Hlavní obsah

RECENZE: Dokument Meky bez patosu, s nadhledem i humorem

Po včerejší světové premiéře na přehlídce Tady Vary ve vašem kině, kterou připravili organizátoři MFF Karlovy Vary, dnes vstupuje do kin celovečerní dokument Šimona Šafránka Meky. Režisér shrnul ve snímku o Miroslavu Žbirkovi do osmdesáti minut život a tvorbu muzikanta, který výrazně poznamenal slovenskou i českou hudební scénu.

RECENZE: Dokument Meky bez patosu, s nadhledem i humorem

Udělal to bez patosu, zato s nadhledem, humorem a velkým citem. V dokumentární tvorbě má režisér vzory, například Asifa Kapadiu (Maradona), které jeho tvorbu v dobrém slova smyslu poznamenávají. Nemá rád „mluvící hlavy“, radši se soustředí na obraz, s jehož pomocí vypráví příběh. Ať jde o početnou komunitu skejťáků, nebo o jednoho hrdinu, jímž je tentokrát Žbirka.

Velkou předností obou Šafránkových filmů je skvělá práce s archivními materiály, jejichž obrovské množství shromáždil evidentně důkladně, dopodrobna prostudoval a pak v brilantní spolupráci se střihačem Šimonem Hájkem složil do koláží, z nichž naprosto přirozeně vychází poutavý a místy i napínavý příběh.

Se stejným talentem a citem stříhá na obraz hudbu, takže v důsledku podává nejen obraz Žbirkova života a tvorby, ale i celkové atmosféry například sedmdesátých a osmdesátých let, která byla pro zpěvákovu kariéru klíčová.

Značnou roli v Šafránkově tvorbě hraje i fakt, že je mimo jiné novinář, který má za sebou množství rozhovorů s velkými hvězdami i s méně slavnými, ale leckdy o to zajímavějšími mezinárodními filmaři. Ví přesně, na co se ptát, kdy klást otázky v rychlém sledu a kdy naopak nechat zpovídaného v klidu, dát mu čas, na jehož konci může být třeba jen výmluvné gesto.

Tak je to zejména v pasážích, kdy se mu daří Žbirku dostat i k velmi upřímnému osobnímu vyprávění. O tom, jak se jeho rodiče v Londýně seznámili, o stěhování do Československa, vztahu se starším bratrem i o tom, jak velkým zásahem do jeho nejen tvůrčího života byla autonehoda Mariky Gombitové.

Právě k tomu poslednímu se však váže jedna z mála výtek vůči filmu. Šafránek ani nikdo jiný si nejspíš neuvědomil, že ne každý dnešní, natož budoucí divák ví, jak nehoda dopadla. A protože jde o pasáž velmi emotivní, může mít pocit, že dopadla fatálně. Přitom stačil třeba jen jeden záběr na Mariku na vozíku.

Jinak ale z filmu Meky čiší příjemná nálada, která je na diváky velmi dobře přenosná. I to je důsledek oné schopnosti stříhat na hudbu. Ve filmu je mnoho písní, během nichž Šafránek přibližuje zpěvákův život tím, že střídá záběry na interpretaci jednotlivých skladeb v různých obdobích, počínaje malými koncerty k předloňskému nahrání dvojalba ve slavném studiu Abbey Road nebo k loňskému koncertu v O2 areně.

A vychází z toho stále stejný Žbirka, pokorný a jakoby trochu stydlivý, ale zároveň právem sebevědomý (jednou porazil ve slavičí anketě samotného Karla Gotta) a především vždy naprosto vědoucí za čím, proč a jak chce v kariéře i životě jít.

Velmi ústrojně a v přiměřené míře zapadají do filmu vstupy Žbirkových spolupracovníků i blízkých, které se nesou spíše v duchu „čo bolo, to bolo“ než v duchu konfrontačním. Ten by se sice leckdy nabízel, ale do tohoto filmu by se nehodil.

Meky

Česko 2020, 80 min. Režie: Šimon Šafránek

Hodnocení: 80 %

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků