Seiffert, který celou skupinu vedl, raději v oblaku prachu přistál. Doufal, že ho ostatní budou následovat a proberou další postup, to se však nestalo. Proto odstartoval a pokračoval v letu, jenže se tím celá skupina vrtulníků  rozpadla.

Pilot Bluebeardu 5 Rodney Davis se však rozhodl vrátit, protože mu nefungoval nový naváděcí systém TACAN ani autopilot, přehřála se totiž napájecí jednotka. V bouři nic neviděl a nepomohlo mu ani, když vystoupal do výše 2700 metrů. Bouře sahala výš.

Zbylých šest vrtulníků přistálo na základně Desert One s 50 až 90minutovým zpožděním a posledními kapkami paliva v nádrži. Jako poslední dorazil v jednu ráno Bluebeard 2, jemuž přestal fungovat jeden okruh hydraulického systému.

V 1:30 byl nejvyšší čas přesunout se k Teheránu, aby vrtulníky na základně Desert Two přistály ještě za tmy, ale před vzletem velitel skupiny vrtulníků Ed Seiffert odmítl nasadit a pustit do akce poškozený Bluebeard 2. Velitel sil Delta Charlie Beckwith na něj marně naléhal, nedokázal ho přesvědčit ani plukovník James H. Kyle, který měl na starosti letecké zajištění operace. Když se Kyle zeptal Seifferta, zda by bylo možné použít poškozený vrtulník, jemuž fungovala jen jedna hydraulická pumpa, Seiffert řekl jasně: „Ne. To je nebezpečné. Kdyby selhala, byl by neřiditelný. Je uzemněn.“

Kyle navrhl podniknout akci jen s pěti stroji, jejichž piloti řekli, že jsou připraveni, to však odmítl Beckwith, protože by se musel snížit počet nasazených mužů o dvacet: „Půjdeme do toho všichni, nebo nikdo.“

O krizi byl informován americký ministr obrany Harold Brown, který zprávu předal bezpečnostnímu poradci Bílého domu Zbigniewovi Brzezinskému. Ten byl v šoku, protože krátce předtím dostal depeši, že všech šest vrtulníků je připraveno vzlétnout. Brownovi vzkázal, že Bílý dům dává souhlas i pro operaci s pěti vrtulníky.

Beckwith však nevěděl, koho vyřadit, jestli řidiče a tlumočníky, bez nichž by se nemusely dostat kamiony do Teheránu přes kontroly. A co když by selhal další vrtulník? RH-53 byly dost poruchové. Jak by se dostali jeho muži z Íránu? Při přípravě jasně stálo - méně než šest vrtulníků znamená odvolání akce a tak Beckwith zopakoval: „Potřebuju každého muže a veškeré vybavení.“ Operace padla.

Kyle pak doporučil generálovi Jamesi Vaughovi, který velel operaci, aby ji zrušil. Když to řekl Brzezinski Carterovi, ten jen ucedil mezi zuby: sakra, sakra.

Prezident operaci odvolal poté, co Američané strávili na íránské půdě dvě a půl hodiny. Bylo mu jasné, že smetanu neslízne. Když však končil proslov k poradcům optimistickými slovy „nakonec tu nebyly americké oběti a nebyl zraněn žádný nevinný Íránec,“ netušil, co ještě přijde.

Urychlená evakuace přinášela další problémy. Palivo ubývalo jednomu z tankovacích Herculesů, který ze svých nádrží už doplnil kerosin třem vrtulníkům. Bylo potřeba, aby rychle odletěl do Ománu. Nastoupila do něj už část mužů pod velením Logana Fitche. Jedna z helikoptér však stála příliš blízko. Normálně by se vrtulník odtáhl, ale na improvizované ploše nebyl žádný tahač. Proto se s ním muselo poodletět.

Major Jim Schaefer s ním odstartoval, jenomže rotor vrtulníků zvedl mrak písku. Řídící letového provozu kvůli němu poodstoupil k tankovacímu letadlu a pilot, který v oblaku prachu neviděl nikoho jiného než řídícího, ho následoval. Rotor Sea Stallionu usekl směrovku zaparkovaného Herculesu a jiskry zapálily palivo.

Když Fitch uslyšel v trupu letadla ránu a uviděl plameny, myslel si, že zaútočili Íránci. I když si hned připravil granátomet, snažil se hlavně dostat z hořícího letadla všechny své muže. Nakonec to ale nedokázal. Výbuch zabil tři příslušníky námořní pěchoty z pěti na palubě vrtulníku, přežili jen oba těžce popálení piloti, a pět ze 14 členů posádky EC-130.

Až venku Fitch zjistil, že nešlo o žádný útok, ale že vrtulník narazil do Herculesu. Rotor se mu ještě točil.

Řídící středisko operace v egyptském Vádí Kana přijalo zprávu: „Měli jsme nehodu. Vrtulník narazil do jednoho z C-130. Mámě nějaké mrtvé, nějaké zraněné. Místo nehody hoří, munice vybuchuje.“

Zbylé Herculesy rychle pojížděly pryč od hořících strojů, protože v žáru explodovala munice. Vojáci nastoupili do zbylých transportních letadel, které je evakuovaly.

Zpráva o tragédii se brzo dostala do Bílého domu. Prezident Carter ještě nevstřebal šok, že musel odvolat operaci, když mu volal náčelník štábu David Jones: „Ano Dave,“ řekl, když zvedl telefon. Za chvíli mu poklesla čelist a zbělel, uvedl šéf kanceláře Bílého domu Hamilton Jordan. „Jsou nějací mrtví?“, zeptal se Carter. „Rozumím,“ dodal tiše a zavěsil. Ostatním řekl, co se stalo.

Prezident však musel řešit ještě jeden problém. Na místě zůstalo pět funkčních amerických vrtulníků RH-53D. Bylo v nich namontované ultramoderní navigační vybavení a také v nich zůstaly tajné materiály, které se nepodařilo včas zničit. Carter ale odmítl, aby se na ně podnikl nálet kvůli Íráncům z autobusu. Akci pojímal jako humanitární a ne vojenskou. Dva z opuštěných vrtulníků nakonec Írán zařadil do své výzbroje.

Ajatolláh Chomejní Cartera akci odsoudil, i když se americký prezident vyhýbal zbytečným obětem, a zdůraznil, že Írán je v dobrých rukou Alláha, což byl důvod, proč americká operace neuspěla: „Kdo zničil Carterovy vrtulníky? My? Písek! To byli boží poslové. Vítr je boží posel. Tento písek je božím poslem.“

Aby se podobný pokus o záchranu nemohl opakovat, byli rukojmí převezeni z ambasády do íránských věznic. Agentům CIA, kteří akci připravovali, se však podařilo z Íránu utéci.

Jimmy Carter ztratil šanci na své znovuzvolení, prezidentem se stal Ronald Reagan. Rukojmí byli propuštění v den jeho inaugurace. V íránských rukou strávili 444 dnů.

Vyšetřování, které vedl bývalý šéf námořních operaci admirál James Holloway, ukázalo, že se generální štáb dopustil chyb při plánování, řízení a velení operace. Bylo kvůli tomu reorganizováno ministerstvo obrany, na kterém bylo nově zřízeno velitelství speciálních operací USSOCOM a zřízena byla vrtulníková jednotka s piloty vycvičenými pro podobné operace.