Hlavní obsah
Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu. Foto: Petr Hloušek, Právo

Zítra už bylo. Esej Jiřího Přibáně o tom, jak nás změnil koronavirus

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku“ – tak zní úvodní věta dystopického románu Den trifidů od Johna Wyndhama, ve kterém je lidstvo oslepeno rojem meteorů a biologicky vyšlechtěné a pro olej průmyslově pěstované masožravé rostliny, jež se po celém světě omylem rozlezly do volné přírody, se následně stanou hlavní hrozbou pro člověka v rychle se rozkládající civilizaci.

Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu. Foto: Petr Hloušek, Právo
Zítra už bylo. Esej Jiřího Přibáně o tom, jak nás změnil koronavirus

Po několika týdnech karantény jsem si stále více připomínal tuto větu a vybavoval si, jak jsem v dětství hltal stránky tohoto klasického příběhu science fiction o nezvladatelné moci přírody, škodlivých důsledcích vědy a techniky, zranitelnosti lidské civilizace a o barbarství, které je v ní přítomné a může se nenadále probudit v plné síle.

Zdaleka jsem přitom nebyl jediný, kdo v těch dnech sahal po fiktivních příbězích literatury, aby si přiblížil a pokusil se pochopit výjimečnou situaci, která nastala poté, co naši globální civilizaci napadl virus, a tím odhalil nejen její zranitelnost a provázanost, ale zrovna tak nepředvídatelnost a nahodilost budoucího vývoje.

Literární imaginace

Na počátku léta prožíváme šťastnější fázi koronavirové krize – ve většině evropských zemí skončila tvrdá karanténa a epidemie se zdá být pod kontrolou, zatímco ekonomická krize teprve prochází svou inkubační dobou.

V tomto čase se také začaly objevovat více či méně vnímavé knihy, které nám říkají, v čem jsme se to vlastně ocitli, co prožíváme a kam směřujeme. A mezi nimi mi přišly nejzajímavější právě ty, ve kterých se i filosofové a politologové vydali za hranice svých pojmů a argumentačních schémat a obrátili se do poetického světa literatury a fikce, aby dokázali zachytit a popsat složitost naší situace.

Ilustrační foto, testování na koronavirus

Foto: Elise Amendola, ČTK/AP

Například politolog Ivan Krastev nazval svou úvahu o budoucnosti Evropy Už je zítra? (v Salonu o ní psal Pavel Barša) a namísto svých kolegů v ní cituje převážně romanopisce od Atwoodové, Orwella a Saramaga přes povinného Camuse až po Danteho, aby plasticky zobrazil koronavirem obnažené paradoxy globalizace a evropské integrace.

Jazyk společenských a politických věd je příliš obecný a schematický, než aby dokázal náš dnešek zachytit, a tak si i politologický esej o Evropě musí brát na pomoc literární fantazii a inspirovat se utopickými a dystopickými romány.

Společenská realita předběhla sociologickou imaginaci natolik, že nás nutí vracet se k předvědeckým popisům naší kolektivní existence včetně času a prostoru, v němž žijeme, a vztahů k našim bližním i samotné planetě, která se nám všem v této globalizované době stala definitivním domovem, ale i potenciálním vězením a pustinou nebo vyrabovaným příbytkem.

Kvůli koronaviru jsme museli přehodnotit fungování jednotlivých sociálních systémů od politiky a ekonomiky přes vzdělávání a zdravotnictví až po vědu a masmédia. Kromě toho jsme ovšem museli revidovat i představy o tom, co je sama společnost a jaká je sociální konstrukce reality, v níž žijeme. A toto přehodnocování sociálních hodnot a významů mnohdy zachytí literární imaginace přesněji a plastičtěji než imaginace sociologická.

Domovy bezčasí

Zůstaňte doma, pomozte zdravotníkům, zachraňte životy! – to bylo heslo britské vlády, které mělo tvrdou povinnost zdržovat se doma morálně změkčit tím, že z každého občana současně dělalo potenciálního zachránce životů ostatních. Ani toto provázání chladného příkazu zákona s vřelou morální solidaritou však s přibývajícími týdny karantény nezbavilo člověka pocitu, že se v této zvláštní konstelaci, kdy vše s výjimkou nezadržitelně plynoucího času znehybnělo, paradoxně rozhýbal ze všeho nejvíc význam a smysl nejzákladnějších stavebních kamenů společnosti.

Co je to za domov, když se z něj nesmíte hnout? Co je to za život, když ho zbavíte bezprostředního společenského kontaktu a uzamknete ho mezi čtyři stěny v samotě nebo s těmi, kdo se tam v onu kritickou chvíli zrovna nacházejí?

Vlády nám pod hrozbou zákonných sankcí a pokut přikazují, že musíme zůstat doma, a zbavují nás tak sociálních kontaktů, bez kterých člověk, Aristotelem definovaný jako zoon politikon, tedy tvor společenský, ztrácí svou základní charakteristiku. Přitom se to děje ve jménu zachování lidské pospolitosti a ochrany životů těch, kdo v ní žijí.

Z velké státně organizované společnosti se kvůli vládnímu sloganu stala přes noc morální pospolitost, jejíž populaci je třeba chránit, z domova však oficiální místo přikázaného pobytu.

Jiří David: Zítra už bylo, červenec 2020, exkluzivně pro Salon

Foto: Jiří David

Tento paradox života s koronavirem znamenal, že domov přestal být samozřejmým symbolem bezpečí a útulku, jenž je sdílen s nejbližšími lidmi, se kterými je nám dobře, místem, v němž se upevňují naše sociální pouta, hodnoty a sentimenty. Najednou se z něj stal prostor, ze kterého nám stát zakázal až na výjimky vycházet, a my se tak ocitli v situaci, která je psychicky vyčerpávající a sociálně těžce snesitelná.

Koronavirus nás donutil přehodnotit sociálně konstruovanou představu domova, takže dnes si mnohem víc uvědomujeme, že domov je domovem jen tehdy, pokud ho můžeme opouštět, a hranice jsou ospravedlnitelné, jen když je můžeme překračovat. Současně s tím však virus obnažil i klasické napětí mezi kvantitativně počítaným a obsahově prázdným časem, který staří Řekové označovali jako chronos, a časem určeným kvalitativně pro lidské činy a naplněným společenskou interakcí, který se označoval jako kairos.

Koronavirová krize naprosté většině z nás nechala odtikávat prázdný čas, ale z této chronologie se vytratil kairos vztahující se ke konkrétnímu lidskému životu s jeho sociálními příležitostmi a možnostmi.

Sežraní turisté

Místo a čas se nám ukázaly v symbolicky nečekaných souvislostech, které dočasně vytlačily i jednu typicky moderní figuru, která symbolizuje samotný proces globalizace v jeho dynamické mobilitě, ekonomickém spotřebitelství a kulturním hédonismu – totiž turistu.

Zatímco po roce 1989 snili politologové o konci dějin, ekonomové o všeobecné prosperitě plynoucí z globalizace trhu a kosmopolitní filosofové o tom, že jejich ideály jsou blíž uskutečnění než kdykoli v minulosti, polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman se v tutéž dobu snažil porozumět změnám v postmoderní etice a osobnostních vzorcích chování. Za jeden z rozhodujících typů postmoderního životního stylu, pro který jsou charakteristické nespojitost, epizodičnost a fragmentarizace lidských činností a zkušeností, přitom označil právě turistu.

Bauman si byl samozřejmě vědom, že turismus je moderní fenomén, který je spojený s rozhodnutím vypravit se na cestu a stupněm bohatství, z něhož turista může své návštěvy cizích krajin financovat. Turista si platí cestu, za to ale vyžaduje poskytnutí zážitků, o kterých sní a které si představuje ve svém domově. Obohacuje se tak o nové dojmy, které fixuje do fotografických alb a sdílí je na sociálních sítích, aby se přátelům pochlubil tím, co se vymyká z jeho každodenního života.

A turistický průmysl, který se v posledních desetiletích rozrostl do obludně masových rozměrů, organizuje cestování tak, aby v něm jeho konzumenti našli, po čem touží, a odstraňuje jim všechny překážky a nečekané náhody na cestách naplňujících jejich touhy po zážitcích, které se sice odehrávají daleko od domova, ale pro které přitom turistův domov a každodennost zůstávají základním referenčním rámcem. Hodnota zážitků z ciziny se totiž naplňuje teprve znovu v kruhu domova a ve společnosti rodiny a přátel.

Turismus orientovaný na sběratelství a spotřebu nových dojmů a vzrušujících zážitků se stal v postmoderní době podle Baumana natolik rozšířený, že se všichni chováme jako turisté, i když momentálně nejsme na dovolené či na prázdninách. Jako bychom světem i našimi životy jen tak zlehka projížděli a najímali si ubytování na předem stanovenou dobu, po které nám i ten nejexotičtější zážitek zevšední, a proto se musíme přesunout jinam.

S tím se ovšem proměňuje i existenciálně moderní metafora, podle které svět je hotel (někdy dokonce jen hodinový). Dříve v ní šlo o vyjádření pocitu odcizení a marného hledání domova, postmoderní masová turistika ale její význam obrátila – hotel jsme si zkonstruovali jako druh domova. „Turista požírá svět, aniž je jím sežrán,“ píše Bauman.

Polský sociolog Zygmunt Bauman

Foto: Roman Vondrouš, ČTK

Svět v karanténě naopak vypadal, jako kdyby právě sežral všechny turisty. Člověk se musel zastydět při pomyšlení, že obyvatelům Amsterdamu, Barcelony, Benátek nebo Prahy svým způsobem závidí možnost volně se procházet ulicemi, z nichž turisté zmizeli. Vyprázdnily se hotely a byty Airbnb, které chtěly nahradit domovy v turisticky atraktivních místech. To vše ale jen za cenu toho, že se ze světa stalo místo zasažené Buñuelovým andělem zkázy, z jehož moci se nelze vymanit.

Uzavřít takto společnost lze ovšem jen za výjimečných okolností a na omezenou dobu, protože v ní okamžitě narůstá ekonomická krize a obecný přetlak, který v otevřené společnosti vždy hrozí výbuchem.

To se týká i turismu, který se ještě před dvěma desetiletími považoval spíš za rys ekonomicky slabých a rozvojových společností, zatímco dnes i v samotné Evropské unii představuje obrovskou sílu podílející se celou desetinou na jejím hrubém domácím produktu. Extatické mediální obrazy těch, kdo se po karanténě okamžitě rozhodli vyrazit na pláže a do letovisek na jihu Evropy, proto byly jen dalším projevem závislosti dnešní ekonomiky na postmoderní touze uniknout z uzavřeného domova do znovuotevřeného hotelu globálně spotřební společnosti.

Pečeť globalizace

Jestliže globalizace znamená svět, před kterým není úniku, koronavirová krize a karanténa se staly její definitivní pečetí. Toto není konec globalizace, ale pouze některých jejích forem, které jsme si za posledních třicet let osvojili natolik, že jsme je považovali téměř za samozřejmé a nezměnitelné.

Jak poznamenává Krastev, krize nepřinesla zásadní civilizační zlom, pouze urychlila a zvýšila rizika spojovaná s procesy ekonomické, politické a kulturní globalizace.

Mnohem závažnější ovšem bylo zjištění, že to, co se dosud prezentovalo jako zcela nemožné – ať šlo o rozbití globálních výrobních procesů a pravidla fiskální politiky, nebo absolutní uzavření státních hranic a digitální kontrolu pohybu populace –, se najednou během pár týdnů stalo součástí naší každodenní reality a novým „normálem“.

Politika se zpravidla vnímá jako provoz, v němž se každodenní banality prezentují coby projev geniálního ducha, zatímco umění naopak geniální výtvory prezentuje coby součást naší každodennosti. Neboli umění prezentuje to, co neznáme, zatímco politika spočívá v opakování známých situací a zkušeností.

I tento rozdíl ovšem koronavirus postavil na hlavu, protože politici musejí nyní řešit situace, s nimiž nemají zkušenost a v nichž se nemohou spolehnout na vlastní moc, protože jejich rozhodování je mnohem závislejší na vědeckém poznání. S koronavirem se tak transformovalo umění politiky, jež se stala schopností naslouchat polyfonii hlasů vědy a rozhodnout se, kterému z nich dát přednost.

Také tuto změnu je však třeba chápat na obecném pozadí sociální konstrukce reality zasažené virovou pandemií. Sociální bezprostřednost, osobní důvěra a vřelá blízkost, od které se tradičně odvíjejí silná pouta našich osobních vztahů a vazeb, se staly životu nebezpečné. Naproti tomu chladná racionální organizace státu, před kterou se mají občané v otevřené společnosti vždy intuitivně na pozoru a důvěřují jí jen v omezené míře, oživila představu společenské smlouvy, na jejímž základě suverénní moc poskytuje bezpečí a chrání životy výměnou za absolutní poslušnost.

Krastevův esej Už je zítra? končí vyjmenováním paradoxů globalizace a jejich významu pro budoucnost evropské integrace, z nichž nejdůležitější je podle mě ten, ve kterém původní dominance suverénních států během první fáze pandemie – kdy jako jediné mohly vyhlásit výjimečný stav, zavřít hranice a distribuovat pomoc do nejkritičtějších míst – nakonec povede k vyšší míře evropské integrace, protože ekonomické důsledky krize jednotlivé státy nedokážou zvládnout vlastními silami, a to včetně hospodářsky silného Německa.

Ivan Krastev

Foto: TED/James Duncan Davidson

Politická představivost je svou povahou banální, takže se dnes zprava i zleva ozývá, jak je nutné posílit národní stát, obnovit jeho sílu a schopnost vytvářet sociální pouta. Státní moc, umenšovaná i přehlížená vlivem globalizace i evropské integrace, se prý najednou ukázala jako rozhodující a nezastupitelná, zatímco institucím EU trvalo dlouhé týdny, než jejich úředníci pochopili vlastní roli i potřebu součinnosti na všech rovinách evropské politiky. A tak se část levice chce stát kulturně konzervativní, zatímco na pravici roste množství politiků, kteří již nechtějí stávající politický řád konzervovat, ale naopak rozbíjet. Ideologie se mění, zatímco moc státu roste a přes digitální dohled se dostává i do těch oblastí osobního života a soukromí, které by ještě před nedávnem byly nepřístupnými tabu.

Koronavirus ukázal možnosti sociálního dohledu, jež nabízejí nové digitální technologie a mobilní aplikace, ale také rychlost, s jakou se jich stát dokáže zmocnit. A tím i riziko, že jejich legitimní účinnost v době výjimečného stavu může v budoucnosti někdo zneužít k nelegitimním účelům a cílům. Rostoucí moc státu by se tak mohla legitimizovat tím, že on jediný může být naším domovem i ochráncem pospolitosti, a proto může vstupovat kdykoli, jakkoli a kamkoli právě tak, jak to dokázal v čase koronavirové krize, a to vše s normalizačním odůvodněním, že – mám-li parafrázovat Michela Foucaulta – „je třeba bránit společnost“.

K popisu této situace, ve které se stát stává definitivním garantem společenských norem, sociologická ani politická imaginace nestačí. Potřebujeme zde literární imaginaci utopií i dystopií, abychom dokázali obnovovat a udržovat rovnováhu mezi státem s jeho mocí a občany s jejich svobodami. Paradox tohoto zápasu spočívá v tom, že občané v něm budou potřebovat Evropskou unii na své straně mnohem víc než kdykoli v minulosti. Koronavirus je tedy mimo jiné příležitost, jak společný kontinent přebudovat z hotelu na domov.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků