Čech zachraňuje vymírající jazyk a chystá dopis královně

Pokud jste o Sarku dodnes neslyšeli, buďte v klidu. „Já se o něm poprvé dozvěděl od profesora dějepisu na britském gymnáziu, když jsem měl možnost studovat ve Velké Británii. Ani sami Britové nevěděli, o co jde,“ usmívá se Martin Neudörfl. A to přitom Sark stejně jako celé Normanské ostrovy spadá pod britskou korunu. Jde o tzv. korunní dependenci – sice patří Britům, ale není součástí Spojeného království.

Alespoň na mapě mají Normanské ostrovy blíže k Francii. Najdete je třicet až padesát kilometrů západně od francouzského poloostrova Cotentin. Zároveň se tu také dlouho mluvilo tzv. normanštinou, tedy jazykem Normanů, kteří v devátém století obsadili sever Francie a ve století jedenáctém také Anglii.

„Tím, že jsou ostrovy izolované, se tu jazyk vyvíjel odlišně než ve Francii či Anglii,“ vysvětluje Neudörfl. Území, o němž nevědí často ani sami Britové, nedalo mladému vědci spát.

„Když jsem přemýšlel o tématu diplomové práce, zkusil jsem napsat na ostrov Sark. A do dvou dnů mi přišla odpověď, že mají zájem,“ vzpomíná absolvent Filozofické fakulty UK, kde vystudoval francouzskou filologii. Fascinoval ho jazyk, který vzešel ze stejného základu jako dnešní francouzština, ale po staletí se vyvíjel odlišně. „Kdybyste přijeli do Paříže a začali mluvit sarkézskou normanštinou, nikdo vám nebude rozumět.“

Příběh je o to zajímavější, že unikátní jazyk vymírá. „Po druhé světové válce přišlo na ostrov mnoho Britů, ze Sarku se stalo letní sídlo,“ vysvětluje. Angličtina začala převládat. „Když jsem začínal s diplomovou prací, žilo už jen sedm rodilých mluvčích sarkézské normanštiny.“

Ve své práci si proto vytyčil nemalý cíl: na ostrov se vydat a tamní jazyk zaznamenat pro příští generace. Na ostrov se vypravil v roce 2016, cestu hradil z úspor. Ostrov ho zaujal i svými pravidly a zvyky. „Sark byl posledním feudálním státem Evropy. Až do roku 2008 zde vládl rod držící půdu. Následně místní přijali ústavu a zavedli volený parlament,“ vysvětluje. Kdo by čekal honosnou budovu, bude zklamán: sarkézský parlament je obyčejná kamenná stavba se zvonicí.

Na ostrově také stále platí normanské právo. „Když se cítíte poškozeni, musíte si kleknout a za přítomnosti svědka odříkat otčenáš. Do dvou dnů se pak sejde soud a rozhodne,“ dává příklad. Také je tu zakázáno jezdit autem, příliš to však nevadí. „Celý ostrov jsem přešel za hodinu,“ vzpomíná vědec. „A když se lidé potřebují svézt, sednou do traktoru,“ dodává. Dokonce i zdravotní záchranná služba je traktor s přívěsem.

„Zároveň na ostrově není veřejné umělé osvětlení, krásně se tam pozorují hvězdy,“ říká Neudörfl. Sark byl dokonce označen za první ostrov na světě s tmavou oblohou, bez světelného znečištění. Jeho tu však nezajímala noční obloha, ale lidé žijící pod ní. V orientaci v jazyku, kterým mluví posledních pár mluvčích, mu pomohla studia historické francouzštiny. K ní má jazyk Sarkézanů blízko.

Také mu pomohl Richard Axton, profesor univerzity v Cambridge, jenž na ostrově žije od sedmdesátých let. „První kontakt s mluvčími je nejdůležitější,“ říká vědec s tím, že kdyby udělal špatný dojem, celý výzkum by byl neúspěšný. To se naštěstí nestalo. „Všichni mluvčí už jsou starší lidé, nejmladšímu bylo sedmdesát,“ vypráví vědec. Jeho zájem je potěšil. „Ostatní si o nich mysleli, že hovoří zvláštní pokřivenou francouzštinou. Díky mému výzkumu se to však začalo měnit.“

Neudörfl kromě jiného vypátral, že jazyk ze Sarku obohatil i slovník samotných Francouzů. „Už dříve se vědělo, že Victor Hugo strávil asi 19 let ve vyhnanství na Normanských ostrovech. A také že pobyl spolu s rodinou dva týdny na Sarku,“ vypráví. Hledal tu inspiraci pro román Dělníci moře. A našel ji, byť možná silnější, než by si představoval.

„Když plavali v moři, napadla jeho syna Charlese obří chobotnice,“ pokračuje příběh. „Spisovatele to natolik zasáhlo, že z chobotnice učinil ve své knize nepřítele, kterého musí hlavní postava porazit.“ Aby vše působilo autentičtěji, nazval ji Hugo v knize výrazem, jaký pro chobotnici užívala sarkézská normanština: pieuvre. „Román byl úspěšný a slovo pieuvre se pro chobotnici začalo používat i ve francouzštině a nejspíš odtud přešlo i do italštiny. To byl jeden z výsledků mého výzkumu. Slovo z ostrova Sark tak používá přes čtvrt miliardy lidí, pokud sečteme všechny francouzsky a italsky mluvící osoby na světě,“ shrnuje jazykovědec.

„Když jsem to řekl místním, začali být na svůj původní jazyk hrdí. Řekli: Když zná tolik lidí jedno slovo z našeho jazyka, měli bychom znát přinejmenším dvě slova,“ usmívá se Neudörfl. Na ostrově nakonec strávil dvacet dnů, nahrál hodiny mluveného slova a diplomovou práci poté obhájil. Tím to však neskončilo.

Odbornou veřejnost zaujal natolik, že se díky finanční podpoře grantové agentury Univerzity Karlovy a projektu Specifický vysokoškolský výzkum může na Sark znovu vypravit, a to hned třikrát. Sám přiznává, že čas neúprosně běží: „Rodilých mluvčích od mé návštěvy ubylo, už jsou jen čtyři.“

Jeho cílem je teď takzvaná kodifikace jazyka. „Představte si, že by čeština neměla téměř žádnou literaturu. Nevěděli bychom, jak máme jazyk zapsat,“ vysvětluje. Před podobným úkolem teď stojí on sám při zapisování sarkézštiny. „V tomto jazyce je zapsáno jen několik písní a oficiálních dokumentů.“

Rád by, aby vznikla také učebnice. „Do několika let by se mohla na ostrově vyučovat sarkézština jako druhý jazyk,“ plánuje. Už teď má za sebou výlety s dětmi po ostrově, kde je učil slova. „Když přijdu na ostrově do hospody, všichni mi děkují. Prý si až teď uvědomili, jaký poklad ve svém jazyku mají,“ říká český vědec.

„Místní v minulosti několikrát prosili lingvisty, ať už z Francie, či Anglie, aby jejich jazyk pomohli zachránit. Ale pro vědce zkrátka není příliš zajímavé věnovat se řeči, kterou mluví několik posledních lidí,“ vysvětluje Neudörfl. On však ve svém bádání nemíří nízko. Chystá se napsat dopis do britského královského domu a byl by rád, kdyby se dostal k samotné královně Alžbětě II.

„Když navštívila Sark v roce 1976, přijala tam slib věrnosti v normanštině. Chtěl bych se od ní dozvědět více,“ říká. Neudörfl přitom nezapomíná ani na rodný kraj. V Krumlově se snaží obnovit Schwarzenberskou granátnickou gardu, jež střežila tamní zámek od poloviny 18. století až do roku 1948. Stal se hejtmanem, hlavní osobou znovu založené gardy, a získal svolení od samotného rodu.

„Naši noví granátníci se účastní oslav, loni na svátek 28. října stříleli z děla,“ přibližuje. „Také chystáme novou prohlídkovou trasu na zámku, půjde se i do kasáren granátníků.“ Martin Neudörfl zkrátka zachraňuje tradice nejen na vzdáleném ostrově Sark, ale i doma v Českém Krumlově.