Hlavní obsah
Šéf pivovaru s finalistkami ekvádorské soutěže Miss, kterou podnik sponzoruje. Foto: archiv M. Smetáčka

Jižní Amerika se stala jeho druhým domovem, Ekvádorce učí pít pivo

Když v roce 2005, ve svých 21 letech, poprvé navštívil Ekvádor, nenapadlo ho, že se Jižní Amerika stane jeho přechodným domovem. Ačkoli tvrdí, že se do Česka jednou vrátí, zatím má spoustu práce s tím, aby náš věhlas šířil tam. Jak? Tím nejtypičtějším – pivem.

Šéf pivovaru s finalistkami ekvádorské soutěže Miss, kterou podnik sponzoruje. Foto: archiv M. Smetáčka
Jižní Amerika se stala jeho druhým domovem, Ekvádorce učí pít pivo

„Překvapivě dorazili všichni významní lidé, které jsem pozval. Tradičně náš generální honorární konzul pro Ekvádor José Aguilar z města Guayaquil, zástupce primátorky, místní podnikatelé, politici, ale i štamgasti,“ vzpomíná Martin Smetáček na to, jak v polovině října slavnostně otevřel restauraci Golden Prague Pub, tedy hospodu Zlatá Praha. Už čtvrtou v této jihoamerické zemi. Ta nejnovější se nachází ve městě Guayaquil, druhém největším v Ekvádoru, konkrétně v prestižní rezidenční čtvrti Samborondón.

Plán byl prodávat veškerou produkci v naší první hospodě. Jenže konzum na hlavu je v Ekvádoru velice nízký
Martin Smetáček

Tak jako v těch už dříve otevřených se v ní čepuje pivo z vlastního pivovaru Golden Prague, který stál na počátku gastronomického dobrodružství Martina Smetáčka a jeho českých společníků.

Už jste si dali k pivu langustu? V restauraci Zlatá Praha je to sezonní specialita.

Foto: archiv M. Smetáčka

Pivo by mělo chutnat skutečně jako v české hospodě, neboť všechny suroviny s výjimkou vody si nechává dovážet ze své domoviny a na jeho výrobu dohlíží český sládek. Stálá nabídka zahrnuje jedenáctistupňový světlý a tmavý ležák, dále silnější, čtrnáctistupňový císařský ležák a k tomu populární, ale pro Česko netypickou svrchně kvašenou variantu typu IPA.

Pivo tu začal vařit už v roce 1913 Plzeňan František Bolek. Vzniklá značka Pilsener je dnes nejpopulárnější v zemi

„Založit pivovar byl spontánní nápad, který se do dvou let od svého zrození uskutečnil. Původní plán byl prodávat veškerou produkci v naší první hospodě. Jenže konzum na hlavu je v Ekvádoru velice nízký, což nás přimělo dodávat i jinam. Náš aktuální výstav činí 2400 hektolitrů ročně, 95 procent prodáváme v sudu a jsme největším hráčem v sudovém pivu na ekvádorském trhu,“ chlubí se osmatřicetiletý rodák z Kutné Hory, jenž v Ekvádoru žije deset let.

První Čech tu vařil zlatý mok už před sto lety

Ačkoli je tato země od nás vzdálená 10 000 kilometrů, odhalíme v ní i českou stopu. Se začátkem druhé světové války sem emigrovalo několik tisíc lidí z Československa, a to především židovského původu. „Jejich potomci jsou dnes už Ekvádorci, kteří mimochodem patří k nejúspěšnějším lidem v zemi,“ říká Martin Smetáček.

Pivo tu však začal vařit už v roce 1913 Plzeňan František Bolek. Vzniklá značka Pilsener je dnes nejpopulárnější v zemi, patří nadnárodnímu koncernu, ale podle Martina Smetáčka nemá svou chutí už nic společného se svým plzeňským předobrazem. Na slavnostní otevření nejnovější pobočky restaurace Zlatá Praha nicméně dorazil Andrés Lumír Bolek, vnuk tehdejšího sládka, jenž se zapsal do pivní historie Ekvádoru.

Čech si ale spíš než pivo vybaví jinou jeho typickou komoditu, kterou u nás sežene v každému supermarketu i večerce – Ekvádor je jedním z největších světových vývozců banánů. Jinak je to pro našince země spíše neznámá. Rozlohou je 3,5x větší než Česká republika, ale obyvatel v ní žije jen o sedm milionů více. Většinu tvoří míšenci bělochů a původních domorodých obyvatel. Silná je tu i víra; ke katolickému vyznání se hlásí 80 procent lidí.

Martin Smetáček (vpravo) a další čeští společníci po vyložení dodávky sladu.

Foto: archiv M. Smetáčka

Rozkládá se přímo na rovníku (španělsky ecuador), takže z tohoto pohledu by tam celý rok mělo panovat vedro. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce (hlavní město Quito leží 2900 metrů nad mořem) je to ale spíše naopak. Průměrná teplota v celé zemi nepřesahuje po celý rok rozmezí 10–20 °C. Turista si tu může užít jak mořské pobřeží, tak i prales nebo zasněžené hory. To je ostatně jedna z věcí, které Martina Smetáčka uchvátily. Na druhou stranu zemi nelze považovat za bezpečnou, kriminalita je tu podle jeho slov extrémní, avšak podnikatelé se tu dokážou realizovat.

Štěstí v neštěstí

„Z ekonomického hlediska vidím jako hlavní výhodu uzavřenost místního trhu a absenci zahraničního know-how a konkurence. Zároveň díky přítomnosti dolaru jako hlavní měny a ropy, která drží ekonomiku vždy v nějaké přijatelné kondici, vnímám Ekvádor jako ideální pro rozvoj našeho typu byznysu. Nemáme konkurenci a půllitr piva prodáváme za 90 korun. Ideální stav,“ říká upřímně Martin Smetáček.

Poprvé se tu ocitl v roce 2005. „Jel jsem navštívit svého ekvádorského spolužáka, se kterým jsem studoval na střední škole v USA. Nemělo to ještě žádnou spojitost s mými dalšími aktivitami v zemi,“ poznamenává.

Ani o sedm let později, kdy se sem vrátil skrze studentskou organizaci AIESEC, to nebyla jeho vysněná destinace. Měl tehdy za sebou obor mezinárodní studia a diplomacie na Vysoké škole ekonomické v Praze a na Latinskou Ameriku pomýšlel s cílem získat zkušenosti, kontakty a později dělat byznys. Žádnou zemi ale neupřednostňoval.

Nejprve se nabízela stáž v obchodní komoře v kolumbijském městě Tuluá, avšak těsně před jeho příjezdem zastřelili prezidenta instituce. V záloze čekala radnice ekvádorského města Cuenca, s 330 tisíci obyvatel třetího největšího v zemi. „Konkurz vyhrála Kolumbijka, se kterou se záhy zřítil autobus do propasti. Přežila, ale kvůli zranění nemohla dorazit. Já byl náhradník,“ líčí Martin Smetáček a snad ani nemusí dodávat, že to byla opravdu velká náhoda.

Nápad se zrodil u piva

Na radnici ekvádorského města se dostal blízko ke starostovi a jeho hlavní agendou se stalo vymýcení pouličních prodavačů a dealerů z ulic. V Cuence, kde žádní Češi v té době nežili, začal spřádat plány na import českých technologií a znalostí z oblasti strojírenství, ale, jak s odstupem času přiznává, byla to slepá ulička.

Pravá „česká“ hospoda v ekvádorském městě Cuenca.

Foto: archiv M. Smetáčka

Později se mu sice podařilo zprostředkovat rozvojovou dotaci české vlády pro výstavbu školicího centra pro automechaniky, kam bylo z Česka dovezeno několik strojů, ale vše nakonec přebilo pivo. Je příznačné, že nápad se zrodil u sklenky zlatavého nápoje, k němuž zasedl s kolegy z firmy, která měla sloužit na podporu českého exportu.

„Během konzumace místních patoků jsme projekt vymysleli a dohodli se s mými dnešními společníky, že do toho půjdeme,“ popisuje situaci z roku 2015. Trvalo to jen dva roky, pivovar Golden Prague spojený s restaurací byl slavnostně zprovozněn a Martin Smetáček se stal jeho generálním ředitelem.

Z osmi společníků však v zemi trvale žijí pouze on a Jan Jaroščák. „Honza měl ve Zlíně dvacet let firmu na distribuci piva, kterou později prodal, kontaktoval nás přes internet, že se chce do projektu přidat, koupil část firmy a dnes tu vaří pivo,“ popisuje Martin Smetáček. Sládek Tomáš Fencl, který výrobu rozjížděl, přijíždí z Česka na pravidelné kontroly.

Šéf pivovaru se postupně seznamoval i s dalšími Čechy, kteří se v Ekvádoru usídlili. Příležitost otevřít jednu z hospod na souostroví Galapágy se naskytla díky Ondřeji Habadovi, který tam trvale žije a podniká od roku 2014. Předloni se dokonce stal členem prezidentské komise, která radila, jak má toto souostroví s unikátní přírodou přežít pandemii bez turistického ruchu.

Galapágy náleží k Ekvádoru, od jehož pobřeží jsou vzdálené přibližně 1000 kilometrů. Martin Smetáček však uvažuje i o expanzi mimo hranice území tohoto státu. V hledáčku má Limu, hlavní město Peru, naopak Kolumbii prozatím zavrhl kvůli tamnímu trhu zničenému pandemickými omezeními. V „domovském“ Ekvádoru pak plánuje otevřít pátou restauraci v hlavním městě Quitu.

Vepřové koleno považuje Martin Smetáček dokonce za vlajkový pokrm restaurací Golden Prague.

Foto: archiv M. Smetáčka

Přiznává, že pandemie koronaviru jej se společníky přiměla rozjeté podnikání výrazně změnit. „Uvědomili jsme si, že v lahvovém pivu je obrovská konkurence zejména v dovozu z Evropy. S poměrně vysokými výrobními náklady na lahev a absencí pasterizace v našem procesu nemáme šanci konkurovat. Proto se soustředíme jen na sudové pivo,“ zmiňuje segment, v němž slaví úspěch.

Zákazníkům dodávají kompletní výčepní zařízení a zdarma poskytují i servis. Kdo chce čepovat české pivo, musí podle Martina Smetáčka platit hotově a mít náležitou výtoč. „Paradoxně čím tvrdší podmínky, tím více zájemců,“ pochvaluje si.

Příliš exotické knedlíky

Český pivovar a přidružené restaurace dnes zaměstnávají 60 lidí. Za kmenový považuje Martin Smetáček personál z první hospody v Cuence. „Jsou to lidé, kteří pro nás dělají minimálně tři roky. Ty jsme postupně rozeslali do ostatních lokálů včetně Galapág, kde pracují jako manažeři.“

„Lovil“ ovšem i v zahraničí. Jedna manažerka přišla z Kolumbie, z argentinského Buenos Aires zase nalákal šéfkuchaře. „A hodně spoléháme na venezuelské emigranty, mezi nimiž lze najít velmi kvalitní pracovníky,“ říká.

Středobodem restaurací je pivo, které však Ekvádorci nepijí zdaleka v takové míře, jak jsme zvyklí u nás. Podle šéfa podniku někde mezi 30 a 45 litry na hlavu, zatímco každý Čech podle údajů Českého svazu pivovarů a sladoven předloni vypil 135 litrů, tedy 270 piv. Martin Smetáček však sází na to, že s ležákem plzeňského typu servíruje i českou pivní kulturu a že správně ošetřený a načepovaný bude chutnat všude. „A opravdu tomu tak je,“ tvrdí.

S argentinským šéfkuchařem při otevření zatím poslední restaurace v Ekvádoru.

Foto: archiv M. Smetáčka

Česká kuchyně je ale na místní paradoxně až příliš exotická. Výjimky se však najdou. Jak generální ředitel pivovaru zjistil, prorazit výhradně s českou gastronomií by bylo nereálné. Už před dvěma lety se v článku pro Magazín Práva o českých restauracích v cizině vyjádřil, že ekvádorská kuchyně je velice omezená. „V horách, kde leží Cuenca, lidé každý den konzumují různé kombinace kuřecího, vepřového, rýže a kukuřice. Je velice těžké představit zde evropskou nebo mezinárodní kuchyni.“

Knedlíky se nechytly, protože Ekvádorcům přijde divné jíst k masu přílohu z mouky

Nabídka českých pokrmů v jídelním lístku se proto ustálila na vepřovém kolenu, guláši, kuřecím řízku a klobásách z vlastní udírny, které podle českého receptu připravuje místní masna. Vepřové koleno považuje Martin Smetáček dokonce za vlajkový pokrm restaurací Golden Prague, avšak třeba guláš raději podává se šťouchaným bramborem.

Knedlíky se nechytly, protože Ekvádorcům přijde divné jíst k masu přílohu z mouky. Ještě divnější je poručit si k obědu sladké jídlo, takže i pokusy s ovocnými knedlíky byly odsouzeny k neúspěchu. Jako propadák se podle Martina Smetáčka dá označit i králík nebo utopenci. Místní sice zvědavě ochutnají, ale příště už raději zvolí klasiku. „Příkladem může být i dršťková polévka,“ zmiňuje. „Vyzkoušeli jsme si, že jim chutná, dokud neřekneme, co v ní je.“

Proto jsou v nabídce raději „mezinárodní“ steaky, burgery nebo saláty. Další rozšíření českých pokrmů do budoucna nevylučuje, ostatně v prosinci dorazil český šéfkuchař Vladimír Šalanský, za jehož účasti se pořádaly české hody ve všech pobočkách.

Jednou se vrátí do Kutné Hory

Co naopak můžeme Ekvádorcům závidět, je pestrá nabídka ryb a mořských plodů, s nimiž české restaurace rovněž pracují. „Galapágy jsou v tomto směru skvělým zdrojem. Naší sezonní specialitou je už přes tři roky langusta. Občas vyrazím na moře i já sám a úlovky pak prodáváme v hospodě,“ říká Martin Smetáček a dodává, že jeho vlastní strava odráží nabídku restaurací, takže české kuchyně se drží už jen asi z deseti procent.

Ke svému rodišti má ale silný vztah, jinak by se nepokoušel prorazit v Jižní Americe právě s tím, co je pro každou zemi typické – jídlem a v našem případě především pitím. Za poslední dva roky stoupla produkce pivovaru Golden Prague z 1200 hektolitrů za rok na dvojnásobek.

Martin Smetáček si ve svém působišti našel i partnerku, avšak nikoli místní rodačku. „Pochází z Kazachstánu a provozuje zde úspěšnou firmu na výrobu těstovin,“ přibližuje. „Za svůj domov ale považuji Kutnou Horu. Jezdím tam třikrát ročně a jednou se tam vrátím,“ slibuje český pivovarník z Ekvádoru.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků