Hlavní obsah
Americká básnířka Louise Glücková Foto: Michael Dwyer, ČTK/AP

Zvednout závoj. O laureátce Nobelovy cenu za literaturu Louise Glückové

Téměř po čtvrtstoletí získala Nobelovu cenu za literaturu opět básnířka: sedmasedmdesátiletá Američanka Louise Glücková, podle Nobelova výboru „nezaměnitelný básnický hlas, který s prostou krásou zobecňuje individuální existenci“.

Americká básnířka Louise Glücková Foto: Michael Dwyer, ČTK/AP
Zvednout závoj. O laureátce Nobelovy cenu za literaturu Louise Glückové

Každá charakteristika, jež se snaží vystihnout složitost osobnosti a zákruty díla, je nutně omezená. Ale v tomto případě se zdá, že se Nobelův výbor celkem trefil. Ostatně něco velmi podobného vyslovila básnířka už kdysi v jednom z řady rozhovorů: „Nekonečně mě rozčiluje, když se mé básně čtou jako autobiografie. Čerpám z materiálu, který mi dal můj život, ale co mě zajímá, není to, že se něco stalo mně, ale že se to, co se mi přihodilo, když se podívám kolem sebe, jeví jako paradigmatické.“

O básních Glückové se snad z nedostatku přesnějších slov mluví jako o lyrické poezii. Skvělá věc / Není mít / mysl. Pocity: / ó, já je mám; / a ony mi vládnou – začíná její báseň Vlčí mák. Pocity tu ale nejsou tím, co má být nějak detailně popsáno, nýbrž něčím, co rozevírá nový prostor a básnický svět, které dosud nebyly vidět, anebo zůstaly kdesi v minulosti a my na ně dávno zapomněli. Zvednout závoj. / Uvidět to, čemu dáváš sbohem.

Člověk řekne jediné slovo: Já / A z tohohle pramínku / vzniknou velké věci – píše se v básni Doslov ze sbírky Noc věčnosti a ctnosti z roku 2014 (česky vyšla v překladu Terezy Vláškové o tři roky později v nakladatelství Argo). Intimitu Já, která by se jindy propadla do nepřenositelného světa vzpomínek a idiosynkratických obrazů, jimiž se lyrika často dusí, až zalyká, převádějí autorčiny verše do celkovosti až mytické, která je tradičně vyjadřována obrazem kruhu či dokonalé hladké koule.

Není tím myšlena nějaká patetická vznešenost vyjádření, naopak by se dalo říct, že jazyk Louise Glückové se také této lyrické okázalosti vzpírá, je spíše prostý, což nutně neznamená jednoduchý. Mýtus je zde míněn v řeckém smyslu pojmu mythos, vyprávění, slova, logu, který nějakým způsobem archetypálně spojuje a spojeným společenstvím rezonuje.

Louise Glücková s Barackem Obamou

Foto: DPP/Ron Sachs, ČTK

Glücková píše kromě básní rovněž teoretické eseje o poezii, přesto odmítá, že by jakýmkoli způsobem konstruovala své čtenáře, aby si do nich promítala efekt svých knih. A přece sami čtenáři po přečtení jejích básní často hovoří o jakémsi doteku božského principu. Rezonance s jejím textem bývá až zážitkem vytržení.

Po zveřejnění sbírky Divoký kosatec (1992), prvního autorčina díla, které vyšlo i česky (v překladu Veroniky Revické, Opus 2007), kde Glücková buduje svůj obrazový svět jako mytický celek zahrady, v níž se prolíná božské a přírodní s lidskými dějinami, byla básnířka vyzvána, aby psala sloupky na náboženská témata. Tak silný byl dojem z této sbírky.

Nepotřebuji tvou chválu / Abych přežil. Byl jsem tu první / Ještě, než jsi tu byl ty, dříve / Než jsi vůbec založil zahradu. / A budu zde, když zůstanou jenom slunce a měsíc / A moře a široká pole. / Založím pole – píše se tu.

Příroda je silnější mocnost než lidský svět, možná také proto, že nezná čas dějin, který však přesto prochází zahradou zbásněnou Louise Glückovou. To v této zahradě se na pozadí jiného času přírody a Boha tento čas člověka teprve vyjevuje, včetně své časté bezvýznamnosti a malosti.

Lyrická nota

V řadě básní v próze či v prozaických básních (ale to je asi úplně jedno) nasazuje Glücková ke klasickému vyprávění, jenže to se v narativním proudu většinou někam ohne, něčím překryje. Někdy se tok slov-obrazů vrátí k začátku a s pointou a poznáním, jako bajka nebo židovská anekdota či podobenství, se završí; někdy také ne a zůstane zdánlivě kdesi uprostřed, mezi, na cestě.

Glücková miluje zlomy a přerody, avšak pokaždé uvnitř jednoho mytického celku. „Vždy jsem se snažila dostat na stránku tolik tónů, kolik jen bylo možné, a poté přeřazovat rychlosti. Mám ráda básně, které to dokážou, takže když je čtete, myslíte si, že čtete jednu báseň a potom jinou báseň a zase jinou,“ říká. A když přijde ta hloupá otázka „Jak píšete?“, popisuje Glücková své psaní jako vybuzený proud nevědomí, přerušovaný záměrně zásahy Já.

„Někdy píšu velmi rychle, ale když píšu rychle, mám dojem, že to nejsem já,“ svěřila se básnířka v minulosti v médiích, kde také popisovala úmorný proces neustálého cizelování, který někdy trvá roky (ale co znamenají roky v básnickém světě…?).

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.

Foto: archív Petra Fischera

Báseň spouští pocit, který je něčím jako „esence“ u Marcela Prousta – odhaluje se v něm obecné, ale vždy s jasným a výrazným osobním otiskem. Tak jako se Roland Barthes snaží o mathesis singularis, vytvořit obecné vědění o fotografii na základě svého jedinečného vztahu k fotografiím konkrétním, který nelze nikomu jinému sdělit, snaží se Glücková uvidět skrze „své city a věci“ mathesis jakožto básnící univerzum.

„Uměleckým snem není vyjádřit, co už je známé, nýbrž osvětlit to, co se skrývá,“ soudí Glücková.

Pro někoho to občas může být poezie až odtažitá a intelektuálská, trochu chudá, bez tepla a prvoplánové krásy, poezie, která hledá poznání a jakousi životní moudrost, již v ní ale často nacházíme jen proto, že ji najít chceme, že ji projikujeme ze sebe ven. Lyrická nota, o níž se v souvislosti s básněmi Louise Glückové hovoří, se ovšem prakticky nikdy neztrácí, i když do básně vstupuje banalita každodennosti. Třeba když se v Popisu jednoho všedního dne rozsvěcuje svět světlem pronikajícím škvírami žaluzií. Nebo když báseň Letní zahrada, začínající příznačně fotografií maminky, uzavírá drobné haiku: Bylo bezvětří. Letní den / vrhal na zelenou trávu stíny dubů.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků