Hlavní obsah
Režisér Jiří Havelka s herečkou Magdalénou Borovou při natáčení videoinscenace Národního divadla Očitý svědek Foto: Národní divadlo Praha/Petr Neubert

Zpráva o zemi po válce. Nad videoinscenací Jiřího Havelky Očitý svědek

Situace, kdy jsou divadla pro diváky uzavřená, přinesla řadu výzev: živá vysílání, nabídky záznamů starších inscenací. A postupem času i snahu vytvořit autentické divadelní dílo, kterému by elektronický přenos neubral na účinnosti (jak se to zákonitě děje při záznamu z jeviště).

Režisér Jiří Havelka s herečkou Magdalénou Borovou při natáčení videoinscenace Národního divadla Očitý svědek Foto: Národní divadlo Praha/Petr Neubert
Zpráva o zemi po válce. Nad videoinscenací Jiřího Havelky Očitý svědek

Národní divadlo v Praze se o takový tvar pokusilo na základě materiálů – svědeckých výpovědí – o otřesných událostech, které se staly na Švédských šancích nedaleko Přerova v červnu roku 1945, kdy příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) zmasakrovali 265 obyvatel slovenských obcí Dobšiné, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovy Lehoty u Žiaru nad Hronom, kteří se právě vraceli domů. Mezi mrtvými byli karpatští Němci, Maďaři i Slováci.

Svědectví o masakru

Akci velel poručík Československé armády Karol Pazúr spolu s osvětovým důstojníkem slavného jména Bedřichem Smetanou. Pazúr nařídil navrátilce vytáhnout z transportu a bez konkrétních důvodů popravit. Vojáci přitom donutili muže z nejbližší obce Lověšice, aby v noci vykopali jámu, na jejímž kraji pak své oběti (většinu tvořily ženy a děti) stříleli a nechali je, někdy ještě živé, do jámy rovnou padat. Že by v případě obětí šlo o zrádce a kolaboranty, se ani později neprokázalo, naopak řada z nich u sebe měla potvrzení o bezúhonnosti a slovenské národnosti.

Masakru se nikdo z místních nedokázal vzepřít, i zaváhání bylo provázeno pohrůžkou zastřelením. A tak byli lidé, kteří se vraceli československými vlajkami vyzdobeným vlakem domů ze Šluknovského výběžku, kam byli za války ze Slovenska násilně přesídleni, postříleni, ačkoliv i exekuci vykonávající vojáci některé slyšeli, jak mluví slovensky. Dokonce jich několik osobně znali.

Videoinscenaci, jejíž premiéra se uskutečnila na webu Národního divadla předminulý čtvrtek (můžete si ji tam stále přehrát), nazvanou Očitý svědek. Dokumentární anatomie masové vraždy se režisér Jiří Havelka s dramaturgyní Martou Ljubkovou rozhodli ztvárnit s minimem prostředků, pouze jako vyšetřovací spis. Využili k tomu materiálů z výslechů zúčastněných osob: událost byla vzápětí podrobně vyšetřována důstojníky Československé armády i Rudé armády v Přerově, protokoly byly založeny, ale případ se dál neřešil.

Filip Kaňkovský ve videoinscenaci Očitý svědek

Foto: Národní divadlo Praha/Petr Neubert

Vyprávění zúčastněných postupuje chronologicky: nejprve hovoří přeživší z vlaku, jsou to převážně ženy, jejichž výpovědi se střídají s výpověďmi vojáků. Poté se děj přesune na místní národní výbor v Lověšicích, kde musí předseda s tajemníkem a obecními radními vyřešit požadavek na vyslání mužů ze vsi k vykopání hromadného hrobu. Slovo dostane i obecní sluha.

Vesničtí muži vypovídají, jak byli v noci přinuceni vzít nářadí a jít na Švédské šance. Jeden hospodář vezme vůz s koňmi. Popravy trvají celou noc. Svršky zastřelených, kteří se předtím na rozkaz museli svléknout, jsou na voze odvezeny zpátky k vlaku, „velkoryse“ je vesničanům nabídnuto, že si z nich mohou vzít, co se jim hodí.

Jeden z členů MNV vypovídá, že v Lověšicích byla velká animozita vůči Němcům kvůli krvavě potlačenému povstání v Přerově 1. května. Říká, že odplata na Němcích byla v obci přijímána souhlasně. Charakter jednotlivých svědectví tomu ale neodpovídá.

Dále sledujeme výpovědi příslušníka bezpečnosti z Přerova, důstojníka Československé armády povolaného k vyšetřování, železničáře, opět lidí z národního výboru v Lověšicích, opět vojáků.

Inscenace se drží jazyka výslechových protokolů, spisovného, až knižního a samozřejmě českého, bez ohledu na národnost vypovídajících. Ani sociální status mluvčích se na jazyce výpovědí neprojevuje.

Herci tedy mají velmi omezený prostor pro realistickou charakteristiku postav a pro fyzickou akci, jsou kamerou snímáni tak, že vypadají jako fotky v policejním spisu. Kostýmy odlišují jen jednotlivé skupiny aktérů, nikoli jednotlivce: rolníci jsou v košilích a obnošených kabátcích, úředníci v oblecích, vojáci v uniformách a vysloužilci v pletených svetrech, všichni bez jakékoliv individualizace: ta byla dopřána jen slovenským ženám. Pozadí, připomínající obílenou zeď, se také nemění, pouze zvuk za slovy doprovází proměnu prostředí a posun v čase i ději.

„Vinným se necítím“

Režisér Havelka má na svém kontě inscenace pohybově rozehrané, jako byly Plukovník Švec v Národním divadle nebo před lety Dechovka divadla Vosto5, ale také populární Společenství vlastníků, odehrávající se v těsné místnosti u jediného stolu. Zkoumání hereckého výkonu v prostoru je průběžnou linií jeho režijní i pedagogické práce. Tentokrát vzal hercům veškerou možnost pohybu a ponechal jim jen omezená gesta, mimiku a hlas.

A s takto redukovanými prostředky rozehraje soubor činohry Národního divadla drama nenávisti, poslušnosti, nerozhodnosti, alibismu, strachu, únavy, vyčerpání, zmatenosti, hrůzy, otřesu, nejrůznějších způsobů, jak se lidská duše a srdce brání, když se setkají s peklem, i jak mu podléhají.

Drobné změny v intonaci, odvrácený zrak, rukou podepřené čelo, zavřené oči, selhání hlasu v provedení, jakého je schopen jen zkušený herec, tvoří mozaiku jednotlivých lidských prožitků oné události. Včetně účasti mladého četaře, náhodného účastníka, který, když je tázán, zda si nechce taky někoho zastřelit, skutečně vezme pušku a klidně zezadu střílí do lidí.

Karol Pazúr, mravně odporný jedinec, jakého dokáže vynést do popředí jen válka a jemuž poválečný zmatek umožní vlastní minulé zločiny (sám měl být členem Hlinkovy gardy a bojovat na straně Hitlera v SSSR) retušovat novými, řekne na konci inscenace jedinou větu: „Obvinění jsem porozuměl a vinným se necítím.“

Nikdo se nevzbouřil

Masakr na Švédských šancích byl natolik mimořádným excesem, že neunikl pozornosti mezinárodní veřejnosti a silně poškodil pověst Československa. Také díky tlaku ze zahraničí byl Pazúr nakonec souzen a odsouzen (Smetanovi se podařilo uprchnout, zřejmě do Izraele). Po dvou letech však Pazúr vyvázl na amnestii a po celý zbytek života byl agentem StB, aktivním ve Svazu protifašistických bojovníků.

Alena Zemančíková (1955) je publicistka.

Foto: Český rozhlas/Khalil Baalbaki

Havelkova inscenace ale nemá ústřední postavu, nejde jí o profil zřejmého zločince a vraha, který si nijak nezadal se zločinci nacistickými. Důležitý je obraz obce, která se stala dějištěm tragédie. Silně z něj vystupuje skutečnost, že už je po válce, měli bychom být osvobozeni, avšak příšera strachu a prožitých válečných let je stále přítomná.

Mezi výpověďmi lidí z Lověšic vlastně není jediná, nad níž by se divák nepozastavil: nikdo, ani předseda národního výboru, se nevzepřel, vojáci, kteří svého pochybného velitele znali, se nevzbouřili, žádný z vesničanů se nevydal do Přerova pro pomoc, dokonce jediný, který by to byl mohl dokázat, se dobrovolně připojil k popravčí četě.

To je hrozná zpráva o situaci v zemi, která je deklarována jako osvobozená.

Očitý svědek je drama obce po skončení války: v tom se podobá antické tragédii, jak ostatně píšou i sami tvůrci inscenace na webu Národního divadla. Tragédie zní společným hlasem, ve kterém slyšíme různé motivy, žádný z nich ale není vítězný. Tím spíš, že viníci skutečně spravedlivému trestu unikli.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků