Hlava má nejen zachovalé velké tesáky, ale je též pokrytá hustou srstí. Vědci ve Stockholmu a v Tokiu budou studovat DNA a vnitřní anatomickou strukturu hlavy, v níž se nachází i plně zachovalý mozek.

Zvíře zřejmě uhynulo, když mu byly dva až čtyři roky. „Velmi nás zajímá, zda tento druh vyhynul, nebo jestli se z něj stal moderní vlk. Případně nakolik je s ním příbuzný,“ prohlásil Albert Protopopov z Jakutské akademie věd.

Výrazně mohutnější hlava

Stáří zvířete pomohlo Rusům a Japoncům zjistit právě i švédské Stockholmské muzeum, které po prozkoumání DNA pozůstatky datuje do pleistocénu, tedy staršího období čtvrtohor. Podle ruského vědce není zatím zcela jasné, zda byl vlk větší než jeho současní příbuzní, ale určitě měl silnější skus.

Jeho hlava totiž podle webu The Siberian Times měří 40 centimetrů, kdežto současný sibiřský vlk má hlavu velkou pod 28 cm, často 22 až 27 cm. Zřejmý dávný příbuzný tak mohl lovit kupříkladu i bizony.

Pozůstatky vlka našel místní muž Pavel Jefimov, který v odlehlých oblastech Jakutska společně s dalšími pátrá v permafrostu po slonovině z mamutů.

Objevena byla například i víceméně nedotčená mláďata lva jeskynního. Ta jsou spolu s onou vlčí hlavou v současnosti vystavená v muzeu v Tokiu.

Odborníci věří, že jim unikátní nález pomůže odkrýt něco ze života velkých predátorů, kteří se v době ledové pohybovali po Evropě a Asii, jak doplnil britský list The Daily Telegraph.

V Číně je půl miliardy let staré naleziště s tisícovkami zkamenělin

Jakutsko, které se rozkládá na severovýchodě Sibiře, je největším regionem v Rusku a nejchladnější oblastí na světě. Půda je zamrzlá celoročně, představuje proto ideální prostředí pro zachování pozůstatků pravěkých živočichů. Těla zvířat je odtamtud možné dostat snadněji díky globálním změnám klimatu.