Jan Karski byl v extrémních podmínkách a za okolností, jež ho pak za bezesných nocí strašily celý život, pověřen předáním vzkazů, které měly změnit tragickou situaci Židů v Polsku. Své poslání splnil, ale protože na poselství nikdo adekvátně nereagoval, musel se s tím celý život vyrovnávat.

Štěstěnu měl na své straně

Příjmení Karski přijal tento muž v polském odboji. Narodil se jako Jan Kozielewski 24. června 1914 v katolické rodině majitele malé továrny na kožené zboží v Lodži, která tehdy patřila do ruské části rozděleného Polska.

Byl vychován jezuity v intencích oficiálního polského kultu zakladatele státu maršála Józefa Pilsudského. Po maturitě vystudoval práva a diplomatickou službu na univerzitě ve Lvově. Ovládal několik jazyků a od roku 1935 působil v diplomatických službách ˜– v Rumunsku, Německu, ŠvýcarskuVelké Británii.

Později se objevil ve Varšavě s tím, že se pokusí dopsat doktorskou práci. Tady ho 23. srpna zastihl mobilizační rozkaz. Byl podporučíkem jízdního dělostřelectva a druhého dne se musel hlásit u svého pluku v osvětimských kasárnách.

Po bleskovém útoku luftwaffe 1. září 1939 byla celá tato oblast během několika hodin zničena a polští vojáci se přesunovali do Krakova. Na vlak však zaútočili němečtí letci a zasáhli většinu vagónů. Ten, v němž seděl podporučík Kozielewski, zůstal nepoškozený. Paní Štěstěna ho poprvé ochránila. Nebylo to naposledy. V příštích měsících a letech několikrát jako zázrakem vyvázl ze smrtelného nebezpečí.

Unikl smrti v Katyňském lese

Vojáci, kteří nálet přežili, postupovali pěšky na východ, až se 18. září 1939 dostali k Tarnopolu. Předchozí den z rádia slyšeli, že jejich hranici překročili Sověti. Zazněla i výzva, aby je obyvatelstvo nepovažovalo za nepřátele, ale naopak za ochránce.

Jan Karski v 90. letech

Jan Karski v 90. letech

FOTO: PAP, ČTK

Před městem stály tanky a kamióny. Jeden polský kapitán se k nim vydal s bílým kapesníkem nad hlavou. Za několik minut se z tlampače ozval jeho hlas: „Sovětský velitel nás žádá, abychom odevzdali zbraně a připojili se k jeho oddílu. Smrt Německu! Ať žije Polsko a Sovětský svaz!“

Rozhostilo se ticho. Jeden z důstojníků zakřičel: „Tohle je čtvrté rozdělení Polska!“ Vzápětí třeskla rána z revolveru a padl mrtev k zemi. Zavládl chaos. Velitelé přesvědčovali vojáky, aby se zklidnili a odevzdali zbraně. Hlas v ampliónu upozorňoval, že jakýkoli pokus o jejich ponechání bude považován za zradu.

Nakonec zbraně složili všichni, načež Sověti seskočili z náklaďáků a rozvinuli se kolem cesty. Jan Kozielewski a jeho druhové se stali vězni Rudé armády. Následoval čtyřdenní transport do ukrajinského Kozělska - jednoho z osmi pracovních táborů pro polské zajatce.

Tam byli prostí vojáci odděleni od důstojníků, které posílali stranou do dřevěných budov. O několik měsíců později byli i oni shromážděni v jiném táboře, ve Starobělsku, a na Berijův rozkaz v dubnu 1940 tajně popraveni a zahrabáni do společných hrobů v Katyňském lese.

Takový tragický konec by zřejmě čekal i podporučíka Kozielewského – kdyby předtím nevyužil šance, kterou mu přihrál osud. V táboře proskočila zpráva, že se chystá výměna zajatců mezi Německem a Sovětským svazem. Vztahovala se však pouze na obyčejné vojáky. Jeden z nich se rozhodl nabídku Němců nevyužít a byl ochoten si s Kozielewským vyměnit uniformu…

Podle dohody mohli Němci poslat do SSSR všechny Ukrajince a Bělorusy, zatímco Sověti mohli nechat odejít do Německa všechny Poláky, kteří byli „potomky Němců“, i ty, kteří se narodili na území začleněném do Říše. Tam spadalo i jeho rodiště.

„Vojín Kozielewski, bývalý dělník, narozený v Lodži,“ představil se v kanceláři tábora a požádal, aby byl zařazen na seznam dobrovolníků, kteří odjedou do Německa.

Budeš se jmenovat Kucharski

Těch byly nakonec dvě tisícovky a k výměně zajatců došlo v listopadu 1939 u Przemysle. Tam byla nová hranice mezi Německem a SSSR, jak ji určil tajný dodatek sovětsko-německé smlouvy ze srpna 1939.

Záhy se Kozielewski ocitl v německém zajateckém táboře. Panovaly tam hrůzostrašné podmínky. Všudypřítomná krutost. Lidský život nic neznamenal. Po několika týdnech byli Poláci odvedeni na nádraží a měli odjet kamsi na nucené práce. Ve vlaku se Kozielewski domluvil se třemi dalšími vojáky, že za každou cenu utečou. Ostatní jim v tom chtěli zabránit z obavy, že tím budou všichni zbývající ohroženi. Nakonec se mu podařilo přesvědčit k útěku deset mužů.

Plakát americko-polsko-ruského dokumentu Karski & the Lords of Humanity (2015) ukazuje, jak vypadal Karski v mládí.

Plakát americko-polsko-ruského dokumentu Karski & the Lords of Humanity (2015) ukazuje, jak vypadal Karski v mládí.

FOTO: Courtesy Everett Collection, Profimedia.cz

Ve vagóně byla pouze čtyři okénka v úrovni očí. Využili noci a zpomalení vlaku. Jeden muž musel dotyčného uchopit za ramena, druhý za kolena, třetí za chodidla. Zamířili mu hlavou do otvoru okna a vyhodili ho ven. Jako devátý padal do prázdna Jan Kozielewski…

Nezasáhla ho žádná z dávek samopalů stráží ve vlaku. Po třech hodinách tápavé chůze v dešti narazil na vesnici a v jedné chalupě na starší manželský pár. Mohl se vyspat, dostal jídlo a uniformu vyměnil za civilní šaty. Pak pokračoval do Varšavy. Zamířil do bytu své sestry. Našel ji zlomenou žalem. Ztratila právě manžela, jehož nacisté mučili a poté zastřelili.

Ráno odešel a potloukal se zničeným městem. Pak si vzpomněl, že blízko bydlí jeden z jeho nejlepších kamarádů. Vyhledal ho a vyprávěl mu o své anabázi. Po chvíli tento bývalý houslista, jehož Jan kdysi považoval za trochu roztržitého idealistu, energicky prohlásil: „Potřebuješ nové doklady. Měl bys odvahu žít pod falešným jménem? Budeš se jmenovat Witold Kucharski.“

Aniž si to uvědomil, v té chvíli tak vstoupil do řad odbojové organizace Svaz ozbrojeného boje sloučené později do Zemské armády (Armia Krajowa).

Ve spárech gestapa

Měl mimořádnou fotografickou paměť a dokázal se naučit dlouhé texty. Proto ho Armia Krajowa začala využívat jako kurýra. V lednu 1940 byl poslán do Paříže, aby navázal spojení s exilovou vládou v čele s generálem Wladyslawem Sikorským.

Cestoval tři týdny přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Itálii. Zprávu o situaci v okupované vlasti diktoval v Paříži pět dní. Potom se stejnou trasou vrátil do okupované vlasti.

Polský generál a předseda polské exilové vlády Wladyslaw Sikorski

Polský generál a předseda polské exilové vlády Wladyslaw Sikorski

FOTO: Profimedia.cz

Tam mezitím vznikl tajný podzemní stát. Účastnil se řady debat a byl zasvěcen do vnitřních záležitostí odboje. V květnu 1940 byl znovu vyslán do Paříže. Měl dopravit mikrofilm se zprávou v rozsahu 38 stran. Film nebyl vyvolaný - v případě nutnosti ho bylo možné smazat pouhým osvícením.

Tentokrát kurýra ale kdosi prozradil a na Slovensku byl v jednom hostinci nad ránem zatčen přímo v posteli. Ruličku s mikrofilmem, kterou měl pod polštářem, stačil hodit do vědra s vodou. Němečtí četníci nevěděli, zda to není bomba či granát. Chvíli váhali, a když se nic nedělo, jeden z nich film vylovil.

Tři dny ho gestapo velmi tvrdě vyslýchalo. Nevěřilo verzi, kterou jim předkládal. Potom se objevil mladý důstojník SS. Nabídl mu sklenku koňaku a cigarety. A taky roli prostředníka mezi Poláky a Němci. Když odmítl, esesman se zcela změnil. Nechal zavolat stráž. Přinesla zvětšeniny pořízené z filmu, který hodil do vody. Část se Němcům podařilo zachránit. Text zůstal čitelný a nebyl dokonce ani zašifrovaný.

Kurýr popřel, že text zná. Dva přivolaní gestapáci ho brutálně zmlátili a odvedli na celu. Bolest byla strašná. Obával se, že další výslech nevydrží. Předchozího dne se náhodně zmocnil použité žiletky, která ležela na parapetu v umývárně. Měl ji schovanou pod slamníkem. Neviděl žádné východisko. Podřezal si žíly na obou zápěstích…

Krycí jméno Karski

Probudil se v prešovské nemocnici. Po několika dnech ho převezli do jihopolského města Nowy Sacz. Tam se mu přes jednoho lékaře podařilo kontaktovat odboj. Už nesnese mučení, potřebuje jed. Poslali mu pilulku, ale současně mu lékař oznámil, že bude v noci osvobozen.

To se za dramatických okolností povedlo a další čtyři měsíce se zotavoval a skrýval v horách. Potom se vrátil k práci v hlavním štábu Zemské armády. Byl spojkou mezi politickými vůdci polského odboje a důvěrně tak poznal jeho strukturu i situaci v okupované zemi.

V létě 1942 mu byla svěřena další tajná mise do Velké Británie k premiéru Sikorskému a měl také kontaktovat úřady Spojenců. Podzemní parlament ho pověřil doručením zprávy týkající se situace v Polsku (informace o nacistických zvěrstvech) a o činnosti odboje. Dokumenty dohromady představovaly tisícovku stran ukrytých formou mikrofilmů v rukojeti holicího strojku.

Kozielewski, který už předtím vystřídal několik falešných identit, přijal pro tuto misi krycí jméno Karski. To mu pak už zůstalo na celý zbytek života.

Dvě návštěvy židovského ghetta

Židé ve Varšavě o jeho misi věděli a před odjezdem byla dohodnuta schůzka se dvěma vůdci židovského odboje. Jeden zastupoval sionistickou organizaci, druhý Židovský socialistický svaz (nazývaný Bund). Dokázali se přenést přes politické neshody a mluvili za celou židovskou populaci.

Karski - vzhledem ke své práci v odboji - žil v té době v izolaci a byl málo informovaný. Měl povědomí, že mnoho varšavských Židů bylo vyvražděno, ale v ghettu nikdy nebyl. „Věděl“, aniž viděl - takže vlastně nevěděl téměř nic.

Varšavský památník Jana Karského

Varšavský památník Jana Karského

FOTO: Profimedia.cz

Po několika minutách pochopil, že jejich situace je naprosto zoufalá. Nikdo v Polsku nemůže jejich vyhlazení zabránit, vysvětlovali. Odboj dokáže ochránit jen hrstku Židů. Nacistům nejde o to, udělat si z nich otroky, jako to dělají z Poláků. Chtějí Židy vyhladit.

Právě tohle svět nechápe a nám se to nedaří vysvětlit, dodával sionista a oba naléhali, aby se Karski stal jejich emisarem a podal v Londýně svědectví o osudu Židů. Připravili pro něho podrobnou zprávu a současně navrhli, aby s nimi do varšavského ghetta zašel - tvrzení očitého svědka bude mít větší váhu. Zároveň varovali, že bude riskovat život a navíc se zděsí toho, co tam uvidí.

Přesto souhlasil a se dvěma průvodci se do ghetta dostal tajným průchodem - domem, který měl vchod z vnější strany a jehož sklep ústil dovnitř. Za dva dny šel do ghetta ještě jednou, aby si vtiskl to peklo do paměti. Pokaždé viděl otřesné věci.

Všude hladové pohledy, hubené ženy, dětský pláč a všudypřítomný puch z mrtvol. Ty se povalovaly nahé na ulicích. Průvodce mu vysvětloval, že když Žid umře, příbuzní mu svléknou šaty a jeho tělo vyhodí. Za pohřbení se musí platit, a na to nikdo nemá. Šaty se využijí pro živé, sebemenší hadr tady má cenu.

Země se musí otřást

„Co mám pro vás v Londýně udělat? Jak vám mám pomoci?“ ptal se Karski. Oslovte co nejvíce lidí, odpověděli. Židovská situace nemá v dějinách obdoby. Hitlerovi se nesmí dovolit, aby pokračoval ve vyvražďování. Roli hraje každý den. Spojenci nemají právo přistupovat k téhle válce pouze z vojenského hlediska. Takhle sice válku vyhrají, ale nám to vítězství už nebude nic platné. My tuhle válku nepřežijeme!

Je třeba bombardovat německá města a prostřednictvím letáků informovat Němce o osudu Židů. Musí se pohrozit celému německému národu, že je stihne stejný osud, pokud páchání zvěrstev nezastaví. Vlády Spojenců by měly nařídit veřejné popravy Němců.

O takové kroky žádali, aby si svět uvědomil, co se jim děje a jak jsou bezbranní a sami. Křičeli na Karského, že nejde o politiku ani o diplomacii: „Řekněte jim, že Země se musí otřást v samotných základech, aby se svět konečně probudil.“

A nabídli mu ještě jednu cestu. Ukážou mu, co se děje na druhém konci železnice, která odváží lidi z ghetta. Propašují ho do „vyhlazovacího tábora určeného Židům“, asi 160 kilometrů na východ od Varšavy. (Bylo to ještě předtím, než nacisté spustili průmyslové formy zabíjení v plynových komorách.)

Všechny hrůzy smrti

Vniknout do tohoto tábora v Izbici Lubelské bylo šílenství, ale Karski se k němu odhodlal - jak vzpomínal po 40 letech - z věrnosti vůči oběma Židům z ghetta, kteří chtěli, aby jeho svědectví bylo co nejdůvěryhodnější. V táboře pracovalo mnoho Estonců, Litevců a Ukrajinců jako dozorci. Za peníze podávali informace židovským organizacím. Jeden z Ukrajinců půjčil Karskému na den, kdy nesloužil, svou uniformu a doklady. Kvůli bezpečnosti ho doprovázel jiný Ukrajinec.

„Mým očím se naskytla hrůzná, naprosto nepopsatelná podívaná. Ale přísahám, že to, co popisuji, jsem viděl na vlastní oči,“ dušoval se Karski v roce 1944 na stránkách své publikace Story of a Secret State, v níž popsal své zážitky z válečného Polska (některé pasáže z ní jsou obsaženy v knize Yannicka Haenela Tajný posel Jan Karski, kterou vydalo brněnské nakladatelství Jota).

Jan Karski v 90. letech

Jan Karski v 90. letech

FOTO: Carlos Osorio, ČTK/AP

Karski například sledoval, jak byli Židé natlačeni do vlaku o 46 vagónech. Podlaha byla předtím posypána nehašeným vápnem. V rozehřátých vagónech těla vlhla. Při kontaktu s vápnem se dehydratovala a pálila. Zevnitř se ozýval strašný řev. Vlak odjel na slepou kolej, kde čekal několik dní, „dokud smrt nepronikne do nejzazších zákoutí vagónů“.

Vlak pak museli vyčistit sami Židé, vrátil se do tábora a všechno se opakovalo…

Holocaust nezastavil

Po téměř tříměsíční dobrodružné pouti napříč Evropou se Jan Karski dostal na konci listopadu 1942 do Londýna. Ústně i písemně předával poselství varšavského ghetta. Jedni mu nevěřili, jiní mu nechtěli věřit, další si mysleli, že přehání.

Jednal s polskými politiky včetně premiéra, podrobně informoval britského ministra zahraničí Anthonyho Edena i další vládní činitele, poskytl desítky rozhovorů listům spojeneckých zemí, mluvil s poslanci parlamentu, se spisovateli a členy různých církví.

V létě 1943 se vydal se stejnou misí také do USA. I tam podnikl stovky přednášek a vystoupení. V červenci ho v Bílém domě na hodinu přijal prezident Franklin D. Roosevelt. I jemu vše detailně popsal, ale ani tehdy neuspěl.

Jan Karski nepřiměl Spojence k nějaké akci, která by holocaust zastavila. Jeho poselství tak nic nezměnilo a nepodařilo se mu „otřást svědomím světa“, jak doufali oba muži z varšavského ghetta.

Jeho snaha zastavit holocaust byla zapomenuta až do konce 70. let, kdy se objevil v proslulém filmu Clauda Lanzmanna Šoa a jeho dějinná role byla znovu objevena. Náhle se z něho stal vážený muž. V roce 1998 byl navržen na Nobelovu cenu míru, a když o dva roky později zemřel, informovaly o tom všechny velké světové agentury.