Hlavní obsah
Religionista a překladatel ze sanskrtu Jan Kozák Foto: Petr Horník, Právo

Bhagavadgítá odráží vnitřní dialog člověka, říká překladatel ze sanskrtu

Bitevní pole, mladík Ardžuna a bůh Kršna jako jeho vozataj, který mu udílí rady. To je rámec jedné z nejčtenějších knih na naší planetě, indického eposu Bhagavadgítá. Do češtiny byl přeložen již desetkrát a indolog a překladatel ze sanskrtu Jan Kozák přichází s překladem jedenáctým. Proč?

Religionista a překladatel ze sanskrtu Jan Kozák Foto: Petr Horník, Právo
Bhagavadgítá odráží vnitřní dialog člověka, říká překladatel ze sanskrtu

Co je vlastně Bhagavadgítá?

Nejznámější spis staré sanskrtské duchovní školy, který je součástí velikánského indického eposu Mahábhárata. To je epos, který byl doplňován po staletí, až vzniklo ohromné dílo, v Indii dodnes velmi populární. Mají tam seriály i filmy tímto eposem inspirované.

Bhagavadgítá je vlastně učebnicí, která vysvětluje podstatu světa a člověka. Poučuje ho, aby pochopil bytostnou lidskou základnu a zůstal jí věrný.

Jedná se o poučné příběhy roztodivného původu tzv. Bháratovců, tedy kořenných Indů, často nábožensky orientované a s duchovní náplní. Součástí tohoto celku je i filozofická část Bhagavadgítá. Femininum gítá znamená v sanskrtu píseň, název Bhagavadgítá se překládá jako Vznešená píseň nebo Píseň vznešeného.

O čem je?

Je to pozoruhodný koncept, do kterého se autoři snažili vtěsnat základní moudrost a podstatu indické duchovnosti. Z toho důvodu je i problematická.

Problematická? V čem?

Tak jako vše, i východní náboženský směr prošel během staletí proměnami. Z původní duchovní školy postupně sílil rys, který bychom mohli nazvat indickou variantou monoteismu (víry v jediného boha).

Ten však není v souladu s původní védskou naukou (Védy, komplex náboženských textů staré Indie). Doplňování textu a jeho pozdní zacelení tak vytvořilo dvojí náboženskou koncepci. Jedna respektuje původní duchovní školu cesty poznání neboli gnose. Druhá, monoteistická, jde cestou velebení stvořitelského a světovládného Boha.

To byl i podnět k tomu, proč jsem knížku znovu přeložil a vydal. Indologií a sanskrtem se zabývám přes třicet let a byl jsem nešťastný, že není pořádně přístupná a čtivá, aby si z ní český čtenář odnesl, co by si odnést měl. Vytvořil jsem nový překlad s komentářem, který vysvětluje obě koncepce a poukazuje na jejich svéráznost.

Jan Kozák

Foto: Petr Horník, Právo

Pokusil jsem se zpřístupnit knížku tak, aby inteligentní čtenář nevrtěl hlavou a nedivil se, že v jedné části Bhagavadgíty se píše tohle a v další něco jiného. Přitom důvod ke čtení přetrvává, knížka je stále aktuální, důležitá a neuvěřitelně krásná. Je rýmovaná ve šlókách, tedy našich slokách. Když si představíme, že by nějaký filozof měl sestavit v básnické podobě nejhlubší filozofické moudrosti tak, aby každý verš měl vždy 4x8 slabik, vidíme, jak je to obtížné.

Jak je epos starý a kdo byli jeho autoři?

To se neví. V Indii jsou tak tvořiví, že si možná někoho vymysleli, ale není to dílo žrece nebo sádhua (svatého muže), je to veledílo celé mohutné tradice. Ohledně dob vzniku panují různé názory. Někteří uvádějí, že Bhagavadgítá začala vznikat v 6. stol před n. l, jiní že ve 2 stol. př.n.l.

Faktem je, že od 6. stol. př. n. l. je existence textu možná, neboť gnostická škola již tehdy existovala. Nicméně doplňky a poslední redakce, již máme dnes k dispozici, nasvědčuje, že se odehrála až ve 2. tisíciletí našeho letopočtu.

Do češtiny byla Bhagavadgítá přeložena desetkrát, poprvé u nás vyšla v roce 1877. V čem je váš překlad jiný?

Bhagavadgítá je slavná od počátku objevení sanskrtu. Je pravděpodobně jedním z prvních textů, který byl přeložen do evropských jazyků, nejprve do angličtiny, latiny a němčiny. Popularita textu byla možná založena právě na pozdní monoteistické redakci, která má blízko k biblickému pojetí světa.

Brala všechny gnostické termíny jako produševnění a obohacení údajně jedné tradice, ke které se všichni vzpínají, tedy k uctívání monoteistického boha – stvořitele.

Ale časem se objevují gnostické antické texty i celá řada textů buddhistických. Začal se vyjevovat zásadní rozdíl mezi dvěma koncepcemi. Mezi původním pojetím Védy, které považovalo za nejvyšší duchovní princip absolutní Světlo poznání, což je naše indoevropská tradice, a mezi tradicí abrahámovskou, semitskou, kterou reprezentuje islám, židovství i biblické křesťanství. Ukázalo se, že tyhle dvě tradice jsou spolu v rozporu. Domnívám se, že je třeba tento rozdíl vysvětlit, aby měl čtenář šanci ho pochopit.

Jak jste se smyslem textu pracoval?

Nedomnívám se, že linie konkrétního příběhu je tou základní, která byla postupně obohacovaná o duchovní myšlenky. Myslím, že se jedná, podobně jako v Novém Zákoně, o podobenství. Indičtí básníci tato podobenství vytvářeli na základě pochopení věčného souboje Světla neboli věčného duchovního Člověka se silami Temnoty. Z tohoto boje pak vytvořili příběh.

Tendence k materializaci duchovních představ je ústředním problémem každé duchovní tradice. Znamená, že lidé přestávají mít schopnost do sebe přijímat ideje, které člověka probouzí. Začínají na místo toho vnímat pouze předmětně a fyzikálně, čímž se poselství idejí omezí nebo úplně zruší.

Jaký příběh Bhagavadgítá vypráví?

Vypráví o tom, jak Ardžuna v čele jednoho vojska jde do bratrovražedného boje o svá práva s dalším vojskem, které tvoří jeho příbuzní. Jako každý citlivý a srdečný člověk se děsí, že by se bratranci a strýcové měli navzájem vraždit. Stojí před kardinální otázkou, zda on, jako kšatrija a tedy bojovník, rytíř s lidským vnímáním, má dát povel k boji, nebo zda se má boji vyhnout.

O tom to celé je. Důležité je vědět, že Ardžunova armáda je v právu, kdežto ta druhá, protivná, se snaží právo porušit. Ardžuna dostává mnoho rad, aby pochopil svou situaci. Bojištěm zde potom již není jenom konkrétní „Kuruovské pole“, kde se bitva odehrává, ale celý svět.

Co ten příběh znamená?

Jedná se o vnitřní dialog člověka, který je v nesnázích a hledá uvnitř nás přítomného Puruši, (termín z hinduistické kosmologie označující stále přítomné duchovní Světlo), poučení. Jde o dialog každého přemítavého člověka, který se chce chovat lidsky, a nikoli jako darebák bez zodpovědnosti. Tohle zvažování má podobu až meditační.

Bhagavadgítá je vlastně učebnicí, která vysvětluje podstatu světa a člověka. Poučuje ho, aby pochopil bytostnou lidskou základnu a zůstal jí věrný. Aby nebyl stržený do svodů světa a smyslových objektů. Do světů, kde už by sám sebe neovládl, nebo by podal ruku silám démonským a stal se jejich otrokem.

Na obálce je had, který polyká slunce. Proč?

Grafika obálky nese poselství. Ve středu je rudý kotouč, který reprezentuje centrální Světlo poznání, jež má spoustu jmen. U nás Slovanů to byl Svantovít nebo Perun, u Peršanů Ahura Mazda, v indické tradici Puruša nebo Brahma. To vše jsou termíny pro Světlo poznání. Říká se mu i soma. Jeho symbolické zobrazení bylo obvykle uprostřed mezi dvěma póly, a třeba v Egyptě nebo i jinde se umísťovalo mezi rohy býka, aby byl zdůrazněn prázdný a otevřený prostor mezi nimi.

Grafika tedy symbolizuje centrální boj, ke kterému dochází stále. V něm se spodní síla, nazývaná v sanskrtu prakrti nebo ve Védách vrtra, tedy síla materializační, síla povrchu, překrývání a adopce všeho úrodného, zmocňuje síly duchovní. Prohlašuje ji za svou, snaží se ji polknout a z ní žít. Obrázek vyjadřuje světové drama a je to i hádanka pro čtenáře.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků