Hlavní obsah
Jan Flek Foto: Archiv Myotis - základní organizace České speleologické společnosti

V jeskyni se dá strávit až čtyřicet dní, nebezpečí se ale nevyhnete

Pod jeho vedením učinili jeskyňáři unikátní nález: odkryli v Moravském krasu rozlehlý dóm s bohatou krápníkovou výzdobou. „Je to krásná podívaná, některé krápníky svým růstem popírají gravitační zákony,“ popisuje podzemní prostory speleolog Jan Flek (65) ze Správy jeskyní České republiky. A hovoří i o tom, jak se mapuje jeskyně nebo jaká nebezpečí dole číhají.

Jan Flek Foto: Archiv Myotis - základní organizace České speleologické společnosti
V jeskyni se dá strávit až čtyřicet dní, nebezpečí se ale nevyhnete

Kdy jste poprvé vlezl do jeskyně?

V roce 1971, to jsem byl ještě patnáctiletý kluk. S partou podobně starých kamarádů z Blanska jsme tehdy začínali šmejdit po Moravském krasu.

Co vás na jeskyních uchvátilo?

Všechno. Líbilo se mi, že můžu vypadnout z domu, potloukat se po přírodě a objevovat něco tajemného. Když se k tomu pak přidaly i zkušenosti z brigád, které jsem dělal v Punkevních jeskyních, kde jsem jezdil na lodičkách, bylo rozhodnuto. Chtěl jsem u jeskyňářů zůstat.

Musel jste se kvůli tomu něco speciálního naučit?

Předem jsem se nemusel naučit nic. Člověk všechny dovednosti pochytí za pochodu. Postupně zjistí, kdy může vlézt dovnitř a kdy to naopak není bezpečné – třeba kvůli vodě. Pozná, jestli na jeskyni má, nebo je nad jeho síly. Naučí se v jeskyni orientovat, pohybovat a respektovat ji. Přirozeně získá základy geologie, mineralogie i hydrologie...

Co dalšího jeskyňář potřebuje, aby se mohl vydat do neprozkoumaného podzemí?

Hlavně to nesmí být klaustrofobik, nesmí se bát tmy a hloubek. Klasický jeskyňář potřebuje i přilbu, krumpáč, kýbl na práci. Pokud se věnuje speleoalpinismu, přibude speleoalpinistická výzbroj, například pro sestup a výstup po laně. No a taky by měl mít dobrou fyzičku a sílu, protože leze třeba několik set metrů z vertikálních jeskyní.

Říkáte, že člověk nesmí být klaustrofobik. Vy jste nikdy v jeskyni nezažil úzkost?

Ale jo, když člověk prolézá úzkými chodbičkami, ve kterých se sotva hne, tak si říká: „Proboha, že já taky musím být všude!“ (směje se) Ale naštěstí jsem to vždycky nějak překonal. Člověk jednoduše zatne zuby, zapomene na strach a leze dál...

Je ale pravda, že jednou mi opravdu zatrnulo. Bylo to ve Slovinsku, když mi při jednom sestupu zůstal v ruce kámen. Vylomil se a já jsem padal po zádech asi tři metry dolů. Když jsem dopadl na dno, zamotala se mi noha v krápnících. Chvíli jsem si myslel, že ji mám zlomenou a že ji nevytáhnu. Tehdy se mě opravdu na okamžik zmocnila panika, protože jsme byli docela dost hluboko a daleko od povrchu. Myslel jsem si, že budeme potřebovat pomoc. Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Nohu jsem vymotal, byla v pořádku a ven jsem se šťastně dostal.

Jak člověk uvězněný hluboko v podzemí volá o pomoc?

Člověk v jeskyni většinou není sám. Nebo by alespoň neměl být. Takže když nastane nějaká nenadálá vážná situace, skupina se rozdělí a jedna část jde zavolat záchrannou službu.

Zažil jste někdy něco takového?

Já sám naštěstí ne. Zažil jsem ale, že potřebovali pomoc druzí. Většinou to byli divocí „jeskyňáři“, kteří nedbali varování, ustřihli zámky a dostali se dovnitř. Tam pak uvízli. Teď už se sice delší dobu nic podobného nestalo, protože všichni sedí doma u počítačů, ale jednu dobu jsme tady měli takových případů hodně.

No a pak si samozřejmě pamatuju na některé tragické případy jeskyňářů, jako byli Milan Šlechta a Marko Zahradníček v sedmdesátých letech. Ti byli sice zkušení, připravení, a mnozí dokonce i proškolení v potápění, přesto pomoc potřebovali. Ale v tomto případě by jim stejně ani okamžitá pomoc nepomohla.

Ten případ znám, utopili se...

Ano. Doplatili na to, že severní část krasu zasáhly prudké bouřky, které rozvodnily povodí Bílé vody a Sloupského potoka. Voda se tehdy vzedmula a zaplavila část jeskyně Amatérky. A oni místo toho, aby couvli a vrátili se zpátky do velkého dómu, který měli za sebou, chtěli tou vodou prorazit. Zůstali tam a nikdo už jim nedokázal pomoct.

„Dokud nejsou jeskyně zmapované, jako kdyby neexistovaly,“ říká speleolog Jan Flek. K nově objevené jeskyni se proto musela udělat dokumentace.

Foto: Archiv Myotis - základní organizace České speleologické společnosti

Dneska už by se ale nic takového nemělo stát, protože Amatérka je daleko víc prozkoumaná. Navíc předpovědi počasí jsou výrazně přesnější, máme k dispozici meteorologické mapy a výhledy. Každý jeskyňář to před sestupem do vodní jeskyně bedlivě sleduje. Taky dokážeme líp poznat podle toku, že se voda začala zvedat.

Jak?

Je možné sledovat navyšování a kalení toku. Říká se taky, že ve velkých jeskyních se ještě předtím, než přijde voda, zvedne vítr. Když se tohle stane, musí všichni okamžitě pryč.

Jak dlouho třeba trvá, než člověk v jeskyni prochladne?

To záleží na tom, jaké má vybavení a jak je oblečený. Taky na tom, co dělá. Když se hýbe, například kope, tak je mu teplo a neprochladne. Ale když tam jenom leží nebo sedí, může být jeskyně opravdu nepřátelská – je tam jen asi šest nebo sedm stupňů. Člověk by proto měl myslet na to, že musí neustále vydávat energii, aby se zahřál. Jinak může mít problém. A stačí k tomu jen několik málo hodin.

Při čekání dole posloucháte všudypřítomné kapání vody, zaháníte zimu a těšíte se na čaj.

Jakou nejdelší dobu jste v podzemí strávil vy?

Pár hodin. Třeba kdysi ve Slovinsku jsem seděl na jednom místě bez jakékoliv činnosti čtyři hodiny. Seděl jsem na zemi a čekal na další dva kluky, kteří mezitím někde něco dole zkoumali. Já jsem s nimi bádat nemohl, protože jsem s sebou neměl věci na lezení. A tak jsem vypnul baterku, protože čtyři hodiny by mi nevydržela, a čekal jsem na ně potmě.

Co se vám při tom honilo hlavou?

Všechno možné. Posloucháte všudypřítomné kapání vody, snažíte se zahnat zimu a těšíte se, až si dáte nahoře čaj nebo kafe.

Existuje nějaký rekord v počtu strávených hodin v jeskyni?

Hodin? Jedna skupina Francouzů strávila letos v jeskyni čtyřicet dní a čtyřicet nocí! Dělali výzkum, jak dlouho může někdo v takto nepřátelském prostředí vydržet. Bylo jich patnáct a celou dobu byli pod dohledem lékařů, kteří jim mezitím měřili různé tělesné hodnoty. Jsou známy i delší pobyty v podzemí.

Jeden můj kamarád si to pak chtěl taky vyzkoušet a strávil zavřený v jeskyni beze světla týden. Celou dobu seděl na jednom místě. Měl tam samozřejmě nějaké jídlo a vodu.

Může se člověk v jeskyni i ztratit?

Tady u nás ne. Všechno už je prozkoumané. Možná jenom v Amatérce můžete na chvilku zabloudit, když přehlídnete nějakou chodbu a pokračujete dál. Ale to brzy zjistíte. Ve velkých a neprobádaných jeskyních v zahraničí se to ale stát může. Jeskyňáři, kteří do nich vstupují, si proto na křižovatkách dělají značky. Anebo si na každé z nich poskládají „kamenného mužíka“, aby věděli, že už tam byli.

Říkáte, že u nás už je všechno prozkoumané. Přesto jste letos na jaře ohlásili objev nového prostoru, navíc vybaveného rozlehlým dómem s bohatou krápníkovou výzdobou...

To je pravda. Podobné objevy už se ale dají v poslední dekádě spočítat na prstech jedné ruky. Je to vzácnost. Tento prostor jsme objevili prakticky jen proto, že jsme věděli, že po každém větším dešti nebo po jarním tání se voda v této lokalitě někam ztrácí. Bylo zjevné, že odtéká do podzemí. Taky jsme si všimli závrtu – malé prohlubně pod hromadou odpadků u cesty. Pod takovými závrty se většinou nachází v podzemí dutina. A tak jsme se do ní zkusili prohrabat.

Co všechno to obnášelo?

Původně tam bylo smetiště, takže jsme vzali malý nakladač, s jehož pomocí  jsme se prohrabali asi do tří metrů pod povrch. Tím jsme se dostali k jícnu podzemní chodby. Protože byl ale moc úzký, v některých místech měřil jen asi dvacet centimetrů, museli jsme ho rozšířit. Vzali jsme patronky a těmi začali upravovat skálu.

To můžete?

Můžeme. Tím nic neporušujeme. Rozbijeme jenom kus té skály, který nemá ani estetický, ani praktický význam. Krápníky bychom samozřejmě nepoškozovali.

A pak?

Pak jsme se dostali k sifonu, který byl plný bahna a vody. Narazili jsme na něj ale v hloubce kolem čtyřiceti metrů, což byl problém. Kalové čerpadlo, které by bahno z takové hloubky vytáhlo a které bychom dostali dolů, totiž v Česku není. A tak jsme to bahno museli ručně naložit do jutových pytlů a naskládat uvnitř jeskyně na sebe - aby se z něj vymačkala veškerá voda. A teprve tu čistou vodu jsme mohli odsát.

S tím bahnem se pak stalo co?

Zůstalo uskladněno dole v těch pytlích. To už tam asi zůstane navždy. Ničemu nevadí.

Jak dlouho vám hloubení trvalo?

Vzhledem k tomu, že má chodba skoro sto metrů a při kopání jsme překonávali kaskádový povrch, nám to trvalo dva roky.

Co všechno jste uvnitř nakonec našli?

Nakonec jsme narazili na malou chodbu, která vedla vzhůru k obrovskému dómu. Jde o opravdu velký prostor, který má asi třicet krát třicet metrů. Navíc od něj vedou další komíny, snad až k povrchu. Jeskyně je bohatě zdobená, jsou v ní všechny druhy krápníků. Jsou v různých barvách, s nádhernými detaily. Jsou tam i krápníky, které svým růstem popírají gravitační zákony.

Nově objevená jeskyně prozatím nemá jméno. Pracovně se jí ale říká Ševčíkův závrt.

Foto: Archiv Myotis - základní organizace České speleologické společnosti

Na několika místech jsme navíc objevili náznaky dalšího pokračování. Náš průzkum tedy zdaleka nekončí. Myslím si, že bychom se nakonec mohli dostat až na Malý výtok, což je zhruba čtyři kilometry daleko. A možná mezitím narazíme i na nějakou už známou a probádanou jeskyni, se kterou je tato nová spojená.

To byl váš první objev?

Ne, už jsem předtím tři menší jeskyně našel. Tohle je ale konečně něco, co stojí za to. Ten dóm je opravdu fascinující.

Už má jméno?

Ještě ne. My té jeskyni zatím pracovně říkáme Ševčíkův závrt, protože majitel pozemku, na kterém se vchod nachází, byl František Ševčík z Vilémovic – shodou okolností hráč Komety Brno a reprezentant v hokeji. Oficiální jméno jsme jí ale zatím nedali.

Podle čeho se jeskyně obvykle pojmenovává? Jak třeba vznikl název Mastný flek – to je po vás?

Jméno většinou vznikne nějak spontánně. Třeba tak, že některý ze členů skupiny něco utrousí a ostatním se to zalíbí. Nebo tak, že se při objevování stane nějaká zajímavá příhoda, podle které se to pak pojmenuje.

Pokud ale jde o jeskyni Mastný flek, tak ta bohužel není pojmenovaná po mně. (směje se) Pravděpodobně to vzniklo tak, že okolo vstupu do této jeskyně se vždycky v zimě vytvoří takový zvláštní flek. Jakási mokrá tmavá stopa. Ovšem proč ho lidi označili zrovna jako mastný, tak to nevím.

Ještě zpět k nové jeskyni. Proč jste o jejím objevu neinformovali hned, ale až po dvou letech? Co se mezitím dělo?

O jeskyních se říká, že dokud nejsou zmapované, jako kdyby neexistovaly. Takže mezitím se jeskyně mapovala. Musela se k ní taky udělat dokumentace. Je na tom hodně práce. V tuto chvíli už je jeskyně zaměřená a všechno je zanesené v počítači. Mapa bude co nevidět.

Jan Flek objevuje jeskyni v Gruzii.

Foto: Petr Zajíček

Jak se taková jeskyně mapuje?

Dneska už je to jednoduché. Potřebujete přístroj zvaný Disto, kterým všechno změříte. Umí to určit vzdálenost, sklon i směr. Pak se to jen celé šoupne do počítače. Ale když jsem byl mladý, tak jsme ještě museli měřit všechno ručně.

Museli jsme v jeskyni natáhnout provázek a pomocí něho změřit délku od jednoho bodu k jinému bodu. Na provázek jsme pak pověsili kompas a sklonoměr, tím jsme zase určili azimut a sklon – tedy jestli jeskyně klesá, nebo stoupá. Z toho všeho se teprve vypočítal půdorys. Mapování některých jeskynních systémů proto trvalo i několik let. Hlavně těch velkých v zahraničí.

Zkoumat se dají i sopky. Navlíknete si protižárový oblek a odebíráte v něm uvnitř vzorky.

Dříve jste jezdil na expedice i do zahraničí?

Do zahraničí jsem jezdil, ale objevovat a bádat ne. Za mých mladých let se ven nemohlo, pustili nás maximálně tak do zemí socialistického bloku, a teď už na to nemám věk a sílu. Ale několik jeskyní jsem venku prolezl, hlavně v Gruzii nebo ve Francii. Byl jsem i v Etiopii na činné sopce. To mi přišlo taky hodně zajímavé.

Útroby sopky se dají také zkoumat?

Dají. Dělali to hlavně Francouzi. Navlíkli si na sebe speciální hliníkový protižárový oblek a zkoušeli v něm odebírat zevnitř sopky vzorky. Zkoumat se dají i takzvané lávové jeskyně – tedy tunely, které zůstanou pod povrchem, když vychladne láva. Je to zase něco trochu jiného. Zatímco vápencová jeskyně vznikne tak, že puklinami v hornině proniká voda, která skálu postupně narušuje a rozšiřuje, lávové jeskyně to mají přesně naopak – nejprve vznikne tunel.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků