Hlavní obsah
Jedním ze šesti studentů Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kteří se akce Skleněný karafiát účastnili, byl Eduard Seibert Foto: foto z archivu Eduarda Seiberta

Jako architekt přemýšlím nad sklem jinak, než je zvykem mezi skláři, říká Eduard Seibert

K pátému výročí otevření Pavilonu skla v Klatovech byla na 7. a 8. září připravena akce Skleněný karafiát. Přijela sklářská pec Zdeňka Kunce, byly připravené dílny ve spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou v Praze. Jedním ze studentů byl Eduard Seibert (29), čerstvý absolvent Ateliéru skla Ronyho Plesla.

Jedním ze šesti studentů Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kteří se akce Skleněný karafiát účastnili, byl Eduard Seibert Foto: foto z archivu Eduarda Seiberta
Jako architekt přemýšlím nad sklem jinak, než je zvykem mezi skláři, říká Eduard Seibert

Jak jste se ocitl na akci Skleněný karafiát?

V rámci spolupráce našeho Ateliéru skla a klatovského PASKu jsme jako studenti měli přijít s návrhem, který bychom tady mohli odprezentovat a zrealizovat. Pro nás to byla výzva, protože téma karafiát není úplně jednoduché na zpracování. Ve skle to samo od sebe tíhne ke kýčovitému vyjadřování, takže zpracovat ho současným způsobem nebylo jednoduché. Můj návrh vycházel z tvaru stonku karafiátu. Ten má velmi elegantní siluetu. Přitom je tvar i dostatečně charakteristický, zároveň neubírá pozornost květům, takže dělá přesně to, co si myslím, že by dobrá váza měla dělat - držet květinu, umožnit ji napít se vody a vyniknout tomu, jak je kytice pěkná.

Takže vy jste namaloval návrh, který se tady ve sklářské peci pod rukama sklářů realizoval?

Přesně tak. Spolupráce designéra a skláře musí probíhat dost úzce. Já přijdu s návrhem, který potom konzultujeme, bavíme se o možnosti při realizaci, o technických detailech, jestli tloušťka stěny je reálná, i jakým způsobem se celá věc ve skutečnosti bude produkovat. V případě, že se dohodneme, tak to vyzkoušíme v reálu, expedimentálně si ověříme, co jsme si teoreticky domluvili. V případě, že tam jsou věci, které nefungují, je třeba na místě zareagovat, připravit si nějaké záložní plány, varianty, jak z toho vybruslit.

Jak dopadl váš zrealizovaný návrh?

Já byl hodně spokojený, pan Zdeněk Kunc je moc šikovný. Na prvním kusu jsme zjistili možnosti, limity při zahřívání, i na co si dát pozor při tvarování. Ten první kus nedopadl, ale to se stává. Ty další už dopadly velmi dobře. Výsledek byl přesně takový, jaký jsem si představoval.

Kdy vám učarovalo sklo a proč jste si vybral právě Ateliér skla Ronyho Plesla?

Původně jsem studoval architekturu na technické univerzitě v Liberci, na kterou jsem se roky těšil. Ale já si při škole potřeboval vydělat na studia a pracoval po nocích u CNC strojů. Pak jsem dostal možnost zařadit se do designového týmu jedné mladé firmy, která vytvářela svítidla a to mi otevřelo cestu, že jsem se začal o sklo zajímat.

Díky této příležitosti jsem zjistil, že sklo jde dělat fakt dobře. A právě jedním z příkladů byl prof. Rony Plesl. Takže já po bakalářce na architektuře přešel na sklo. Ve čtvrtém ročníku měl u nás Rony přednášku a byla to jedna ze série přednášek učitelů vysokých škol a Rony jako jediný mezi ostatními přednášejícími mluvil i o svých studentech na Ateliéru skla, o tom, co tam dělají, a bylo cítit, že se o své studenty zajímá, že ho to baví, že svým ateliérem „žije", a to byl moment, kdy jsem se rozhodl, že bych tam chtěl také studovat.

Tušíte, proč si vás Rony Plesl vybral?

Tuším. Myslím si, že dost oceňoval, že jsem architekt, což je možná na první pohled nelogické, ale u skla je dobré nepřemýšlet jen řemeslem, ale přemýšlet ze širšího pohledu nad větším množstvím kontextů a souvislostí. A to, že mám jiný obor, mi vlastně dává výhodu v uvažování - přemýšlím nad sklem jinak, než jak je zvykem mezi skláři.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků