Hlavní obsah
Krásné přírodní prostředí Domova důchodců v Ústí nad Orlicí v Cihlářské ulici. Foto: Stanislava Dvořáková

Domov důchodců v oáze klidu a pohody čelí náporu koronaviru

Na základě rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. března bylo již od následujícího dne v Domově důchodců v Cihlářské ulici v Ústí nad Orlici přistoupeno k zákazu návštěv a přístupu všech cizích osob do areálu zařízení.

Krásné přírodní prostředí Domova důchodců v Ústí nad Orlicí v Cihlářské ulici. Foto: Stanislava Dvořáková
Domov důchodců v oáze klidu a pohody čelí náporu koronaviru

Komplex tří budov umístěný na okraji města, obklopený zelení, a přitom dobře dostupný z centra, se stal druhým domovem 140 seniorům, kterým je s přispěním několika desítek zaměstnanců oporou ve stáří.

Nový domov v srdci venkovského regionu, který zajišťuje pomoc při zdravotních problémech, se zároveň snaží nahradit svým obyvatelům rodinnou a domáckou atmosféru. O jejich dosavadní záliby je postaráno v různých rukodělných dílnách, na zahrádce i při společných hrách a společenských akcích. Spojení s okolním světem je zprostředkováno návštěvami příbuzných a známých a dobrovolnicemi místního centra Světlo.

Znenadání však přišel den, kdy všechno bylo jinak. Dveře se zavřely, domov se stal nepřístupnou tvrzí. Televize na pokojích přinášela znepokojující zprávy, jako by za zavřenými okny číhal neviditelný nepřítel. Sestřičky a obsluhující pracovníci si zahalili do této doby usmívající tváře do roušek, které předali i samotným seniorům. Přestala společná setkání, veškerý život byl uzavřen do pokojů, kam se přesunulo i stravování. Jídelna byla uzavřena. Do podvědomí obyvatel domova se začala vkrádat nejistota, tíseň a smutek.

V nastalé situaci se necítily dobře ani sestřičky. S vědomím, že strádající psychika je otevřenou branou ke zdravotním potížím, jim mimo fyzické podpory přibyla i starost o zachování pohodového prostředí. Vedle vyčerpání z narůstajících povinností kolem hygieny a dalších bezpečnostních opatření přišla řada těžko vysvětlitelných otázek.

„Sestřičko, co se to děje?” ozývalo se na všech pokojích. Jak vysvětlit pacientce v budově nemocných s Alzheimerovou chorobou postesknutí: „A syn zase nepřišel, to už na mě zapomněl?” I dotazy nejstarší generace neměly lehké zodpovězení. Stařeček s třesoucí se rukou ukazující do volného prostoru za oknem, marně hledal vysvětlení současné situace: „To je jako za války? Stanné právo! Proč?” Nechápe. Zde ani utišující slova sestřičky nestačí.

Nezbylo než přistoupit k opatřením, která dají zapomenout na současné dění a přinesou radost. Byly zintenzivněny návštěvy personálu na pokojích, počínaje aktivizačními pracovnicemi, zdravotními sestřičkami včetně pracovnic přímé péče, úklidu, údržby, prostě všech, kteří se snažili obyvatele potěšit vlídným slovem.

Strohé ochranné roušky byly nahrazeny barevnými a veselými, stejně jako výzdoba chodeb. Na panelech byly umístěny fotografie z minulých akcí a místní kroniky. Pro posílení pozitivní nálady od 26. března vždy ve 13 hodin zní obyvatelům na pokojích přes domovský rozhlas písnička „Není nutno...”

V současnosti se vedení domova řídí souborem preventivních opatření, poskytovaná péče probíhá bez omezení, situace je stále monitorována a upřesňována novými informacemi. Nikdo z obyvatel ani zaměstnanců neonemocněl, ani není v karanténě.

Sílu k plnění náročných úkolů jim dodávají všichni, kteří pro domov vyrábějí roušky. Velkou podporou je i zájem veřejnosti, kdy denně volá i několik lidí s nabídkou, zda mohou s něčím pomoci.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků