Norští odbojáři přidávali do sardinek, určených pro německé ponorky, krotonový olej, jehož kapka vyvolávala prudkou stolici. A víte třeba, jak vznikla limonáda Fanta? Stalo se to v roce 1942 v nacistickém Německu. Tehdy byl totiž zrušen dovoz koncentrátu Coca-Coly z USA. I takové historky lze najít v análech z nejstrašnějšího válečného konfliktu v dějinách.

Při bitvě o Monte Cassino na jaře 1944 se vojákům naskytl neuvěřitelný pohled - spatřili obrovského medvěda s bednou na zádech.

A lépe poznat historii a zároveň pobavit byl i záměr španělského historika a novináře Jesúse Hernándeze, který se pokusil netradičním způsobem podívat na 2. světovou válku prostřednictvím méně známých epizod a momentů. Jeho knihu Podivuhodné příběhy druhé světové války vydalo brněnské Nakladatelství Jota.

Myši zastavily německé tanky

V listopadu 1942 vojska generála Pauluse úporně bojovala o Stalingrad. Obranu křídelních prostorů svěřilo německé velení 48. pancéřovému sboru generálporučíka Ferdinanda Heima. Jeho tanky se měly přesunout 75 km na západ a zastavit průlom, jenž hrozil přerůst v obklíčení celé Paulusovy 6. armády.

Avšak už po několika kilometrech cesty shořely mnoha vozidlům motory. Němci se nechtěli zdržovat odhalováním příčin podivného jevu, ovšem brzy přestaly fungovat i motory zbylých tanků a postup se zastavil. Tehdy překvapení mechanici zjistili, že ze všech motorů zmizely izolace kabelů elektrického vedení!

Nejdříve se domnívali, že jde o důsledek nějaké sabotáže, záhy ale zjistili pravou příčinu. Viníkem byly polní myši, které se během dlouhých týdnů nečinnosti tanků usídlily v motorech a stále tam ještě pobíhaly! Zachutnaly jim kabelové izolace, jimiž se celou tu dobu živily.

ČTĚTE TAKÉ:
Hitlerovi při atentátech přály náhody

Pancéřový sbor nakonec dojel do cíle s několikadenním zpožděním a do boje se mohlo zapojit pouze 42 z celkového počtu 104 tanků, které měl Heim zpočátku k dispozici. V okamžiku bojů na předmostí u vesnice Pešanka ovšem i ty znovu postihly potíže a proti sovětským tankům T-34 se nakonec postavila pouhá dvacítka německých obrněnců.

„Připisovat zásluhu za sovětské vítězství ve stalingradském kotli polním myším by bylo příliš odvážné,“ poznamenává Hernández, „ale bitva mohla bezpochyby dopadnout jinak, kdyby k Pešance dorazily všechny Heimovy tanky… Odhaduje se, že celkově se obětí myší nenasytnosti stalo až 200 německých tanků.“

Medvědí voják Wojtek

Jinou podivuhodnou zvířecí účast ve válce viděli vojáci na vlastní oči při krvavé bitvě o italské Monte Cassino (také se jí říká bitva o Řím) na jaře 1944. Naskytl se jim neuvěřitelný pohled - spatřili obrovského medvěda s bednou na zádech. Zrak je nešálil. Poláci skutečně pomocí medvěda přepravovali munici.

Jak se dostal na bojiště? Příběh začal v létě 1942, kdy Stalin propustil ze zajateckých táborů asi 40 tisíc polských vojáků a povolil jejich evakuaci přes Kaspické moře do Íránu. Zde se jich ujali Britové a přidělili je ke dvěma spojeneckým divizím.

Medvědí voják Wojtek, který se zúčastnil bitvy u Monte Cassina. Po válce dožil v zoologické zahradě v Edinburghu.

Medvědí voják Wojtek, který se zúčastnil bitvy u Monte Cassina. Po válce dožil v zoologické zahradě v Edinburghu.

FOTO: Repro z publikace J. Hernándeze Podivuhodné příběhy druhé světové války

Vojáci se vydali na dlouhou cestu. V horském průsmyku mezi Íránem a Irákem potkali chlapce, který měl v pytli osmitýdenní hnědé medvídě. Našel ho v jeskyni - lovci mu zabili matku. Jeden z Poláků chtěl mládě od chlapce koupit, ale ten se s ním nechtěl rozloučit. Nezabrala čokoláda, bonbóny ani masové konzervy. Teprve když spatřil kuličkové pero se zabudovaným nožem, nakonec na výměnný obchod přistoupil.

Poláci sestrojili z láhve od vodky kojeneckou láhev a jako dudlík fungoval kapesník. Vzápětí už medvídě hltalo vodou zředěné kondenzované mléko a v příštích měsících se sirotkovi od jeho nových přátel dostalo všemožné pozornosti. Pokřtili ho typickým polským jménem Wojtek. Brzy přestal pít z láhve a oblíbil si pivo.

Svým způsobem se medvěd stal jedním z vojáků. Při přehlídkách pochodoval po zadních nohách a při cestách v džípu nebo nákladním autě seděl jako jiní pasažéři. Polští vojáci zapsali Wojtka jako řádného člena armády a opatřili mu veškerou potřebnou dokumentaci.

V dubnu 1944 se Poláci připojili k vojákům mnoha jiných národností v bitvě u Monte Cassina. Předsunuté pozice na strmých skalách bylo třeba zásobovat potravinami a střelivem po úzkých a nebezpečných cestách, takže se musely používat muly. Některé se občas zřítily i s nákladem do propasti.

Když jednou Poláci překládali bedny z nákladního auta na soumary, Wojtek přišel k autu, postavil se na zadní tlapy a předními se natahoval po bednách. Jeho snahu si vyložili tak, že medvěd naznačoval: Tuhle práci nechte na mně. Já to zvládnu!

Přivázali mu proto bednu na záda a Wojtek se vydal na cestu. Od toho dne mu svěřovali nejtěžší náklady, které vždy bezpečně dopravil na místo. Svou odvahou a obrovskou silou přispěl medvěd k hrdinskému působení Poláků u Monte Cassina, které v květnu 1944 vyvrcholilo dobytím opatství a vztyčením polské vlajky na troskách jedné z budov.

Když po válce přijeli Poláci do Glasgowa, při triumfálním přijetí pochodoval městem i medvědí voják Wojtek. Chtěli ho pustit na svobodu v nějakém lese, ale to odporovalo britským zákonům. Poslali ho proto do zoologické zahrady v Edinburghu, kde zemřel v listopadu 1963.

Důmyslná léčka: manželka na kapotě

Dějištěm mnoha roztodivných příběhů se stala obloha, neboť druhá světová válka byla prvním konfliktem, v němž sehrálo důležitou roli letectvo. Unikátní souboj se odehrál v roce 1943 nad Itálií. Na jeho počátku byl důmyslný plán vynikajícího italského pilota Guida Rossiho.

Tento podporučík dostal od Mussoliniho svolení použít americký stíhací bombardér Lockheed Lightning P-38 (ukořistěný při nouzovém přistání v důsledku nedostatku paliva) k boji proti spojeneckým bombardérům. Měl se vydávat za spojeneckého letce.

Rossiho lest byla několikrát úspěšná. Přiblížil se k samostatně letícímu spojeneckému bombardéru, zařadil se vedle něj - zdánlivě proto, aby jej chránil. V příhodné chvíli využil situace k nečekanému útoku a rychle se vzdálil.

Při jedné takové akci sestřelil Rossi u Sicílie americký bombardér B-17. Z posádky přežil pouze jeden člen - pilot Harold Fisher. Američan se zapřísáhl, že se podvodníkovi pomstí, i kdyby to mělo být to poslední, co ve válce udělá. Díky výslechům zajatých italských pilotů zjistil jeho jméno a vymyslel plán, jak ho sestřelit.

Získal fotografii Rossiho ženy Giny. Na kapotu svého nového bombardéru B-17 nechal namalovat její tvář a velkými písmeny i její jméno. Současně zesílil výzbroj svého bombardéru. Potom vytrvale létal v místech, kde operoval Rossi.

Za několik dní Fisher uviděl siluetu blížícího se P-38 - byl to on. Záhy Rossi s údivem rozpoznal na americkém letadle tvář a jméno své manželky. Navázal s pilotem B-17 rádiový kontakt a zeptal se na původ malby. „Odpověď musela být velmi šťavnatá,“ dovozuje Hernández, „protože rozzuřený Ital okamžitě bezhlavě zaútočil. Spolkl návnadu i s navijákem.“

Souboj vyhrál Fisher a Rossi musel s vážně poškozeným strojem nouzově přistát. Byl zajat a zbytek války strávil v zajateckém táboře. Fisher byl spokojen, že se mu podařilo pomstít za Italovu proradnost. Sám však zahynul v roce 1948, když jeho letadlo (jež se účastnilo leteckého mostu do Berlína) z technických příčin havarovalo. Rossi ale prokázal, že vůči Fisherovi necítil žádné výčitky, protože mu přišel na pohřeb.

Zmrzlina z bombardéru osvěžila

Není žádným tajemstvím, že ve válce tvoří zásadní potřebu všech armád strava. Její nedostatek se může stát základním předpokladem porážky. S jídlem proto souvisejí stovky příběhů, mnohdy i bizarních. K těm patří například story o tom, jak Američané našli originální způsob na výrobu zmrzliny.

Jejich vášeň pro tuto pochutinu je známá. Osvěžující zmrzlinu postrádali i příslušníci amerických leteckých sil rozmístění ve Velké Británii. Posádky bombardérů B-17 létaly během svých misí nad Německem ve výškách, kde byly velmi nízké teploty.

Kvůli neustálým vibracím trupu letadla a prudkým náklonům v důsledku tlakových vln způsobených explozemi nebyly bombardéry právě oblíbeným dopravním prostředkem. Jeden bystrý letec dostal nápad: to jsou ideální podmínky pro výrobu zmrzliny! Hned to vyzkoušel.

Umístil plechovku se směsí mléka a cukru do kulometného stanoviště na zádi, kde byla největší zima a největší vibrace. A skutečně - po návratu na anglické letiště posádka uviděla, že tekutá směs ztuhla. Stala se z ní smetanová zmrzlina.

„Od té doby americkým letcům nevadilo,“ domnívá se Hernández, „že za letu musí čelit velké zimě a otřesům, protože věděli, že po návratu budou moci úspěšný let oslavit osvěžující pochutinou.“

Ničivý průjem v ponorkách

Odlišnou roli sehrála jiná potravina - sardinky. V zimě 1940-1941 nařídilo německé velení v Oslu, že veškeré ulovené sardinky musejí být odevzdány okupantům.

Ryby byly určeny pro německou základnu v Saint Nazaire ve Francii, odkud vyrážely ponorky, jež uprostřed Atlantiku napadaly spojenecké konvoje zásobující Velkou Británii.

Hlídka na věži německé ponorky. Sardinky určené jejich posádkám se staly předmětem neobvyklé sabotáže norských rybářů - přidaný krotonový olej vyvolával silný průjem.

Hlídka na věži německé ponorky. Sardinky určené jejich posádkám se staly předmětem neobvyklé sabotáže norských rybářů - přidaný krotonový olej vyvolával silný průjem.

FOTO: archív M. Šišky

Norové se ocitli v obtížné situaci. Když sardinky Němcům odevzdají, budou se podílet na úsilí porazit spojence v klíčové bitvě o Atlantik. Jestliže odmítnou spolupracovat, nic je neuchrání před německými represemi.

Dilema vyřešil geniální nápad jednoho odbojáře. Britové jim pomohli získat sudy s krotonovým olejem a tím odbojáři potírali zásilky sardinek určené Němcům. Tato látka získaná ze semínek příslušné rostliny má extrémně silný projímací účinek. Pouhá kapka vyvolávala stolici, a proto se podávala zvířatům trpícím chronickou zácpou.

„Neví se, kolik posádek si na vlastní kůži ověřilo silné projímací účinky krotonového oleje,“ uzavírá Hernández, „ale není pochyb o tom, že projímadlo muselo mít na nešťastné námořníky ničivé účinky…“

Fanta nahradila Coca-Colu

Je známo, že válka poskytuje dobré příležitosti pro byznys. Není pochyb o tom, že z americké účasti ve válce dokázala profitovat nejslavnější značka nealkoholických nápojů na světě: Coca-Cola.

Hned po japonském útoku na Pearl Harbor a vstupu USA do války nabídl výrobce svůj produkt armádě. „Všichni uniformovaní muži budou mít k dispozici láhev Coca-Coly za pět centů, ať se budou nacházet kdekoli a ať s tím bude mít naše společnost jakékoli náklady,“ přislíbil prezident firmy Robert Woodruff. Aby to mohl splnit, vybudovala Coca-Cola během války šedesátku nových plnicích továren mimo USA. To rozhodlo o celosvětovém rozšíření značky, která ovládla 95 procent světového trhu s nealkoholickými nápoji.

Coca-Cola byla velmi rozšířená také v Německu a před vypuknutím druhé světové války se tam ročně prodalo pět miliónů láhví, které se stáčely ve 43 závodech patřících firmě v této zemi - Coca-Cola GmbH.

Tehdy však cola ještě nepředstavovala ikonu amerického způsobu života a mnoho Němců vůbec nevědělo, že je to americká značka. Strategie společnosti při příchodu na německý trh v roce 1930 počítala s tím, že se bude prezentovat jako místní značka.

V roce 1942 byly vztahy mezi Coca-Colou a německou pobočkou přerušeny a zastaven dovoz sirupového koncentrátu. Ředitel Coca-Coly GmbH Max Keith se ale rozhodl pokračovat ve výrobě - s ingrediencemi, které byly tehdy v nacistickém Německu k dispozici. Recepty se proto měnily, ale nápoj obvykle obsahoval ovoce, jablečnou dužinu, vedlejší produkty z výroby šunky a sýra a jako sladidlo sacharin a trochu cukru.

Reklamní plakát Coca-Coly v Německu (1939). Němci si tehdy mysleli, že jde o domácí značku limonády.

Reklamní plakát Coca-Coly v Německu (1939). Němci si tehdy mysleli, že jde o domácí značku limonády.

FOTO: Repro z publikace J. Hernándeze Podivuhodné příběhy druhé světové války

Když po vstupu USA do války přestala německá pobočka Coca-Coly dostávat v roce 1942 sirupový koncentrát, vytvořila z vlastních ingrediencí novou značku limonád Fanta.

Když po vstupu USA do války přestala německá pobočka Coca-Coly dostávat v roce 1942 sirupový koncentrát, vytvořila z vlastních ingrediencí novou značku limonád Fanta.

FOTO: Repro z publikace J. Hernándeze Podivuhodné příběhy druhé světové války

Na obchodní název byla vypsána soutěž mezi zaměstnanci. Jeden z těch služebně starších přišel s názvem Fanta, odvozeným od slova fantazie. Společnost si dala značku zaregistrovat, vytvořila exkluzivní design láhve a znovu spustila prodejní síť. Fanta měla okamžitý úspěch a v roce 1943 se prodaly tři milióny beden.

Ačkoli bylo všech 43 podniků zničeno a celá země ležela v troskách, zanedlouho po válce se výroba Fanty znovu rozběhla, tentokrát s novými ingrediencemi. Mateřský závod Coca-Cola v roce 1960 tuto registrovanou značku odkoupil a zahájil export do USA.

Nápoj, který se zrodil za tak zvláštních okolností, se dnes vyrábí se sedmdesátkou různých příchutí a prodává se ve 180 zemích světa.