Článek
Severoatlantická smlouva, podepsaná roku 1949 ve Washingtonu, je zakládajícím dokumentem NATO a právním základem celé aliance. Jejím cílem je zajistit kolektivní bezpečnost členských států a zakotvit jejich závazek spolupracovat na obraně, podpoře demokracie a udržování míru v severoatlantickém prostoru. Obsahuje čtrnáct článků, které určují pravidla fungování aliance, od základních principů a hodnot až po praktické otázky členství.
Článek 4 Severoatlantické smlouvy (North Atlantic Treaty) se v případě ohrožení používá jako první krok k tomu, aby se situace řešila společně mezi členy NATO. Např. Turecko ho několikrát vyvolalo kvůli situaci na svých hranicích se Sýrií.
Článek umožňuje kterémukoli členskému státu NATO svolat konzultace, pokud se cítí ohrožený nebo pokud má dojem, že je ohrožena jeho územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost.
Neznamená to ještě vojenskou reakci, jako aktivace článku 5, ale spíše politickou konzultaci mezi všemi členy.
