Josef II.: Ať církev slouží lidu!

Rušení některých klášterů byla Josefova nejkontroverznější reforma za pouhých deset let jeho samostatné vlády. A dodnes je posuzována rozporuplně, i když v české lidové tradici patřil právě Josef II. k nejpopulárnějším historickým panovníkům. Jeho vztah k církvi se vyvíjel už od mládí.

Josef II. (1741-1790) vyrůstal mezi zástupci církve, kterých si jako lidí a učitelů nemohl vážit. Poznal hamižné biskupy a politizující zpovědníky. Sám byl přísně katolicky vychován, jak si přála jeho zbožná matka Marie Terezie. Pro ni byla katolická církev ostrůvkem útěchy, pomocníkem v depresích, které ji sužovaly, a milovala katolické liturgie. Nemohla pochopit svého racionálního syna, který přijímal víru především rozumem. A to už od dětství.

O nedělích a svátcích se účastnil náboženských cvičení. Bylo to úmorné a zacházelo to až tak daleko, že jednou musel jedenáctiletý Josef navštívit za den jedenáct vídeňských kostelů. Zůstal ovšem svůj.

Byl vychováván ve vojenském drilu, na svou dobu byl velmi vzdělaný, ale vyčerpaný a malátný. Jeho výuka trvala od sedmi ráno do sedmi večer. Svým způsobem byl okraden o celé dětství. To se odrazilo i v jeho povaze. Jeden ze současníků o něm už jako o dospělém poznamenal: „To je kníže bez manželky, dětí, milenky i oblíbenců.“

Nebylo to vždycky tak. V říjnu roku 1760 se Josef oženil s krásnou Izabelou Parmskou, vnučkou francouzského krále Ludvíka XV. Miloval ji nesmírně, ale Izabela tento cit nesdílela. Zamilovala se – do Josefovy sestry Marie Kristiny. Izabela trpěla depresemi a v roce 1763 ji sklátily do hrobu neštovice. Josefovi zanechala dceru Marii Terezii. Josef byl zdrcen. „Žádná žena nebyla jako ona,“ prohlašoval.

Na nátlak matky se ještě jednou oženil – vzal si Marii Josefu Bavorskou. Přímo ji nenáviděl, tvrdil, že je „trudovitá a skvrnitá“ a uvítal, když v květnu roku 1767 zemřela na neštovice.

V té době už ale navázal téměř sexuální vztah se státem. A čekala jej ještě jedna rána – v roce 1770 zemřela jeho dcera. Vládnutí se mu nyní stalo vším.

Jisté možnosti k tomu měl. V roce 1764 byl zvolen králem římským a vzápětí, po smrti otce Františka Lotrinského, se stal matčiným spoluvládcem. I když se oba milovali, měl Josef s matkou neustálé spory. Kromě jiného i ve vztahu ke katolické církvi.

Josef II. se pokoušel přimět Marii Terezii, aby zrušila monopol katolické církve. Vyděšená matka odpověděla, že se „nepřestane modlit a požádá i lidi hodnější než ona sama, aby se taktéž modlili, by Bůh ochránil nás toho největšího nebezpečí, jež by mohlo potkat naši říši“. Marie Terezie se snažila sladit vždy zájmy církve se zájmy státu.

Přes svou zbožnost si ovšem nenechala od katolíků „foukat do plachet“. Vykázala je do určitých mezí, když měla pocit, že zasahují do jejích panovnických práv. Zakázala vizitaci papežského nuncia v monarchii, zredukovala počet svátků a všechny papežské buly musela schválit.

V červenci roku 1773 byl papežem Klimentem XIV. zrušen jezuitský řád. Jeho postavení už dlouho budilo nenávist a závist. Marie Terezie váhala účastnit se protijezuitského tažení. Měla pro Tovaryšstvo Ježíšovo slabost. Naproti tomu Josef, bývalý jezuitský žák, a kancléř Kounic si zrušení řádu velmi přáli.

Marii Terezii mimo jiné přesvědčila výpověď arcibiskupa Migazziho, který kontroloval školskou politiku řádu: „Zjistil jsem, že ve školách Tovaryšstva nepanuje kázeň, nedodržují se církevní zvyklosti, a že se nedbá na mravy a počestnost ani na záležitosti tělesné.“

Panovnice nakonec se zrušením souhlasila, i když to považovala za „velké neštěstí“. Majetek Tovaryšstva byl převeden na zvláštní studijní fond – činil osm miliónů zlatých. Většina jezuitů se poté uplatnila v duchovní správě.

V listopadu 1780 se Josefovi změnil život. Devětadvacátého zemřela Marie Terezie. Stál po jejím boku jako spoluvládce celých patnáct let. Nyní mohl uskutečňovat naplno své sny. Za pouhých deset let do jeho vlastní smrti se habsburská říše změnila víc než za celé předchozí století. A první reformy realizoval Josef na náboženském poli.

Josef II. nikdy nepřestal být přesvědčeným katolíkem a sám prohlašoval, že římsko-katolické náboženství bude vždy dominantní. Přesto vydal 13. října 1783 tzv. toleranční patent, který přiznával třem náboženským konfesím (kalvinistům, luteránům a ortodoxním Řekům) právo na soukromé provozování obřadů.

Den nato byl vydán i toleranční patent pro Židy. Nekatolíci nesměli být vylučováni při obsazování úřadů, nesměla jim být upírána občanská práva a akademické hodnosti. Židé sice nemohli vykonávat státní úřady, „ale měli být povzbuzeni k zakládání manufaktur a továren“. Zbavili se také nutnosti nosit předepsaný oděv a žluté pásky, které zavedla Marie Terezie. Židé vystoupili z ghett.

Oficiální katolická církev byla dotčena. Prohlašovala Josefa za zrádce, protestanta a dokonce ateistu. Rostla i řada dalších nepřátel. Josef II. si z toho nic nedělal – byl přesvědčen o správnosti věci. Nevadila mu ani knížka, která o něm vyšla a prezentovala ho jako „dvaačtyřicetiletou opici“. V oblasti náboženství totiž připravoval ještě dalekosáhlejší změnu.

„Mnich je člověku podobné, do kutny zabalené, za nocí skučící, žíznivé zvíře, bližší tomu druhému, od něhož se stěží liší jen hlasem a jídly,“ prohlašoval na Josefově dvoře dvorní rada Ignác Adler von Born.

Dne dvanáctého ledna 1782 vydal Josef II. dekret o zrušení nepotřebných řádů a klášterů. Tedy těch, které se bezprostředně nezabývaly vědecko-pedagogickou či charitativní činností a péčí o nemocné. Pouhé rozjímání podle Josefa nebylo k ničemu, pro člověka bylo úplně zbytečné, protože mniši mají být užiteční ve vztahu k lidem.

A monarchie si „nemůže dovolit luxus vydržovat si nicnedělače“. Jeho čin byl asi nejdůležitějším mezníkem v evropských církevních dějinách. Císař a jeho stoupenci se zaměřili na dosažení blaha už na této zemi.

Pomáhala jim skutečnost, že mnohé kláštery nevykonávaly žádnou apoštolskou funkci. Premonstrát Anselm Poltz v sedmdesátých letech 18. století např. napsal o tepelském opatství: „Nepřetržitě tam hostuje veselá šlechtická společnost, přebohaté hostiny s hudbou trvají leckdy do ranních hodin. Klášterem se potulují skupiny vyšperkovaných sluhů v livreji.“

Irští františkáni v Praze zase obchodovali s penězi.

Císaři zrušením klášterů nešlo pouze o jejich majetek, chtěl jej využít „k dobru náboženství a bližního“. Mniši se měli stát světskými knězi a jeptišky se měly věnovat charitativní službě. Přesto na četné současníky působilo nařízení jako větrná smršť.

V první fázi muselo opustit své kláštery 7354 mnichů a jeptišek jen v rakouských zemích. V českých zemích potkal tento osud 130 mužských a 20 ženských klášterů. Mezi jinými to byly sv. Jiří na Pražském hradě, Zbraslav, Sázava. Všem členům řádu Josef garantoval penzi 150 zlatých. A dvojnásobek této částky slíbil těm, kteří budou sloužit státu jako duchovní.

A majetek klášterů? Už v první fázi v roce 1783 získali císařští komisaři prodejem klášterního majetku zájemcům 15 miliónů zlatých. Z nich byl zřízen nadační fond za účelem rozvoje farních organizací.

Některé objekty byly prodány na stavební materiál, z jiných se stala kasárna, obytné domy, muzea, manufaktury. Některé kláštery byly zničeny (tak zanikla v Praze i Betlémská kaple, její replika byla postavena až v padesátých letech 20. století na popud Zdeňka Nejedlého). Zbylé kláštery a řády byly podřízeny kontrole biskupů. Ti byli spokojeni – do té doby byly kláštery vyňaty z jejich soudní pravomoci.

Kláštery nyní musely své studenty teologie posílat do generálního semináře, soukromá klášterní výchova byla zakázána. Novicové během studia museli nosit světský oděv a po studiu se hlavně stát faráři. Rozdíly mezi světskými a řádovými knězi byly odstraněny – duchovní správa se spojila se sociální službou církve.

Zejména v okrajových oblastech vznikaly a rostly chrámy a nové farnosti. Lidé nemuseli na bohoslužbu ujít spoustu kilometrů. Farář k nim nejezdil jako dříve na koni, ale chodil pěšky. Za to dostával na obuv zvláštní příspěvek od státu. Poměr mezi zrušenými kláštery a nově založenými farnostmi byl zhruba jedna ku čtyřem. Podstatné bylo, že vznikla fungující farní a diecézní síť, která působí dodnes.

Zabavení majetku ale mělo i stinné stránky – navždy ztraceno bylo mnoho cenných uměleckých předmětů a pokladů, zkrátka klášterní mobiliář. Židovští obchodníci, kteří jej rozprodávali, se řídili pouze odhadní cenou a vzácné monstrance, relikviáře, rukopisy a svícny prodávali lacino jako jarmareční zboží.

Utržené peníze se dávaly do zmíněného fondu. Někdy ale cennosti kradli jak císařští komisaři, tak obyčejní zloději. Do oka jim mnohdy padly i kláštery, které aktivně vykonávaly charitativní činnost, měly však tu smůlu, že byly bohaté. Josef si toho byl dobře vědom, ale dokonale zvládnout situaci nebylo v jeho silách.

Poddaní byli reformou z části nadšeni, ale bylo i mnoho odpůrců. Zvlášť některé části dekretu hnuly obyvatelstvu žlučí. A to ty, které zasahovaly do jeho životních rituálů a radostí – císař totiž omezil počet poutí, procesí měla být jen dvakrát ročně, snížil počet svátků kvůli zbytečnému vytrhávání z práce. I další nařízení lid popudila.

Bylo zakázáno nosit v procesí prapory a sochy. Z kostelů zmizely drahé ozdoby. Největší odpor vyvolalo ale jiné nařízení – pochovávání mrtvých v pytlích, a ne v rakvích, aby se ušetřilo dřevo. Tak či tak, církevní reformy se dotkly obecného cítění.

Josef II. zemřel 20. února 1790 na tuberkulózu. Byl pohřben v kapucínské kryptě ve Vídni do malé nevzhledné rakve vedle skvělého mauzolea své matky a otce. A právě tehdy mnozí reptali, že měl být pohřben jen v rubáši jako ostatní. Přesto část jeho reforem přežila dodnes.