Hlavní obsah

Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo Omerzu

Právo, Zbyněk Vlasák, SALON

„Snažím se vůči lidským postavám o empatii, porozumění, ale vlastně mi docela sedí pohled autora přírodovědného filmu, mám rád odstup, rád se zasměju malým lidským motivům,“ říká Olmo Omerzu, slovinsko-český režisér filmu Atlas ptáků, který měl v Karlových Varech v neděli večer světovou premiéru. Miroslav Donutil si tu střihl roli továrníka, jehož někdo připravil o to, o co mu jde v životě nejvíc: o peníze a kontrolu nad situací.

Foto: Petr Horník, Právo

Olmo Omerzu

Článek

Jak film Atlas ptáků vznikal?

Úplně na začátku stála touha vytvořit portrét starého světa, patriarchy, ve filmu se jmenuje Ivo a hraje ho Miroslav Donutil, vlastně portrét sobectví. A se spoluscenáristou Petrem Pýchou jsme přemýšleli, co by mohl být moment, který tohoto pohrobka starého světa nastartuje a umožní nám ho zachytit v různých polohách.

A tak jsme vybudovali paralelní příběh účetní z jeho firmy, která se zamiluje přes internet, a Ivo ji podezřívá, že kvůli svému milému z podniku vyvedla spoustu peněz. Byl to pro nás spouštěč, který otřese existencí celé továrny, něčím, co stojí v centru Ivova života. Bylo pro mě hrozně zajímavé proti sobě postavit na jedné straně sobectví a na straně druhé čistou lásku, o to čistější, že je virtuální.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Delegace snímku Atlas ptáků na slavnostní premiéře na karlovarském festivalu

Myslím, že výsledkem je drama stojící na křehkých věcech a že je tam i nějaké morální poselství o vině a zaslouženém či nezaslouženém trestu.

Ani jedna z těch dvou postav nakonec nevyhraje.

To je pravda. Hodně jsem se zabýval tím, jak nahlížet do Iva jako do postavy, které nechcete fandit. Respektive to moje fandění spočívá v tom, že chci, aby se dozvěděl něco sám o sobě, aby aspoň na chvilku prozřel, jaký je ve skutečnosti a jaký je svět, který kolem sebe vytváří. Coby scenárista jsem mu ale nechtěl dát příležitost se změnit, to by mi přišlo falešné. Nechtěl jsem z něj dělat Clinta Eastwooda v Gran Torinu. Podobný člověk podle mě nemá vnitřní sílu změnit se k lepšímu. Otázka byla, jestli se publikum dokáže na takovou negativní postavu napojit. Snažil jsem se, aby náš film divákovi cestu k porozumění otevřel co nejvíc.

Mně ho bylo líto – právě proto, že je jasné, že se nemůže změnit. Popřít sám sebe není jednoduché pro nikoho, navíc v jeho věku, s celým životem za zády…

Ony jsou to dvě věci. Jako scenárista jsem mu nechtěl psát scény, kde by ukázal lidštější stránku, to by bylo vyumělkované. Ale jako režisér jsem se snažil ty hrany naopak změkčovat, vybudovat pro diváky možnost nějaké empatie, pochopení pro tohohle dinosaura s velmi problematickým vztahem k okolí, včetně vlastní rodiny.

Foto: Petr Horník, Právo

Olmo Omerzu

Nestaneme se nakonec podobnými dinosaury v určitém věku všichni?

Doufám, že ne. Perspektiva je to strašná. Měl by existovat nějaký detektor, který mi pak minimálně řekne, že bych měl přestat točit filmy. Ale jasně, ta postava mě zajímá. V poslední době se svět posouvá k tomu, že všechno vidíme buď černě, nebo bíle, neexistuje nic mezi tím. Přitom ještě před pár lety mi to tak vyostřené nepřišlo. A film by podle mě měl jít proti tomu, měl by zkoumat všechny aspekty daného problému, různé pohledy, i ze stran, které nám nemusejí být sympatické. Měl by umět zpochybnit všechny jednoznačnosti, donutit diváka nad věcmi více přemýšlet, nemít hned hotový názor.

Je na to film vhodné médium?

Pro dialog s divákem je vhodné každé médium. Možná ale teď ta černobílá doba přeje spíše společenskokritickým filmům, které mají jasný názor a snaží se svého diváka přesvědčit, nebo ještě častěji utvrdit v tom, co si myslel už před příchodem do kina. Ale to nejsou filmy pro mě. Takové bych nechtěl točit.

Film má podle mě schopnost vzbudit v člověku přes emoce empatii, čímž ho může proměnit hlouběji, než když se mu snaží vnutit názor na uprchlíky nebo kapitalismus.

Práce s emocemi je složitá věc. Samozřejmě diváka na svou stranu dostanete tím, že se ztotožní s postavami nebo že ho zaujme příběh. Ale váš filmový svět ho nesmí pohltit zase až příliš, protože pak snadno zapomene, že se na plátně mluví i o něm. Podle mě je důležité diváka občas z toho filmového světa odpojit.

Režie je o kompromisech. Olmo Omerzu představil ve Varech nový film Všechno bude

SALON

Filmy, které mě v minulosti dokázaly zasáhnout, měly společné to, že mě v jednu chvíli překvapily, zaskočily: postava udělala něco, co bych vůbec nečekal, a najednou se můj pohled na ni úplně obrátil. A začal jsem přemýšlet o celém filmu, co mi vlastně chce autor říct, už to nebylo jenom o tom, že s postavami prožívám jejich pohnuté osudy.

Jak je u továrníka Iva důležité, že je bohatý?

Snažil jsem se vyhnout prvoplánovému portrétování bohatství. Když například ukazujeme jeho dům, úplně by se nabízelo pracovat s nevkusem, který je s penězi často spojen. Pro mě je ale situace, kdy Ivo přijde o firemní peníze, spíše o ztrátě kontroly. Celý jeho život je založený na kontrole: udržuje si kontrolu nad svou firmou i rodinou. A najednou se mu všechno vymkne z rukou, systém se začne hroutit. On se ho snaží zachránit, ale narazí přitom do zdi: na technologie a vztahy, kterým už nerozumí, které nefungují podle jeho zastaralých pravidel. To se v půlce filmu vlastně stane všem postavám, že najednou nevědí jak dál. Z filmu se stane portrét bezmoci.

Foto: KVIFF

Miroslav Donutil ve filmu Atlas ptáků (2021)

Viděl jste seriál HBO Boj o moc? V něčem mi ho situace Ivovy rodiny připomněla: starý patriarcha se nechce vzdát své pozice ani s ní spojené moci a jeho děti netrpělivě čekají, až jim bude dovoleno chopit se kormidla.

Boj o moc mám rád, ale viděl jsem ho až v době natáčení a trochu se zhrozil, kolik společných motivů tam máme. Jedním z tvůrců seriálu je i Adam McKay. A jak jsme se bavili o tom překvapování ve filmu, můj oblíbený je jeho starší snímek Sázka na nejistotu o skupině finančních spekulantů, kteří dopředu odhadli příchod ekonomické krize v roce 2008. Dlouho je to klasický Hollywood: napojíte se na sympatické postavy, fandíte jim – a nakonec sami sebe vidíte, že se nemůžete dočkat, až se svět konečně zhroutí. Máte radost, když zkrachuje první banka, vlastně fandíte tomu, aby lidé přicházeli o práci, o své domovy. To mi přišlo hrozně chytré: žánrově diváka nalákat a pak mu dát morální facku. To je i moje ambice: točit poutavé filmy, které v jeden moment úplně uhnou z diváckých očekávání.

Proč jste si do hlavní role vybral Miroslava Donutila?

Popravdě mě nenapadl nikdo jiný, kdo by to mohl hrát. Na Miroslava Donutila tu má skoro každý názor, skoro každý k němu má nějaký vztah, často dost vyhrocený na jednu nebo druhou stranu. Je vnímán jako komik, i naopak jako charakterní herec. To se k Ivovi hodilo, potřeboval jsem herce, který v sobě bude mít co nejvíce protikladů. Kdybych točil Atlas ptáků ve Francii, chtěl bych Gérarda Depardieua. A v Miroslavu Donutilovi je navíc i kus té patriarchálnosti. Když jsem nakoukával jeho starší filmy, viděl jsem, jak umí vyslat nepříjemný, nepohodlný pohled. To je další z věcí, které mám ve filmu rád – když vám postava způsobí nepohodlí.

Litujeme spíš zvířata než lidi, říká Olmo Omerzu, režisér Rodinného filmu

SALON

Na začátku jsme zmínili druhou linku. Nechci moc vyzradit, ale je v tom příběhu účetní, která se zamiluje přes Facebook do úplně cizího člověka, i váš komentář k tomu, co s námi dělají moderní technologie?

Podobných příběhů, jaký prožije postava hraná Alenou Mihulovou, je kolem nás mnoho, tolik, že už to nelze svést na naivitu jedné osoby. Najednou vyprávíte o tom, že je dnes zjevně strašně moc lidí osamělých a snaží se tu prázdnotu co nejrychleji zaplnit. Možná někdo nechápe, jak se může žena v pokročilejším věku takhle zamilovat na dálku. Jenže ono to funguje vlastně podobně jako v 19. století, kdy si lidé jen psali milostné dopisy. Ten cit se prohluboval o to víc, že jste s druhou osobou nebyli v kontaktu, mohli jste si ji idealizovat, neviděli jste její chyby, které v běžném soužití vyplavou poměrně bryskně na povrch. Strašně rychle si vytvoříte obrovský, láskyplný svět, stvořený k obrazu svému, o který pak, když se dostanete do kontaktu s realitou, nechcete za žádnou cenu přijít.

Myslíte, že nás technologie v tomhle směru mění, izolují?

V našem filmu je ta postava ze starší generace, o to snadněji tomu propadne, nemá dost informací o možných rizicích, není pro ni samozřejmé, co je samozřejmé pro mladé lidi, není na to připravená. Ten generační aspekt je hrozně zajímavý.

Foto: KVIFF

Alena Mihulová (vpravo) a Eliška Křenková ve filmu Atlas ptáků (2021)

Přemýšlím o tom i z pohledu, že se dnes rodí generace, která bude mít pravděpodobně úplně jiné způsoby komunikace a vnímání obrazovosti než my. Jaké se pak pro ně budou točit filmy? Jak se změní obrazové vyprávění? Dokážu já pro ně natočit film?

Jak tedy podle vás bude budoucnost filmu vypadat?

Netuším. Autorský film asi bude víc jako opera, bude se dělat pro míň lidí, bude v něm míň peněz, ale jeho diváci zase budou věrnější. S nástupem seriálů taky ustoupila do pozadí role režiséra, je to víc scenáristická než režisérská disciplína. Nejsou to pro mě zkrátka nejlepší vyhlídky. Ale nechci si stěžovat, nechci kritizovat, že se svět mění, to bych dopadl jako Ivo. Jsem zvědavý, co přijde.

Poslední naše téma jsou ptáci. Ve filmu fungují jako chór na divadle, který nám sděluje obecné pravdy o bohatství a chudobě nebo naopak zprávy o vývoji akcií na čínském trhu…

Bavilo mě nechat je začít mluvit v okamžiku, kdy se hlavní postava stane trochu paranoidní. Taky mi přišlo zajímavé, jak virtuální svět požírá přírodu. Logem Twitteru je pták, informace ukládáme do cloudu – mraku. A do třetice: ti ptáci často říkají hrozné blbosti, ale zároveň se pořád aktivně zajímají o svět okolo, na rozdíl od lidských postav, které už neřeší nic jiného než peníze. Kdežto ptáci rozebírají třeba klimatickou změnu. Přišlo mi to jako dobrý ironický moment.

Vy zároveň se zvířecími postavami pracujete opakovaně, ať už to jsou ptáci, mouchy, nebo psi.

Snažím se vůči lidským postavám o empatii, porozumění, ale vlastně mi docela sedí pohled autora přírodovědného filmu, mám rád odstup, rád se zasměju malým lidským motivům. Člověk má pocit, že je pupkem světa, a přijde mi, že přes zvířecí postavy se může podařit strhnout divákovu pozornost k věcem, které jsou důležitější.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám