Hlavní obsah

Ivan Mládek: Vždycky mi šlo jen o legraci

Právo, Veronika Rodriguez

Jako jeden z mála českých hudebníků se prosadil také v zahraničí: jeho hit Jožin z bažin oslnil miliony Poláků, Němců, Italů i Rusů. Rekordy trhají i další písničky plné kousavého humoru. Kromě toho píše Ivan Mládek (79) povídky, vymýšlí deskové hry a maluje. Původně měl být přitom ekonomem.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Malování byl od začátku až do konce taky jen vtip,“ říká o svém výtvarném díle.

Článek

Nechybělo mnoho a místo šoumena jste mohl být národohospodářem. Se svým spolužákem z ekonomické fakulty Václavem Klausem byste třeba sestavoval státní rozpočet...

Sestavovat státní rozpočet by mě asi nebavilo, leda že bych ho pak mohl zhudebnit... a případně proložit anekdotami.

Jak se vůbec stane z inženýra ekonomie šoumen?

To utečete na Západ, ze stesku po domově se vrátíte a od uliční organizace KSČ máte potom tak otřesný politický posudek, že už se o nějaké místo ekonoma ani nepokoušíte. Oprášíte proto banjo a začnete s ním obrážet bary, varieté a estrády. Moc velkou námahu mě to nestálo.

Takže za všechno může rok 1968?

V podstatě ano. Když jsem emigroval do Paříže, poprvé jsem se začal věnovat hudbě profesionálně, asi půl roku jsem se tam celkem úspěšně živil hrou na balalajku v ruských kabaretech.

Jak jste se dostal k vystupování v ruských kabaretech?

O má angažmá se postarala moje francouzská kamarádka, která věděla, že mám rád staré ruské písničky a že umím brnkat i na třístrunnou balalajku. Dokonce mě chtěla dostat do slavné balalajkové kapely, která hrála ve velkém ruském luxusním kabaretu „Chez Rasputin“ na Champs-Élysées. Chtěla, abych tam šel zahrát jejich kapelníkovi, že prý padne na zadek z toho, jak z mého tremola dýchá širá Rus.

Takže se stalo, že za mnou přišel do šatny démonický vysoký jednooký Rus v bílé vyšívané rubášce a vysokých botách a se zanícením poslouchal mou „Volga, Volga, mať radnája“. Když jsem dohrál, zamyslil se a hlubokým hlasem řekl: „Óčeň stránnaja muzika! Éto džaz?“ Tak jsem se zase pokorně vrátil do méně slavného šantánu „U Careviče“.

Chápu. Nebyl to tak trochu paradox, že jste utekl z Československa před sovětskými okupanty, ale pak jste bavil ruské publikum dumkami?

Pro mne to nebyl žádný paradox. Pražské jaro jsem moc neprožíval, jako přesvědčený antikomunista jsem komunisty Dubčeka, Smrkovského, Svobodu a další bral jako lidi, kteří se snaží dostat k moci oblbnutím národa nesmyslnou demokratizací socialismu. Že si pak ruští bolševici přijeli udělat pořádek ve své říši, mě vůbec nepřekvapilo. Čekal jsem to. Bylo mi ale hned jasné, že na delší dobu „spadne klec“. A já se chtěl po studiích ještě trochu podívat do světa.

Okupace ale vůbec neovlivnila můj pozitivní vztah k Rusům, k jejich hudbě, literatuře, malířství, natož k ruské šlechtě a potomkům ruských bělogvardějců, pro které jsem hrál. Neokupoval nás ruský národ jako takový, ale mašinérie sovětských komunistů, de facto souvěrců těch našich s „lidskou tváří“.

Osobní záležitosti jsem vždycky nadřazoval nad ty falešné, takzvaně společenské.

Proč jste si vlastně pro emigraci vybral právě Francii?

Měl jsem tam několik francouzských kamarádů z mezinárodních studentských táborů, francouzština byla kromě ruštiny jediná řeč, se kterou jsem se tenkrát jakž takž domluvil - ne, že bych na tom byl dneska líp. Francii jsem si také už dva roky předtím trochu „očuchal“. Projel jsem ji sólově křížem krážem stopem. Takže jsem dobře věděl, kam jedu, a díky francouzským úřadům, které s Čechy v té době hodně sympatizovaly, jsem nezažil žádné počáteční uprchlické potíže.

Myslel jste to tehdy s emigrací vážně? Domýšlel jste do důsledku, že už možná nikdy neuvidíte svou rodinu?

Spíš jsem se chtěl zhruba za pět let vrátit - za rodiči, kamarády, do líbezné české přírody a dál kličkovat v socialistickém „kocourkově“. Osobní záležitosti jsem vždycky nadřazoval nad ty falešné, takzvaně společenské.

Co rozhodlo o tom, že jste se do Československa vrátil dřív?

Jak už jsem zmínil, stejně jsem se chtěl po čase vrátit domů. Socialismus nesocialismus. To by ale znemožnil politický azyl, který byl podmínkou dalšího mého setrvání ve Francii. A do jiné země se mi nechtělo. Byl jsem schopný žít jen v zemi, ke které jsem měl nějaký vztah.

Foto: ČTK

Ivan Mládek (v kostkovaném saku) se svou kapelou Banjo Band během vystoupení v Sokolově v roce 1977.

Jak to s vámi vypadalo po vašem návratu? K povolání ekonoma už jste se vrátit nemohl...

Nepustili mě už ani do Polska. Byl jsem pro úřady protisocialistický živel s nálepkou bývalého emigranta, který se straní společnosti a má protistátní řeči. Tak to v tom posudku stálo. Vypořádal jsem se s tím ale snadno. Dělal jsem muziku a jako neznámý muzikant na volné noze jsem si mohl dovolit nebrat úředníky vážně. Můj soukromý život, muziku, kamarády, chatu a hospody mi vzít nemohli. Už byla trochu jiná doba.

I přes tuto svou „emigrační epizodu“ jste se ale nakonec stal slavným hudebníkem a bavičem. Čím si to vysvětlujete?

Je fakt, že asi po dvou letech se nakonec všechno zlomilo a socialističtí úředníci a policisté mě otravovat přestali. Politicky jsem se totiž pro opraváře socialismu, kteří byli pro režim nebezpeční, neangažoval. A tak i přes občasná udání a výslechy na StB jsem byl asi považován za neškodného. Nehledě k tomu, že jsem se jim s mými veselými apolitickými písničkami asi „hodil do krámu“. A pak v kulturních funkcích a textových komisích už nebyli žádní fanatičtí komunisté padesátých let, kteří by prahli po hitech typu „Hej rup“ nebo „Pionýři, malované děti“.

Je fakt, že vaše texty působily na mnoho lidí i za nejtužší normalizace jako balzám. Kde jste bral nápady?

Jsou to všechno vymyšlené hovadiny, které se nejvíc hodily k našemu jazzovému skifflu. Těší mě, že to byl pro lidi balzám, ale nebylo to tak myšleno. Šlo mi jen a jen o legraci a o muziku.

Jsou za těmi texty nějaké skutečné příběhy? Co třeba písnička Prachovské skály? Váš tatínek prý býval nadšený horolezec a vy jste s ním v dětství zdolával skály. Jezdili jste i tam?

Od třinácti do sedmnácti jsem s tátou povinně lezl v Tatrách. Ale jen jsem vylétnul z hnízda, už mě žula neviděla. V Prachovských skalách jsem byl několikrát, ale vždycky jen pod nimi. Nikdy jsem si ale nevšiml, že by tam nějaký horolezec slítnul na turistickou výpravu a nikomu se přitom nic nestalo.

A jezy? Je nějaký, kde jste se „cvaknul“?

Jezy jsme zbaběle přenášeli - vždycky jsme se „udělali“, až když jsme pod jezem nalézali zpátky do kánoí.

Když neděláte komunální satiru, tak je humor všude stejný. I v hospodě v Kongu.

Jožin z Bažin ale za sebou konkrétní příběh má: mnohokrát jste vyprávěl, že byl předlohou jeden zlínský exhibicionista. Je něco, co jste o něm ještě neprozradil?

Tu písničku si u mě objednal jistý Zdeněk Navrátil. Měl básničku o Jožinovi, který se vynořoval z bažiny a obnažoval se kolemjdoucím pracovnicím obuvnických závodů. Za demižon slivovice si přál, abych jeho srdcervoucí báseň zhudebnil a natočil v rozhlase. Píseň o úchylovi by ale u tehdejších cenzorů neprošla, a tak jsem musel vyrobit i text. Úplně vymyšlenou dadaistickou pohádku, kterou asi znáte.

Foto: archiv Ivana Mládka

„Jožin z bažin už si zuby brousí, Jožin z bažin kouše, saje, rdousí,“ zpívá Ivan Mládek ve svém nejslavnějším hitu.

Jak si vysvětlujete, že Jožin bodoval i daleko za hranicemi - v Polsku, Rusku, Itálii a v Německu? V Maďarsku z něj chtěli udělat fotbalovou hymnu, ve vyprodané O2 Aréně Jožina zahrála světoznámá kapela Metallica. Čím lidi ve světě uhranula písnička plná typicky českého humoru?

Asi mají také slabost pro recesi. A k tomu humoru: když neděláte komunální satiru a nepletete se do politiky, tak je podle mě humor všude stejný. Možná i v některé hospodě v Kongu.

Bral jste si při psaní textů inspiraci od jiných humoristů?

Nebral, spíš jsem si vždycky dával pozor, abych někoho nepřipomínal. Pokud mě někdo ovlivnil, tak možná choromyslní naivní básníci, nebudu jmenovat.

Říkáte, že za minulého režimu jste problémy s texty neměl, protože byly apolitické. Co dnes? Hodně lidí řeší takzvanou genderovou nekorektnost, kritici útočí už i na takové věci, jako jsou básničky Jiřího Žáčka. Narazil jste někdy na kritiku i vy?

Na nic takového jsem naštěstí nenarazil a už ani nenarazím - dvacet let už nic nepíšu. Už jenom maluju. Jestli nás ale včas nevyhodí z Unie, tak tahle šílenost patrně dorazí i k nám. Možná začne někomu vadit, že mé postavičky mají černé boty. Nevadí, budu dělat zelené, vodníkům to snad vadit nebude.

Jinak na představeních s Banjo Bandem si dávám pozor - a vždycky jsem si ho dával -, abych se nikoho z našich fanoušků nedotknul. Na to nepotřebuji žádné cenzory, mám vrozenou slušnost. Ti, co ji nemají, budou Romy a homosexuály urážet, i když za to bude trest smrti. A pokud jsem někdy jako každý bavič nějaký vtípek na hranici utrousil, nikdy neurážel. Mám důkaz: Romové, homosexuálové i lesby mě mají rádi, mám mezi nimi hodně kamarádů.

Kterou ze svých písniček máte vy sám nejradši?

Už jsem to také někde řekl, mám je všechny stejně rád. Všechny mi pomohly živit se celý život muzikou. Jen starým neworleanským jazzem by se mi to určitě nepodařilo.

Foto: ČTK

Sestava legendárního Banjo Bandu. Zleva nahoře: Ivan Mládek, Václav Dědina, Zdeněk Kalhous, Tomáš Procházka, Petr Kaňkovský, Ladislav Gerendáš. Dole: Ivo Pešák, Jan Bošina.

V osmdesátých letech jste naplno rozjel i svou výtvarnou kariéru. Kde jste se naučil malovat?

Trochu mě učil v dětství táta, já se ale moc nedal. Důležitější než malířská technika jsou asi oči. Díky otci jsem už jako dítě navštívil hodně výstav, zhlédl hodně jeho knih o malířích a byl jsem také celé mládí obklopený obrazy, které namaloval on a můj děda. Tím ale nechci říct, že by ze mne otec udělal malíře, nejsem jím dodneška. To bych byl domýšlivý, kdybych si to myslil. Považuji se spíš za malujícího vtipálka.

Dlouho jsem se vážněji do malování nepouštěl, protože jsem nevěděl, co mám malovat. Radši jsem jen pomlouval svoje kamarády malíře, že malují tak, jak už dávno někdo maloval. Bylo to ode mne zbabělé, sám jsem se na to malířské kolbiště bál vydat. Začal jsem až začátkem sedmdesátých let, když jsem už jasně věděl, o co se chci snažit: o žádné velké umění, ale o srandu.

Takže nápad malovat „antiperspektivní“ obrazy byl původně vtip?

Od začátku až do konce to byl jen vtip. Byl jsem přece profesionální bavič! Všechno to začalo tím, když Mladý svět otiskoval některé mé texty. Výtvarný redaktor Stanislav Holý chtěl, abych je doprovodil nějakými svými kresbičkami, které už znal. A tak mě při kresbě vlaku u písničky „Rychlík jede do Prahy“ napadlo, že bych mohl důsledně převrátit perspektivu. Vpředu byly malinké vagony, vzadu velké. A koleje se dozadu nesbíhaly, ale rozebíhaly. Když přišla po letech nabídka vystavovat v Západním Německu, vzpomněl jsem si na tento fórek a začal tak malovat.

Kolik obrazů už jste stihl namalovat?

Nevím přesně. Ale včetně těch, co jsem zpočátku maloval napůl s akademickým malířem Myslivečkem, to bude asi tak 400. Není to moc, ale na to, že jsem v podstatě lenoch a že jsem začal až ve třiceti, je to asi dost.

Čím se při malování inspirujete?

Je to podobné jako u písniček. Nečekám na nějakou tu náhodnou inspiraci, ale snažím se vymýšlet humorné, směšné či trapné situace. Nebo nějaký humorný neobvyklý styl.

Stejné to bylo i u obrazu „Jan Saudek fotí nahou vládu ČR pro National Geographic“?

Nechtěl jsem vládu zesměšnit. Jak už jsem řekl, satiru a politiku do své profese zásadně nemotám. V tomto případě mi byl inspirací skvělý fotograf a superman v jedné osobě Jan Saudek a jeho fotografie s nahým davem. Chtěl jsem jeho koníčka zvěčnit a vymýšlel, jaká parta by nejsměšněji vyzněla nahá. Nemusel jsem dlouho přemýšlet.

Když někdo jakkoliv hodnotí mé malování, tak mi to lichotí.

Jeden z vašich fandů na sociálních sítích vás označil za „surrealistického doslovistu“. Co na to říkáte?

Už jsem slyšel víc klasifikací. „Amatérský žert na poli zábavy“, „Pseudokubista“, „Svým posunismem zesměšňuje Picassa“. To bych teda velice nerad. Za tři největší revolucionáře v malířství totiž považuji právě Picassa, van Gogha a Kokoschku. Jinak všechny kritiky mých výtvarných projevů mi víceméně lichotí. Jde mi přece hlavně o legraci, takže když někdo jakkoliv vážně hodnotí mé malování, tak mi to lichotí.

Foto: Česká pošta

Obraz „Jožin z bažin žere Pražáka“ se dostal i na poštovní známku. Ta je v prodeji od konce loňského roku a kapela Banjo Band jejím vydáním oslavila 50 let od svého vzniku.

Je něco, z čeho byste si nikdy legraci nedělal?

Všechno, co souvisí se smrtí, invaliditou, vrozenými tělesnými a duševními vadami.

Co současná koronavirová pandemie? Parodoval jste i ji?

Nikoliv. Tedy, až na obraz Zoo, kde mají i všechna zvířata roušky. I želvy.

Stále platí, že své obrazy prodáváte v cenách za centimetr čtvereční?

To jsem udělal z legrace asi před třiceti lety jen na výstavě v pražském Golem klubu. Nikdo se tomu moc nezasmál a kromě toho všichni jen přeměřovali plátna a na kapesních kalkulačkách vypočítávali jejich ceny - místo aby posuzovali to, co na nich je. Jistý podnikatel se spletl o desetinnou čárku, zaradoval se a poručil svému sluhovi, ať mu celou stěnu vynosí do auta. Když pak zjistil svůj omyl, zase obrazy věšeli se sluhou zpátky. Všechny účastníky vernisáže to moc pobavilo.

Kolik tehdy stál centimetr čtvereční vaší olejomalby?

Myslím, že 21,50.

Po dlouhé době jste prý natočil novou desku. Je to tak?

Ne, nenatočil. Ale pomalu a jistě točíme ty naše nejprofláklejší kousky na vinyl. Nic nového tam nepřibylo. A název teprve vymýšlím.

Co ještě v nejbližší době plánujete?

Velký golfový obraz „Safari Open“. Bude na něm jeden golfista pojídaný tygrem, druhý, který se raduje, že se mu podařilo odpálit míček z rybníčku, přestože mu krokodýl ukousl nohu, a na třetího se požene nosorožec. Jinak bude z obrazu sálat typická golfová pohodička.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám