Konec války zastihl Alberta Göringa v rakouském Salcburku, kde ležel v nemocnici s vážným jaterním onemocněním. Přesto vstal z lůžka a 13. května 1945 se sám přihlásil Američanům.

Podle jména a příbuzenských vazeb byl pro ně automaticky zralý na obžalobu před norimberským tribunálem, a tak byl okamžitě zatčen. Vyslýchal ho major Paul Kubala, který v záznamu uvedl, že je velmi hovorný a ochotný spolupracovat.

Albert Göring vyprávěl, jak zachraňoval drobné obchodníčky i významné lidi, jak sám nebo s pomocí bratra vytahoval vězně z koncentračních táborů a pomáhal Židům, jak poskytoval informace odboji, ale i to, jak mu Hermann několikrát zachránil život tím, že ho ubránil před zatykači gestapa a vězením. Na podporu svých tvrzení sepsal 28. června 1945 seznam 34 osob, kterým prokazatelně zachránil život nebo jim pomohl před perzekucí.

„Výsledky vyšetřování Alberta Göringa jsou jedním z nejmarkantnějších příkladů vlastního ospravedlňování sebe sama, s jakým se kdy vyšetřovací středisko setkalo,“ uváděl major Kubala ve své zprávě nadřízeným.

On i jiní američtí důstojníci již vyslýchali stovky nacistů a nejeden z nich tvrdil, že tajně zachraňoval Židy. Ale že by i bratr říšského maršála?

Sporné otcovství

Albert Göring se narodil v březnu 1895 jako páté, poslední dítě Francisky Göringové, druhé manželky tehdy 56letého pruského koloniálního úředníka Heinricha Göringa. S první ženou Idou (zemřela při porodu v roce 1879) měl čtyři děti, a Albert tak vyrůstal v početném kruhu devíti vlastních i nevlastních sourozenců. Ovšem otcovství právě posledního potomka Heinricha Göringa zůstalo sporné.

Všichni, kdo Alberta a Hermanna (1893) znali, se shodovali v tom, že Albertovým biologickým otcem byl charizmatický starý mládenec z Berlína Hermann von Epenstein, dlouholetý rodinný přítel a dobrodinec Göringových. Epenstein, Franciska a Heinrich zachovávali přetvářku – o dvacet let mladší Göringova manželka byla celou tu dobu milenkou Epensteina. Byl původně žid, ale konvertoval ke křesťanství a stal se římským katolíkem.

Hermann von Epenstein, pravděpodobný biologický otec Alberta Göringa

Hermann von Epenstein, pravděpodobný biologický otec Alberta Göringa

FOTO: archív M. Šišky

Albert byl Epensteinovi až nápadně podobný – byl snědý a měl tmavé vlasy – zatímco Hermann byl plavovlasý a modrooký. Odlišné byly i povahové rysy obou bratrů. Nic z toho ovšem pro ně nikdy nepředstavovalo problém. Oba velmi dobře znali povahu vztahu svého kmotra s jejich matkou, a jak zaznamenal jeden jejich blízký rodinný přítel, „každý tuto situaci akceptoval a Hermanna ani Alberta to nijak neznepokojovalo“.

Albert studoval, Hermann dělal puč

V dětství strávili Hermann a Albert většinu času v odloučení od sebe, mimo svůj domov, v odlišných školách a akademiích. Hermann se bavil lovem, horolezectvím a paráděním v uniformách, zatímco Albert se mnohem více věnoval studiu, byl slušný klavírista a tíhl ke kulturním aktivitám. V době, kdy Hitler s Hermannem Göringem i dalšími provedli v Mnichově pivnicový puč (1923), promoval Albert na technice a odešel do průmyslového města Dessau, kde ho zaměstnali v Junkersově firmě na výrobu kotlů Kaloriferwerke.

Byl zřejmě natolik schopný, že v roce 1928 dostal od šéfa podniku nabídku dělat vývozního ředitele ve Vídni. Rád ji přijal a prožil tam posléze nejšťastnější léta svého života.

Albert Göring se často pohyboval v trojúhelníku Vídeň-Budapešť-Praha a navázal kontakty s mnoha obchodníky. V roce 1935 změnil zaměstnání a stal se technickým ředitelem filmové společnosti Tobis-Sascha Film. Několika židovským filmovým podnikatelům potom po anšlusu Rakouska, kdy se provalil potlačovaný antisemitismus velké části vídeňské společnosti, pomáhal při útěku ze země. Jména některých z nich uvedl ve vzpomínaném seznamu zachráněných osob.

Svědectví o tom shromáždil britský autor James Wyllie ve své knize Vlk a beránek, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Alpress.

Postoj k nacismu bratry rozdělil

Na rozdíl od Hermanna, který podlehl nacistické ideologii velmi brzy, Albert Hitlera prokoukl a okamžitě k němu pocítil averzi. V Norimberku svým americkým vyšetřovatelům opakovaně tvrdil: „Od samého počátku jsem byl rozhodným bojovníkem proti nacionálnímu socialismu.“

Ve dvacátých letech bylo pro spoustu vzdělaných německých maloměšťáků poměrně snadné zavrhnout Hitlera, těžší však bylo zachovat si tento postoj, když se stal pánem Evropy. Albert však svůj názor na Hitlera nezměnil. Nikdy neustoupil od původního úsudku, že tento muž představuje hrozbu a jeho ideologie je odporná.

Zatímco Hermann řekl o Albertovi, že je „politický imbecil“ a nemá se plést do státních záležitostí, protože mu chybí jakékoli politické znalosti, Albert dokázal být stejně odsuzující, když říkal: „V Německu mám bratra, který se zapletl s tím grázlem Hitlerem a skončí špatně, bude-li v tom pokračovat.“

Geograficky si byli bratři v letech 1923-1935 značně vzdáleni a setkávali se jen při rodinných událostech, jako byly svatby, křtiny či oslavy Vánoc. Vztahy, jakkoli napjaté, však zůstávaly přátelské.

Tak je Albert popisoval při výslechu Američanům. Trval ale na rozdílu mezi „Hermannem-bratrem“ a „Hermannem-státníkem“: „Panovaly mezi námi vztahy obvyklé mezi bratry v rodině, ale neměl jsem k němu vztah jako ke státníkovi.“

Obchodní ředitel Škodovky

Ještě před vypuknutím druhé světové války opustil Albert Göring Vídeň a přijal místo ředitele filmové společnosti Tobis-Klangfilm v Římě. Mezitím Hitler okupoval zbytky okleštěného Československa a vznikl protektorát Čechy a Morava.

Jedna z montážních hal Škodových závodů v Plzni v časech protektorátu Čechy a Morava. Od června 1939 byl Albert Göring obchodním ředitelem podniku.

Jedna z montážních hal Škodových závodů v Plzni v časech protektorátu Čechy a Morava. Od června 1939 byl Albert Göring obchodním ředitelem podniku.

FOTO: Repro z knihy Protektorát Čechy a Morava v obrazech

Krátce nato dostal Albert Göring nabídku od vedení plzeňských Škodových závodů, aby se stal exportním ředitelem podniku. S tímto nápadem přišel bývalý zástupce Škodových závodů v Rumunsku Bruno Seletzky. Jak řekl v únoru 1947 při procesu před mimořádným lidovým soudem Josef Modrý, „Bruno navrhl, aby přijali do vedení jeho přítele Alberta Göringa, o němž se domnívá, že je odpůrcem nacismu, a který, jakožto bratr Hermanna Göringa, by nám mohl zajistit cennou podporu“.

Vedení koncernu s návrhem souhlasilo, doufajíc (slovy Modrého), že by mohl „zabránit likvidaci podniků Škody a přesunu strojového parku do jiných německých podniků“, a „umožnit jí, aby se vyhnula dodávkám zbraní pro německé vojenské síly zvýšením exportu“.

Tak se od června 1939 stal Albert Göring – poté, co obdržel od Hermanna svolení – vrchním obchodním ředitelem Škodovky a zmocněncem pro export do jihovýchodní Evropy. Jeho roční plat byl 600 000 korun a k tomu měl provizi ve výši dvě promile za uskutečněné obchody s dodávkami mírového charakteru a jedno promile z cen zbrojních dodávek. To každoročně představovalo několik miliónů korun.

Seletzkému se později Albert Göring odměnil tím, že ho bezpečně dostal do Švýcarska (na jeho norimberském seznamu měl číslo 28).

Svědectví Stallera a Charváta

Podle poválečných svědectví u mimořádného lidového soudu se Albert Göring k českým zaměstnancům choval přátelsky, nikdy nezdravil nacistickým „Heil Hitler!“, ale tradičním „Grüss Gott“. Nejednou i na veřejnosti kritizoval chování nacistů a samotného Hitlera.

V květnu 1940 se stala jeho hlavní základnou Bukurešť. Jednal přímo s královskými rodinami a hlavami států v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Jugoslávii a v Řecku. Všude mu vycházeli vstříc, byl přece bratrem říšského maršála. Tím, že udržoval nepřetržitý tok objednávek, zároveň krátil výrobní čas, který měla Škodovka věnovat zbrojení pro wehrmacht.

Současně byl Albert Göring zdrojem mnoha tajných informací o stavu třetí říše – a mluvil o nich před svými nejbližšími českými spolupracovníky a přáteli. K těm patřil například český ředitel Zbrojovky Brno Karel Staller.

Podle něj byl Albert Göring zábavný společník, rád se napil a přitom se mu obvykle rozvázal jazyk. Stačilo jen poslouchat. „Byl komediant, nevážný člověk, opilec, kterého jsme využívali při každé příležitosti,“ vzpomínal Staller v roce 1973, „on to byl, kdo mi prozradil datum plánované invaze do Francie.“

S bratrem říšského maršála se dobře znal i známý internista prof. Josef Charvát, jehož Albert Göring vytáhl na podzim 1939 z koncentračního tábora Buchenwald. Ve svých pamětech Charvát napsal:

„Poprvé se u mě objevil asi tři roky před válkou. Přišel s jakousi fešnou Maďarkou a přál si, abych ji vyšetřil. Za čas se objevil znovu, tentokráte se svou ženou. Nějak jsme se potom domluvili, že je bratrem Hermanna, rakouský občan a není členem NSDAP, protože ho politika nezajímá… Pak přišel znovu, za protektorátu, to už byl ředitelem Göringových závodů, a přivedl Mílu Klazarovou z Kolína, s níž se zakrátko oženil. O Hitlerovi a jeho klice nemluvil jinak než o ,diese Lustmörder‘, o sobě prohlašoval, že není Němec, ale Rakušan, bolševismu se nebál, za Německo se styděl.

Vozil mi cenné zprávy o morálce v armádě, o hospodářském i politickém rozvratu. Pak mi sdělil, že gestapo po něm pase, a navštěvoval mě už jenom v noci… Jindy líčil intriky kolem Hitlera. Včas jsem se taky dověděl o V-1 a o pokusech se stratosférickými lety, i tyto zprávy šly do Londýna.“

Oženil se čtyřikrát

S prodavačkou obchodního domu Miladou Klazarovou se Albert Göring seznámil v roce 1942 v Praze na večírku pořádaném švýcarským konzulátem. O dvacet let mladší krásná Češka se záhy stala jeho třetí, ale nikoli poslední manželkou.

James Wyllie ve své knize uvádí, že Albert Göring měl k opačnému pohlaví podobný vztah jako (jeho biologický otec) Hermann von Epenstein. „Ten, ač diskrétní, byl notorický sukničkář a měl pověst vynikajícího milence,“ poznamenává Wyllie. „Kolik toho vědomě Albertovi předal, se dá těžko posoudit, stejně tak nakolik Albert zvládl jeho metody svádění. Co však nelze oddiskutovat, je Albertova vlastní pestrá a rušná sexuální minulost. Tento suverénní dobyvatel ženských srdcí byl čtyřikrát ženatý.“

V americkém zajetí v roce 1946

V americkém zajetí v roce 1946

FOTO: archív M. Šišky

Poprvé to bylo s 21letou Marií von Ummon v roce 1921. Toto manželství ho však zřejmě neuspokojilo, po necelých dvou letech se rozvedl a v září 1923 se oženil se zralou Mnichovankou Ernou von Miltnerovou, která byla ve svých 37 letech o devět let starší než Albert.

Erna zemřela na rakovinu v roce 1938. Třetí sňatek – s půvabnou Češkou – potvrdil Albertovo postavení černé ovce rodiny, neboť veškeré příbuzenstvo patřilo k aktivním podporovatelům nacistického režimu. Tehdejší zastupující říšský protektor v Praze Reinhard Heydrich byl rozhodnut svatbě s méněcennou Slovankou zabránit. Albert neměl jinou možnost než se obrátit na Hermanna. „Musel mi pomoci,“ vzpomínal po válce, „gestapo by nepřipustilo fakt, že se ožením s Češkou.“

I když byla celá situace pro Hermanna vrcholně nepříjemná, neodepřel bratrovi podporu a dal mu neochotný souhlas. Svatby se ale nezúčastnil a dokonce nedal Albertovi ani žádný svatební dar.

V dalším období mu však přesto ještě několikrát pomohl z těžkostí, když byl na něj za jeho antinacistické prohřešky několikrát vydán zatykač. Před popravčím špalkem uchránil Albertovu hlavu také 31. ledna 1945, kdy na něj vydalo zatykač pražské gestapo. „Když jsem se s Hermannem setkal,“ vypovídal po válce Američanům, „řekl mi, že tohle je absolutně naposledy, kdy mi může pomoci – protože měl velké potíže, aby mě z toho dostal.“

Pomohl Lehárovi a jeho židovské manželce

Z civilního internačního tábora byl Albert Göring dopraven 17. srpna 1945 do norimberské věznice. Tam se uskutečnil 25. září hlavní výslech. Vedl ho mladý absolvent práv na Harvardu Bill Jackson, syn hlavního amerického prokurátora v norimberském procesu. Soustředil se na Albertovu úlohu ve Škodovce.

Předpokládal, že byl Hermannovým poskokem a jeho práce pouhým předstíráním.

Albert Göring obvinění popíral a trval na tom, že neměl žádné vztahy s wehrmachtem ani finanční zájem na zbraních vyráběných ve Škodovce pro německou armádu: „Nikdy jsem si nekoupil akcie, nikdy jsem žádné akcie neprodal a nikdy jsem žádné nevlastnil.“

Potom byl přemísťován do různých táborů, až se ocitl v Darmstadtu. Sepsal další žádost o propuštění a svému novému vyšetřovateli Victoru Parkerovi (původním příjmením Pashkis) vyprávěl mimo jiné i historku o tom, jak v roce 1942 pomohl rakouskému skladateli Franzi Lehárovi (na Albertově seznamu měl číslo 15) a zachránil život jeho židovské manželce Sophii Pashkisové. Orodoval přitom v Berlíně u Hermanna a spolu pak u Goebbelse, který vystavil Albertovi čestný árijský doklad pro Lehárovu manželku.

Parker byl synovcem Sophie a Lehár jeho strýcem. Albertovu výpověď tudíž mohl potvrdit a podepsal v červenci 1946 jeho propuštění – aniž by ovšem tušil, že tři měsíce předtím úřad vojenských soudců v Norimberku doporučil Albertovo předání čs. úřadům, které o to žádaly na sklonku roku 1945. Tak byl Albert vydán do Prahy a uvězněn v pankrácké věznici.

Po výsleších byl postaven v listopadu 1946 před mimořádný lidový soud. Obžalovací spis se však stal díky svědectví ředitelů Škodovky a Zbrojovky i mnoha dělníků nakonec obhajobou Alberta Göringa. Pro prokázanou pomoc českým lidem ho soud 14. března 1947 osvobodil.

Na konci života živořil

Podle Charvátových vzpomínek přišel Albert Göring po propuštění z Pankráce rovnou k němu do jeho pražského bytu. Po několika týdnech Charvát zařídil, aby se Albert dostal diplomatickým autem do Rakouska, kde v Salcburku poprvé uviděl svou tříletou dceru Alžbětu.

Rodina Alberta Göringa však byla prakticky bez prostředků, všechen jeho majetek mu byl zabaven. Zestárl, zdraví měl v troskách. „Po čase mi Albert poslal depresivní dopis, že nemůže dostat zaměstnání,“ čteme v Charvátových pamětech, „jakmile řekne své jméno, odmítnou ho. Kromě toho se za jeho dlouhé nepřítomnosti Milada seznámila s nějakým sedlákem a od Alberta odešla.“

Albertův o dva roky starší bratr Hermann při norimberském procesu (1946).

Albertův o dva roky starší bratr Hermann při norimberském procesu (1946).

FOTO: Repro z knihy Norimberk, poslední bitva

Wyllie ve své knize předkládá jinou verzi: „Naděje, že by Albert získal nějakou práci, byla nulová. Horší však bylo, že jeho mladá manželka objevila, že ji podvádí... To byla poslední kapka. Sebrala dceru a odjela do Peru. Albert se nastěhoval ke své nové milence a bývalé hospodyni Brunhildě Siebaldstaetterové.“

Po čase i on odjel do Jižní Ameriky (z dopisu Charvátovi víme, že se snažil uchytit jako inženýr v Argentině), ale v roce 1955 se vrátil a posledních deset let života strávil v Brunhildině bytě. Živořil z příležitostné překladatelské práce a státní podpory. Krátce před svou smrtí (1966) se s Brunhildou oženil, aby jí zajistil, že dostane plnou vdovskou penzi.

Nenapsal žádné paměti

Už se zřejmě nikdy nezjistí, kolik lidí Albert Göring ve skutečnosti zachránil. Sám na svém seznamu uvedl 34 jmen, ale mnozí další se přihlásili později. Stovkám lidí z Vídně, Prahy, Bukurešti či Říma opatřil peníze, dokumenty a únikové cesty. Z bezpečnostních důvodů – a zřejmě i kvůli své povaze – zůstal Albert Göring často inkognito.

„Nikdo nevěděl, že to byl on,“ řekl po válce Josef Modrý, „dokonce ani ti, kdo dostali peníze, nevěděli, od koho pocházejí nebo kdo jim je poslal.“

Albert Göring nenapsal žádné paměti. Odmítl nabídky nakladatelů. Svůj unikátní životní příběh tento mladší bratr druhého muže Hitlerovy třetí říše nikomu neprodal...