Hlavní obsah
Marián Polák Foto: archív Mariána Poláka

Zvířata čtou krajinu jinak, říká dokumentarista Marián Polák

„Přírodě můžou prospívat i věci, které na první pohled vypadají jako její ničení,“ říká dokumentarista Marián Polák (1977), který na festivalu Ji.hlava uvedl svůj nový film Planeta Česko, původní a působivý pohled na tuzemskou divokou přírodu – nejen na tu ze šumavských lesů, ale i z městských sídlišť, parkovišť či důlních výsypek. Do kin snímek vstoupí příští rok na jaře.

Marián Polák Foto: archív Mariána Poláka
Zvířata čtou krajinu jinak, říká dokumentarista Marián Polák

Do jaké míry je naše představa divočiny iluze, když i zdánlivě panenské lesy jsou místa ovlivněná staletým lesnickým hospodařením?

Podle mě skutečná divočina u nás existuje jen v několika odlehlých a špatně přístupných místech v horách, jako jsou ledovcové žlaby v Krkonoších, kde člověk nikdy nehospodařil. U lesů můžeme mluvit nanejvýš o místech přírodě blízkých, do nichž člověk zasahoval jen málo – mohou to být třeba bývalé obory, kde se nechávaly ležet staré stromy, nebo pohraniční hvozdy za někdejší železnou oponou. Ale objevuje se i takzvaná nová divočina, tedy plochy, které si příroda bere zpět a které ukazujeme v našem filmu.

„Každé narušení znamená nový začátek“ – říkáte v něm.

Ano, to narušení může způsobovat příroda sama, například když lavina strhne kus lesa nebo když proud řeky natrhává břehy, a uvolňuje tak prostory pro hnízdění ledňáčků. A totéž může vědomě nebo nevědomě dělat člověk. V bývalých vojenských újezdech se přejezdy armádní těžké techniky ukázaly být velice prospěšné, protože rozrývaly půdu podobně jako kdysi velcí býložravci. Vznikají tam dočasné louže, které jsou životním prostředím listonohů, drobných korýšů, žijících jako druh už milióny let.

Jiný příklad jsou důlní výsypky. Když lidé se stroji odejdou, začnou je osidlovat pionýrské rostliny, na něž jsou navázané různé druhy živočichů. Ti dřív žili v zemědělské krajině, ale chemizací či rozoráváním lánů ztratili svá útočiště. Mozaikovitost vytěžené hlušiny pro ně může být živým místem oproti homogenní zemědělské krajině, která člověku na pohled může připadat hezčí. Zvířata zkrátka čtou krajinu jinak než my.

Jak si vysvětlujete, že například v oněch těžebních dolech dokáže příroda vytvořit funkční ekosystém během několika málo let, ne-li měsíců?

Nevím, jak si to vysvětlit. Vím jen, že je důležité si té přírodní síly všímat, pozorovat ji a teprve potom přicházet s nějakými našimi řešeními. Dřív ochranáři dělali v dobré víře i spoustu chyb, kdy chtěli přírodě pomoct, ale nechápali zcela její fungování. Ukázalo se třeba, jak ozdravnou funkci mohou mít pro pestrost přírody požáry. Dnes se už v rámci ochranářského managementu experimentuje s vypalováním některých ploch například v Brdech. Jinak tam unikátní vřesoviště časem zaniknou.

Obdobná věc se stala na Hodonínsku na bývalém vojenském tankodromu. Vyvíjely se tam pískomilné druhy rostlin i živočichů, ale když se střelnice uzavřela a vojenská technika zmizela, začala plocha zarůstat dřevinami a života v ní paradoxně ubývalo. Ono by se to samozřejmě dostalo do dalšího stadia, vyrostly by tam keře a stromy, ale zmizela by druhová pestrost, kvůli které se ten prostor původně začal chránit. Takže přírodě můžou prospívat i věci, které na první pohled vypadají jako její ničení.

Do jaké míry má tedy vůbec smysl konzervovat naši představu divočiny? Není nakonec lepší přijmout, že svět je neustálá změna?

Nejde jenom o konzervování současného stavu. Vyhradíme-li v části lesa bezzásahové území, můžeme sledovat přírodní procesy. Zatím příliš nevíme, jak spolu stromy komunikují, jak funguje celé rostlinné společenství – to všechno jsou nové věci, na jejichž výzkumu se dnes pracuje. Když do toho přírodě budeme kecat, tak se nic nového nedozvíme.

Další věc je, že taková místa mají blahodárný vliv na člověka. Když přijdete do míst blízkých té původní divočině, jako je Žofínský prales, tak se cítíte jinak než ve smrkové monokultuře se stromy zasazenými v řádkách. Taky bychom mohli zbourat třeba Týnský chrám a obešli bychom se bez něj – jenom by to byla škoda. Vliv na lidskou duši je nezanedbatelný.

Nemůže přesto váš film posloužit coby argument odpůrcům ochrany přírody, kteří by Šumavu nejradši zastavěli sjezdovkami?

Tu obavu jsem měl, ale doufám, že sdělení našeho filmu je jiné. Příroda má mnoho podob a dokáže se přizpůsobit, ale pak jsou situace, kdy už to prostě nezvládne, kdy se překročí určitá hranice. Chtěli jsme ukázat, že příroda může být velmi blízko nás, že na sídlištích můžou žít sysli, na nádražích vlaštovky a na parkovištích chocholouši, ale jenom za určitých okolností. Kdyby se to parkoviště udělalo ještě o trochu větší, tak z něj chocholouši zmizí, protože přijdou o plochy, kde dneska hledají potravu. Když z bukového lesa odvezete všechno staré a odumřelé dřevo a necháte tam jen rovné zdravé stromy, ohrozíte tesaříka alpského, což je vzácný, velice citlivý brouk. Jeho larvy se vyvíjejí jen ve starém dřevě a trvá jim to několik let – takže když tesařík přiletí, naklade vajíčka do hromady dříví, kterou pak lidé odvezou a spálí, tak se nerozmnoží.

Z filmu Mariána Poláka Planeta Česko (2016)

Foto: MFDF Ji.hlava

Je dobré si takové věci uvědomovat, přemýšlet nad nimi a nepaušalizovat. Žádná krajní cesta není správná a my se ve filmu nechtěli dívat na naši přírodu černými ani růžovými brýlemi – nechtěli jsme se dojímat nad romantickými lesy ani se pohoršovat nad čadícími komíny, to všechno je jen výsek perspektivy. Přírodní vazby jsou daleko pestřejší a komplikovanější.

Ve filmu se ptáte, „jak v civilizované krajině vybalancovat přírodní rovnováhu“ – máte nějakou svoji odpověď?

Je důležité, aby se lidé v krajině dokázali pohybovat a dívat se, ideálně v místě, kde žijí. Podle mě nemá smysl angažovat se někde na Borneu v pralese, když třeba na sídlišti, kde žijete, přežívá posledních pár koroptví jenom proto, že se tam nechal kus nezastavěné plochy. Když se člověk zajímá o krajinu kolem sebe, snáz vypozoruje to unikátní, co v ní je, a cit mu pak nedovolí zacházet s ní špatně. Mám pocit, že tyto vazby jsou dost často zpřetrhané, což je škoda, protože lidé někdy ubližují krajině jenom proto, že o ní nic nevědí a nemají k ní vztah. Nemusí to být zlá vůle, stačí lhostejnost.

Říkáte, že příroda si poradí sama, když jí do toho přestaneme „kecat“. Nedávno výzkum Biologického ústavu AV ČR prokázal, že kůrovec šumavskému ekosystému prospívá, pomohl mu například vyrovnat se s kyselými dešti. Cítíte něco jako zadostiučinění?

To ne, nejsem vědec ani aktivista, kterého by oponenti zesměšňovali nesmyslnými argumenty, jsem spíš pozorovatel. Myslím, že pro většinu lidí je nejtěžší vyrovnat se s tou změnou, kterou kůrovec přináší a kdy se na pohled zdravý les během velice krátké doby změní v moře pahýlů. Rané stadium, prvních pět let, vypadá hrozivě, ale stačí do toho lesa zajít – ne jen proletět se nad ním helikoptérou – a vidíte, že život pokračuje, obnovuje se. Ostatně když to srovnáte s monokulturními lesy, v nichž se proti kůrovci aktivně zasahuje, jako třeba teď na severní Moravě, vidíte, že tam holiny beztak vzniknou, jen se „zatáhnou“ třtinou; malým stromkům se tam stejně nedaří a vyžadují další lidskou péči.

Jakou roli v tom hraje naše rozlišování živočichů na „škodlivé“ a „prospěšné“?

Tohle rozlišování mě trápí, protože každý organismus má v přírodě svůj smysl. Navíc je otázka, pro koho je daný živočich „škodlivý“ – může to být jen pro skupinu lidí, která na tom má hospodářský zájem, a ostatně i ten se může v čase měnit. Vezměte si, jak v přírodě fungují šelmy. Když se vrátí do prostředí, kde jim ostatní zvířata odvykla, nastává hrozný mazec. Ale když si kořist na predátora znovu zvykne, tak on začne dělat svoji důležitou práci třeba z hlediska myslivosti, tedy odstraňování slabších kusů a posilování genofondu lovných zvířat.

Je to věc rovnováhy, která může být narušená různými způsoby, hlavně vlivem lidské civilizace. A když se člověk snaží tu rovnováhu obnovovat, každé jeho opatření může spustit i nepředvídanou reakci. To je třeba případ bobra, kterého jsme nejdřív skoro vyhubili, pak jsme ho do přírody vrátili, ale rozmnožil se natolik, že už nám jeho činnost vadí a chceme jeho stavy zase snižovat.

Jaký je váš výhled do budoucna? Prý zažíváme „šesté masové vymírání druhů“, naproti tomu ale roste informovanost společnosti i vědecké poznání...

Jsou věci, které je těžké přesně předpovědět, třeba jak se bude vyvíjet populační křivka lidí na zeměkouli nebo o kolik stupňů se planeta oteplí. Můj vlastní pocit z různých cest po světě je, že třeba africká příroda nám mizí před očima. Co se stane, až bude snědená celá Afrika a ti lidé se budou chtít najíst někde jinde, nikdo neví – takovou situaci už do jisté míry zažíváme. Vyhynutí každého dalšího druhu nás ochuzuje o kus našeho já, a navzdory varování vědců se v tomto situace nelepší.

I u nás roste hospodářský vliv na přírodu – v posledních dvaceti letech sílí tlak na těžbu dřeva, zemědělskou krajinu ničí řepkové šílenství, pokračuje nekontrolovaná výstavba průmyslových areálů nebo snaha vybudovat nejrůznější turistické „atrakce“ v těch nejkrásnějších přírodních lokalitách. Je to naše celospolečenské rozhodnutí, co vlastně chceme – jestli se rozhodneme, že všechno vyřeší neviditelná ruka trhu a po nás potopa, nebo po sobě necháme přírodu v „použitelném stavu“.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků