Článek
Od jihu k severu probíhala okupovaným Polskem betonová hranice pevnůstek, jejich obránci byli na dostřel od potenciálního nepřítele. Ten do Ruska vpadl, nedostavěný betonový val ho nemohl zastavit
Jen čára na mapě
Klikatá čára obyčejnou tužkou na mapě a dva podpisy ministrů zahraničí dvou velmocí ─ Ribbentropa za Německo a Molotova za Sovětský svaz ─ zcela změnily hranici tehdejšího Polska. Zmizelo z mapy a rivalové se ocitli na dostřel.
Přes ujišťování obou partnerů o téměř bratrském svazku bylo jasné, že konflikt je nadohled. Němci získali výborné výchozí pozice k útoku, Rusové naopak měli zcela nechráněné prostory.
Betonový strašák
Na březích řeky San, jejíž šíře je tu asi 100 metrů, jsou pozůstatky bunkrů, hlavně těch ruských, které byly vyhozeny do povětří, takže tu najdete jen ruiny. Vede tudy cyklostezka od Beskyd po Přemyšl, má název Po stopách Molotovovy linie.
Původní opevnění, takzvaná Stalinova linie s asi 4000 objekty (ruské údaje se rozcházejí a kolísají o stovky objektů v rozmezí 3500 až 4500) a zvláštní vojenské rajóny s bráněnými hraničními pásmy se ocitly hluboko v ruském týlu a z hlediska obrany byly při prvním útoku naprosto nepoužitelné.
Politický akt z 23. srpna 1939 postavil ruské velení před obrovský úkol. Vybudovat pevnou obrannou linii, podobnou, jako mělo zabrané Československo, na úseku kopírující břehy řek San ─ Bug ─ Narew ─ Pisa.
Přes ujišťování o mírumilovnosti Němců se Rusové snažili co nejdřív pojistit novou hranici. Opevňovací práce ale měly i zastrašit případného agresora, na jejich výstavbu mohla Rudá armáda povolat neomezený počet lidí, takže práce probíhaly v rychlém tempu. Pásmo opevnění bylo později nazýváno Molotovovou linii, ale zcela neoficiálně, posléze se tento pojem vžil.
Nepříteli před nosem
Výstavba jednotlivých palebných postavení probíhala přímo před očima Němců, ti věděli o jeho slabinách, o zátarasech, minách, mohli si snadno spočítat palebné body. Pevnůstky byly pěchotního typu, měly být osazeny těžkými kulomety, popřípadě kanony.
Spoléhali na opevnění
V roce 1940 vypracovalo ruské velení novou koncepci opevnění. Měla se přizpůsobit situaci po změně státních hranic. Kromě Polska byly anektovány i pobaltské státy. Finsko bylo nepřátelským státem, měla vyrůst opevnění na Karelské šíji. Počítalo se s vybudováním 11 nových opevněných prostorů.
Na nové rusko-německé hranici se počítalo s vybudováním dvou rajonů, východního a západního. U východního se měla armáda opřít o rakousko-uherské opevnění Přemyšle. Jedna z největších evropských pevností měla zadržovat ruská vojska při vpádu do centra Evropy. Podobně tomu bylo i u pevnosti v Brestu. Po nacistickém vpádu do Ruska byla řadu týdnů v týlu a vázala na sebe značné německé síly.
Po vpádu do SSSR se Němci přes bunkry přehnali. Po válce se tu zachytili na čas příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, bojující proti nové vládě.
