Hlavní obsah
Jan Svěrák Foto: Tomáš Třeštík

Jan Svěrák: Nepotřebuju už něco někomu dokazovat

„Už těžko sbírám motivaci. Důvody, proč bych chtěl natáčet filmy, ve většině pominuly. Nepotřebuju už něco někomu dokazovat, být nejlepší, už nemusím překonávat stále nové výzvy, jako když mi bylo o třicet let míň,“ říká režisér Jan Svěrák (56), který letos převzal Cenu prezidenta Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, udělovanou za mimořádný přínos české kinematografii.

Jan Svěrák Foto: Tomáš Třeštík
Jan Svěrák: Nepotřebuju už něco někomu dokazovat

K vaší poctě zahrál karlovarský festival snímek Jízda z roku 1994. O něco dřív v tom roce jste ale do kin vstoupil i s Akumulátorem 1, možná nejambicióznějším českým titulem devadesátých let - a suverénně nejdražším. Pamatujete si ještě, co s vámi udělalo, když při jeho natáčení padla poslední klapka?

Cítil jsem se obrovsky. Byli jsme celý tým mladí, sehraní a těšili se na každou další výzvu, čím složitější věc se před námi objevila, tím víc nás to nabíjelo. Mysleli jsme si, že dokážeme všechno, že jsme neporazitelní.

Kdysi jste mi vyprávěl, že jste se cestou z natáčení rozčiloval, když vám na semaforu naskočila červená - že nikdo nezařídil, abyste měl volný průjezd...

Byl jsem z placu zvyklý řídit velké scény a potom člověk snadno podlehne dojmu, že je ředitel zeměkoule. Dělali jsme Akumulátora s obrovským nasazením, kameraman F. A. Brabec skončil v nemocnici kvůli tomu, že jsme chtěli natočit blížící se auto z pohledu šneků - přejel ho kaskadér. Měli jsme pocit, že letíme vesmírem a dobýváme nová teritoria.

Jenže pak přišla na jaře 1994 premiéra a zadostiučinění se jaksi nedostavilo. Svět si před námi neklekl a neprohlásil: „Vy jste bozi, vy jste to dokázali!“

Což jste ovšem vzali jako další výzvu...

Řekli jsme si, dobře, když svět nedostaly do kolen nejdražší a největší efekty, natočíme naopak nejlevnější film všech dob. Zkusíme si dát ty nejnemožnější podmínky, svázat si ruce a zavázat oči, a i tak uděláme skvělou věc. A tak vznikla Jízda. Vlastně to byla drzost, provokace.

Jak to začalo?

Zjistili jsme, že na FAMU mají na půdě prošlý filmový materiál, na který i studenti odmítají točit, že se ani nedá odhadnout, co z toho nakonec vyleze. Film má být v lednici, na půdě je na něj moc horko. Tak jsme ho od FAMU koupili - korunu za metr. Podobně jsme získali na Barrandově kameru. Půjčili nám ji zadarmo, protože byla tak hlučná, že ji nikdo nechtěl. Aby to vrčení nebylo slyšet při dialogu, museli jsme točit herce hodně zdálky, a kde to nešlo, třeba v místnosti, tam se i s kameramanem zabalila do peřin.

Takže jste měli materiál, i když pochybné kvality, a kameru, která vrčela, ale neměli jste scénář.

Vzal jsem tehdy kamaráda Martina Dostála k našim na chalupu, to léto se zrovna opravovaly komíny. Zatímco já vozil kolečka plná cihel, on chodil vedle mě, četl nahlas různé texty a hledali jsme společně inspiraci. Našli jsme ji v povídce Borise Viana Autostop. Hlavně nás zaujala ta výchozí situace: dva kluci, holka a auto. Jednoduché jako facka, ani to nepotřebuje moc příběhu, je to vlastně lyrika, poezie. Za měsíc vznikl scénář, ale zdaleka v něm nebylo všechno, co se potom ocitlo ve výsledném filmu.

V něm si zahráli Radek Pastrňák, Jakub Špalek, Anna Geislerová a Filip Renč...

V životě to bývá tak, že když narazíte na něco, co máte dělat, věci se začnou samy synchronizovat, samy za vámi přicházet. Když jsme s Martinem začínali psát, dal mi táta audiokazetu, co dostal od Jardy Uhlíře, s tím, že si to mám ve volné chvíli poslechnout. Že se jim to teda nerýmuje, ale i tak je to dobré. Byla to kapela Buty a jejich deska Ppoommaalluu. Samozřejmě mě uchvátila.

Jeho zatím poslední dokončený film Po strništi bos vznikl na základě vzpomínek Zdeňka Svěráka na vlastní dětství.

Foto: © Biograf Jan Svěrák

Buty tenkrát znal málokdo a Radek Pastrňák se živil jako hlídač parkoviště. Sehnat ho ale bylo jednoduché. Vzal jsem telefonní seznam a obvolal všechna severomoravská parkoviště. Až jsem se dovolal na to jeho, kde mi slíbili, že jakmile bude mít Radek službu, ozve se zpátky. Za týden jsme spolu seděli v Olomouci na pivu a já, když jsem ho viděl mluvit a jednat, mu rovnou nabídl, jestli si vedle dělání hudby nechce ve filmu taky zahrát.

Bubeník Buty Richard Kroczek jen kroutil hlavou, že si to neumí představit, že Radek i na jevišti nejraději vystupuje zády k publiku, jak je stydlivej. Ale mělo to tak být - za měsíc už Radek zářil ve filmu.

A ti ostatní tři?

Postavu Jakuba Špalka jsem si při psaní představoval jako sebe, tak jsem podvědomě hledal někoho, kdo mi bude podobný. Což se později hodilo, když jsme těsně před natáčením s hrůzou zjistili, že Jakub neumí řídit auto, tedy věc, kterou ta postava provozuje celý film. Možná to Jakub předem hlásil, ale nikdo to nepovažoval za problém. A tak jsem mu pak za volantem aspoň mohl dělat dubléra.

Geislerová je samozřejmě femme fatale, kamera ji už tenkrát milovala. Zrovna se čerstvě rozešla s Filipem Renčem, bylo to prý bolestivé, a mě nenapadlo nic jiného než do role jejího žárlivého přítele obsadit právě Filipa, v naději, že to mezi nimi bude jiskřit.

A přišlo po Jízdě to zadostiučinění? Dostali jste za ni dva České lvy a na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus.

Myslím, že jsme na sebe byli pyšní. Že to umíme tak i tak - jak nejdražší, tak nejlevnější film. Pýcha samozřejmě není žádná hodnotná vlastnost nebo stav, přestože se s ní člověk může cítit povzneseně a jednat povýšeně, nic vznešeného na ní není. A navíc se říká, že předchází pád. Což se ani nám nevyhnulo. Pracovně i lidsky jsme se rozešli s kameramanem Frantou Brabcem, se kterým jsme natočili Obecnou školu, Akumulátora i Jízdu.

V čem byl problém?

Myslím, že jsme oba narostli do ředitelských rozměrů, ale zeměkoule tu byla pořád jenom jedna.

Před jedenácti lety si vyzkoušel i loutkový film - Kuky se vrací.

Foto: Právo

Vy jste měl na obzoru Kolju, svůj nejslavnější film, který si odnesl Oscara.

Toužil jsem natočit film s bezvadným scénářem. Já si Jízdou splnil, nebo se možná jen pokusil si namluvit, že jsem nezávislý na svém tatínkovi. Že jsem tvůrce sám o sobě, že se nevezu v jeho stínu a na jeho slávě. Ještě mi nebylo třicet a asi jsem si potřeboval projít generačním vzdorem. Ale pak jsem se zase pokorně vrátil ke Zdeňku Svěrákovi, nejlepšímu zdejšímu scenáristovi a herecké star, Oldřichu Novému své generace.

S tátou jsem mohl strávit v úzkém kontaktu o skoro čtyřicet let více, než bývá běžné.

Naznačujete, že to byl falešný dojem, že to půjde bez něj?

Víte, v mládí mě hodně zajímala filmová forma, snažil jsem se ji pilovat k dokonalosti. Ale postupem času jsem začal dávat větší váhu obsahu a víc oceňovat dobrý scénář, a tedy i ctít to, že mám jednoho z nejlepších scenáristů přímo doma. Takového, kterému jde ten nejtěžší žánr, jímž je prý komedie. A který je dokonce ochotný pro mě psát.

Vnímal jste to v nějakých fázích na jedné straně jako požehnání, ale na druhé i jako prokletí?

Kdeco, čím se zabýváte, má obě tyhle polohy. Jako veliký dar vnímám už jen to, že jsem s tátou mohl strávit v úzkém kontaktu o skoro čtyřicet let více, než bývá běžné. Navíc když je s ním radost pobýt. Samozřejmě jsem cítil, že to navázání na tatínka a jeho opravdu lidsky a srdečně napsané scénáře, které mají, jak se dneska říká, flow, mi brání pokusit se o něco originálnějšího, nebo spíš provokativnějšího. Tátovy scénáře se musejí vyprávět prostě a s pokorou, nenabízejí prostor pro exhibici a experimenty. Vždycky je to zkrátka něco za něco.

Své asi nejlepší filmy jste natočil v devadesátých letech a Jízda je určitým symbolem té doby. Cítíte při pohledu zpět nostalgii?

Byla to svobodná doba a svobodné natáčení. Jeli jsme třemi auty, a kde se nám to zrovna líbilo, tam jsme zastavili, vytáhli naši hlučnou kameru a točili. Bylo nás dohromady jen devět. Měli jsme volné ruce. A lidi se nás nebáli, naopak.

Když se podíváte na závěrečné titulky, vidíte tam poděkování: Děkujeme tomuhle závodu, že nám zadarmo půjčil náklaďák. Děkujeme Českým drahám, že projely v záběru vláčkem. Paní té a té děkujeme, že celému štábu vyprala. V Červené Řečici nás všechny ostříhali a oholili zadarmo. Nemuseli jsme dělat žádné zábory, všude nás vítali.

„V životě to bývá tak, že když narazíte na něco, co máte dělat, věci se začnou samy synchronizovat, samy za vámi přicházet,“ říká Jan Svěrák.

Foto: © Biograf Jan Svěrák

Dnes, když někam přijedete, lidi zavírají okenice, vyhánějí vás, volají policii, protože se bojí, že se tam zase něco rozbije, že jim budete v noci svítit do oken, dělat hluk. A mají pravdu. Filmaři se často chovají jako čuňata. Tehdy se toho taky nenatáčelo tolik, nejezdily sem ve velkém zahraniční produkce. V devadesátkách jsme byli všichni nevinnější, a tedy i vstřícnější. Těšilo mě to, měl jsem pocit, že mi druzí přejí, abych natočil hezký film, že v tom nejsem sám.

Takže když se ptáte na nostalgii, tak tu cítím obrovskou. Po možnosti dělat film takhle divoce, svobodně. Měl jsem pocit, že jsem ve správném okamžiku na správném místě a dělám tu jedinou správnou věc. To se vám podaří málokdy v životě.

Vydrželo vám to potom i do Kolji?

To už byl jiný film. Nebyl tak náročný jako Akumulátor, ale ani tak svobodný jako Jízda. Jako bych skončil na gymnáziu - Jízda byl poslední, maturitní mejdan a já pak vyrazil do světa. V Koljovi jsem zúročil, co jsem se do té doby naučil.

Co pro mě bylo nové, to byly emoce. Trochu jsem si na ně sáhl už v Obecné škole, ale tenhle scénář mě opravdu dojímal. Všichni jsme cítili, že děláme krásný film, táta se překonal při psaní a pokračoval v tom překonávání i jako herec v hlavní roli.

Začal jsem pociťovat, že jsem na výkonu, úspěchu a pochvale nějak moc závislý.

Jen nám bylo jasné, že točíme „tuzemák“, tedy film pro domácí publikum, který v zahraničí bohužel nikdo nepochopí. Už ten základní fór, že je to o ruském dítěti a českém chlapovi, že se role vyměnily, protože pro nás ten velký byl Sovětský svaz a Československo byla ta malá, okupovaná země. Náš britský producent Eric Abraham nám říkal, že s tímhle filmem nám pomůže, jen abychom zůstali v kontaktu, ale že další už musíme natočit v angličtině. No a vidíte - Kolja nakonec vyhrál Oscara a hrál se po celém světě. To je právě to nádherné, ty paradoxy, že nikdy nevíte, co vlastně děláte.

Oscarový vrchol kariéry Jana Svěráka: na snímku je spolu s producentem Erikem Abrahamem, filmovým „Koljou“ Andrejem Chalimonem a tátou Zdeňkem Svěrákem.

Foto: ČTK/AP/Reed Saxon

Úplně aktuálně stříháte svůj nový snímek Betlémské světlo. Scénář vznikl podle povídek Zdeňka Svěráka, váš otec hraje i hlavní roli.

Táta na mě naléhal, abych zase něco točil. Ale já už těžko sbírám motivaci. Důvody, proč bych chtěl natáčet filmy, ve většině pominuly. Nepotřebuju už něco někomu dokazovat, být nejlepší, už nemusím překonávat stále nové výzvy, jako když mi bylo o třicet let míň. Asi je to opravdu úbytkem testosteronu, jak mi přibývají léta.

Když něco hodně chcete, musíte se pro to natáhnout, a tím ztrácíte rovnováhu - a může vás to i zlomit.

Takže už se necítíte jako ředitel zeměkoule?

To opravdu ne. Začal jsem naopak pociťovat, že jsem na výkonu, úspěchu a pochvale nějak moc závislý. Že je to svým způsobem droga, která mě vychyluje z rovnováhy. Tak jsem ji zkusil chvíli nebrat, odstřihnout se od ní. A najednou mi bylo fajn. Když něco hodně chcete, musíte se pro to natáhnout, a tím ztrácíte rovnováhu - a může vás to i zlomit. Moudří lidé říkají, že důležité je naopak nic nechtít a na ničem nelpět.

Přesto jste zpátky u filmu.

Táta neustále dotíral, že bych měl zase točit. Že když někdo něco umí, tak to má dělat. Takže mou motivací bylo udělat mu radost. Někdy to stačí. Vzal jsem z jeho knížek tři povídky a zkusil je propojit do jednoho filmu. Pak přišla korona a já měl spoustu času na scénář. A jak jsem si to psal sám, dovolil jsem si i určitou hravost, některé až nereálné momenty. Výsledkem je jakýsi průnik mezi Akumulátorem a Vratnými lahvemi.

Celý podzim jsme pak s tátou dopisovali dialogy a film takzvaně „proveselovali“. Na to on je machr. Tuhle fázi máme oba rádi, a tak jsme si to společné kutání zase po delší době užili.

A o čem Betlémské světlo bude?

Že si každý neseme svůj kříž. Vlastně je to přesně o tom, o čem jsem mluvil. O rovnováze, jak složité je ji najít. Jak objevit polohu, kdy člověk nebude bolestivě vychýlen a ponese si ten svůj kříž důstojně.

Všechny postavy v Betlémském světle něco chtějí nebo se musí rozhodnout, co chtějí, a trápí je to. I ten tátův hrdina je stárnoucí spisovatel, který by měl přestat psát, protože už mu to moc nejde. Jeho manželka by chtěla, aby se jí konečně začal na stará kolena věnovat. Ale on nemůže přestat, nedokáže to, byla by to pro něj smrt.

V tom je to i můj příběh. A asi se to týká všech lidí, co mají profesi, kterou mohou dělat až do smrti. Pokud je pro ně vášní a koníčkem, prožívají v ní mnohem intenzivnější emoce než v rodinném životě, přijde jim zásadnější, důležitější, smysluplnější. Jenže to tak ve skutečnosti vůbec nemusí být.

Zní to, jako by to byl váš poslední film.

To nemůžu vědět. Až dostříháme Betlémské světlo, mám s Tomášem Klusem rozdělaný muzikál. Dělám to pěkně pomaloučku, jedno po druhém, užívám si, jak to vzniká, a zatím mi to jako motivace stačí.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků