Esej Jiřího Přibáně: Etika proti absolutnu. O univerzitních a jiných kreditech, skandálech a nadějích

Friedrich Nietzsche kdysi napsal, že i zlo na sebe bere podobu dobra, a proto prvním úkolem moderního člověka je sebepřekonání morálky, která se maskuje jako jednoduchá volba mezi absolutním dobrem a zlem.

Tento úkol později zachytil z jiného pohledu i Karel Čapek v románu Továrna na absolutno v kapitole, ve které obchodník Bondy rozmlouvá s kapitánem Troublem na tichomořském atolu vzdáleném od civilizace a spatřuje problém v tom, že Bůh „je příliš veliký“, a proto si z něj lidé mohou vzít jen část, ale přitom jsou přesvědčeni, že ho mají celého. Aby se ujistili, že to oni mají absolutní pravdu a Boha, musí zabít všechny ostatní, kteří si myslí totéž a také odmítají připustit, že by měli jen „pár žoků boží pravdy“.

Ale zatímco Bondy přemítá, proč jsou lidé v obchodě a na trhu ochotni uznat, že jejich zboží a výrobky mají jen relativní hodnotu, avšak v politice nebo náboženství přikládají všemu hodnotu absolutní, kapitán Trouble musí zneškodnit lidojeda, který se je oba chystá zabít a ze zbožných důvodů sníst.

Čapek, narozený před 130 lety, možná nebyl spisovatelem hodným Nobelovy ceny, ale rozhodně patřil mezi nejpřesnější pozorovatele moderní společnosti a humanity v jejich vnitřních rozporech a protikladech. V dystopické Továrně na absolutno zachytil paradox moderní společnosti, jejíž dobro spočívá v tom, že nás před dobrem chrání. Když Trouble zastřelí lidojeda, potvrzuje tím také základní pravdu, že svoboda projevu končí tam, kde si lidé ve vzájemných střetech na sebe už nebrousí jen jazyk, ale rovnou zuby, aby se mohli navzájem pokousat nebo požrat.

Na počátku dvacátých let minulého století, kdy román vznikal, měl Čapek samozřejmě na mysli především tehdy se prosazující totalitární pravdy, které se snažily protivníkům nejprve jazyky vytrhnout, aby poté hlasatelé těchto pravd své odpůrce rozsápali a zničili podobně, jako se nositelé absolutna navzájem snažili zničit jeden druhého. Extrémní pravice nesnášela ve své době svobodomyslnost Čapkova díla natolik, že autora nakonec doslova dohnala k smrti jako štvané zvíře.

Nedávno jsem byl ovšem také svědkem konverzace, ve které jeden literární kritik zcela vážně tvrdil, že Čapkovo dílo je plné kulturních stereotypů, které jsou dnes nepřípustné, a proto by se, podobně jako v době stalinismu, mělo odstranit ze seznamu povinné literatury a učebních osnov. Jak je vidět, ideologické konflikty a snahy vyříznout autorovi doslova či v přeneseném slova smyslu jazyk, když už mu nejde podříznout hrdlo, na sebe berou dodnes různé odstíny absolutního dobra.

Třicet let po symbolickém odstranění ústavního článku o vedoucí úloze KSČ a se zkušeností ekonomické a sociální transformace se ovšem ukazují i jiné souvislosti Čapkovy úvahy o nebezpečí absolutního dobra a nesmiřitelných hodnot.

Z kapitána Troubla se sice nemusí stát přímo lidojed, ale dokážeme si představit, že s nimi může začít na atolu spolupracovat a jejich kult nabízet za zvýhodněnou cenu a ve zvýhodněném čase, zatímco hlasy kritiků může umlčet, a přitom se naoko stále tvářit jako ochránce i jejich hodnot a zboží.

Absolutno se nemusí projevovat jen v politice nebo náboženství, ale zrovna tak i na zdánlivě vše relativizujícím trhu. Absolutní hodnoty a pravdy využívají relativizující trh k získání monopolu a snaží se vytrhnout ostatním minimálně hlasivky, když už ne celý jazyk.

Během posledních tří desetiletí se i v naší tržní ekonomice vytvořily oligarchické klany, které si nejprve koupily podniky a s nimi politické strany a dnes se některé z nich snaží pokročit dál a kupují si konkrétní lidi ve veřejných i soukromých institucích a jejich prostřednictvím také veřejné mínění a společenskou prestiž.

Část naší dnešní oligarchie se relativní obchodní zisky snaží převést na absolutní politické nebo kulturní hodnoty a získat jimi politický monopol. Z někdejších veksláků a zlatokopů raného kapitalismu, kterým „nebylo nic svaté“, se dnes stali mocní lidé, kteří potřebují „posvětit“ ekonomickou a politickou moc kulturním kapitálem absolutních hodnot.

Těm primitivnějším stačí dovolávat se národoveckého soukmenovství ve stylu „vlajky“ nebo „trikolóry“, tradicionalističtěji založení si chodí pro pomazání na arcibiskupství, kde dnes mají – na rozdíl od urážených a ponižovaných – dveře otevřené, a všichni dohromady se spojují pod konzervativním praporem ochrany pořádku, rodiny, národa a hlavně majetku.

Problém s hodnotami spočívá v tom, že jsou tak obecné, že proti nim nelze protestovat a každý si do nich může dosadit vlastní představy. Kdo by mohl mít něco proti pořádku, rodině nebo ochraně vlastnictví?!

Loňský případ firmy Home Credit, která si chtěla přisvojit morální kredit Univerzity Karlovy a zároveň reálně hrozilo, že bude zasahovat do nestrannosti a nezávislosti její vědecké a pedagogické činnosti, však ukazuje, co se za ochranou takových hodnot skrývá: totiž zpětný převod veřejných statků na soukromé zájmy.

Na počátku aféry Home Credit málokdo tušil, co všechno vypluje na povrch a že dotyčná smlouva s univerzitou představovala jen malou část v rozsáhlé síti placené ze strany HC i mateřské PPF, jejímž účelem bylo v české společnosti „moderovat“ obraz firmy i autoritářské Číny, na jejímž obrovském trhu tato firma těží spousty peněz.

Důležitou součástí aféry bylo i vytváření a používání obrazu nepřítele. Ten vykresloval kritiky firmy jako agenty nepřátelských mocností, načež se k obrazu „námezdních pisálků“ a zaprodanců přidal ekonomický argument ztrát, které údajně mělo jejich počínání způsobit samotné univerzitě tím, že sponzor odstoupil od smlouvy: Jste chudí, můžete si za to sami a nyní je vinou vaší zaslepenosti chudší i celá univerzita.

A když tento obraz škůdců nezabral, nastoupil klasický pokus o relativizaci celého problému tím, že jednu stranu platí Čína a druhou nadace z USA a jejich tchajwanské pobočky, takže v součtu se jedná o jedno a totéž.

Každé médium přece někdo vlastní, tak proč všichni mluví o tom úspěšném konzervativním podnikateli Kellnerovi, a ne o Babišovi nebo Bakalovi?! Jako kdyby majitel, a ne novinář určoval kvalitu i obsah informací. Jako kdyby neexistoval rozdíl mezi zprávou a propagací nebo faktem a jeho zfalšováním.

A protože Kellnerovi kritici odkazují na veřejný zájem nebo osobní svědomí, byli označeni také za morální fanatiky, kteří pod praporem „pravdy a lásky“ ničí obchod a blahobyt celé společnosti a jsou vedeni jen závistí vůči úspěchům druhých.

V případě sponzorství Univerzity Karlovy Home Creditem nešlo o pokus napravit problematické obchodní praktiky a špatnou pověst dobročinným sponzorováním vědy, ale o jednu z mnoha forem ovlivňování politiků, novinářů i části akademické obce. A když investigativní novináři celou síť začali rozkrývat, nastoupili právníci s výhrůžkami žalob, což byl ovšem poslední hřebíček do rakve této skandální, ale naštěstí zcela zpackané akce za, slovy generálního ředitele Home Creditu Jiřího Šmejce, „obrodu česko-čínských vztahů“.

Na spolupráci univerzit se soukromými firmami nebo domácími i zahraničními vládními a nevládními organizacemi a přijímání sponzorských darů není samo o sobě nic špatného ani divného. Na rozdíl od někdejšího československého ministra financí Václava Klause se však univerzity snaží rozlišit mezi čistými a špinavými penězi a mají k tomu jasně stanovená pravidla, procedury i odpovědné orgány.

K otázce sponzorství lze také zaujmout absolutní postoj: prohlásit soukromé peníze za apriorně špinavé a požadovat, aby se jich veřejné instituce zřekly a byly placené jen z veřejných rozpočtů. Co když je ale stát zkorumpovaný? Lze od takového státu brát peníze? A jakou roli hrají čas a vzdálenost? Nejsou univerzitní učitelé a studenti stejně pokrytečtí jako mladí umělci, kteří protestují proti soukromým mecenášům – a zároveň natahují ruku po veřejných grantech, které se často rozdělují pochybně a podle známostí? Proč například jezdíme obdivovat sbírku ve vídeňské Albertině vybudovanou z peněz právníka s velmi pochybnou pověstí Batlinera, zatímco doma se nám nad soukromými projekty místních miliardářů a milionářů ježí chlupy po těle?! Proč chodíme na přednášky profesora morální filosofie, jehož platí soukromá nadace firmy plundrující životní prostředí?

Podobných otázek je bezpočet a neexistuje na ně formulář jednoznačných odpovědí. Při jejich hledání však kromě absolutně odmítavého postoje můžeme použít relativní argumentační rámec, jaký používají právníci, totiž: Posuzuj stejné případy stejně a různé případy různě!

Na univerzitní půdě se tak vedou například diskuse, jestli je přípustná spolupráce se zbrojařskými a naftařskými koncerny nebo vládami potlačujícími základní práva a svobody. Hranice nejsou pevné a posouvají se, rozhodování je leckdy obtížné a skandály občas zasáhnou i ty nejprestižnější univerzity.

Před několika lety například musela London School of Economics řešit aféru s peněžním darem od nadace, v jejímž čele stál syn plukovníka Kaddáfího, který shodou okolností v té době na škole studoval. K takovému skandálu však také patří, že po jeho odhalení ředitel školy rezignoval.

Od nepaměti se bohatí a mocní tohoto světa snažili buď vylepšit vlastní pověst a posílit společenský vliv, nebo odčinit a napravit škody a nespravedlnosti způsobené jejich podnikáním. Kdyby tomu tak nebylo, nevznikly by například Giottovy fresky v padovské kapli bankéřské rodiny Scrovegniů. Zrovna tak by neexistovala stipendia Fordovy nadace, díky nimž může mnoho mladých vědců rozvinout svůj talent a nabýt důležité zkušenosti pro další činnost.

Samozřejmě, že se jedná o kontroverzní podniky, protože morálka ani nemůže být jiná než kontroverzní. Rod Scrovegniových by ovšem asi nenapadlo, aby díky takovému daru na oplátku od církve vyžadoval, aby přestala kritizovat lichvu. Podobně si lze stěží představit, že by Fordova nadace podmínila přidělování finančních prostředků tím, že by stipendisté nesměli kritizovat spalovací motory nebo škodlivý vliv automobilismu na životní prostředí.

Z médií, kde vycházely texty „napravující“ obraz Číny v Česku, vykazované k proplacení Home Creditu, se bumerangovým efektem vracely naivní diskuse z počátku devadesátých let o trhu, pravdě nebo morálních hodnotách. O to potěšitelnější bylo vidět, jaký kus cesty od té doby česká společnost prošla politicky, hodnotově i intelektuálně a že ji dnes už nikdo nenachytá ani na volnou ruku trhu, ani na jalové řeči o morální povýšenosti elit nad zbytkem společnosti. Aféra Home Credit je totiž zlomová nejen v tom, jak vnímáme rostoucí moc oligarchů ve všech společenských oblastech, ale především jak vnímáme to, co je správné a přípustné. Jinými slovy – ukázala nám rozdíl mezi etikou a morálkou.

Morálka je soubor pravidel a norem, které nám říkají, jaké jednání je dobré nebo špatné. Je společensky závazná a na její dodržování se dbá, i když ji nelze vynutit politicky nebo zákonem. Naproti tomu etika je reflexe morálky, která neukládá povinnosti, ale pře vádí morální kód dobro/zlo do kategorií toho, co si úctu zaslouží a co ne. Zatímco morálka vyžaduje společenský konformismus a následování normy, etika předpokládá vlastní úsudek a schopnost rozhodnout se, co je v dané situaci správné, ctnostné a následováníhodné.

Intelektuální tragédie našich dějin po roce 1989 dosud spočívala v neschopnosti rozlišit etiku od morálky. Tak dlouho se jedni bili za morálku a druzí proti ní bojovali, že jsme nepostřehli, že naše osobní i profesní životy vždy doprovází etika coby schopnost rozhodovat se a jednat tak, abychom se nemuseli sami za sebe stydět a neztratili úctu k sobě ani ostatním.

S morálkou je vždy problém, protože ta se ve jménu boje za dobro může kdykoli změnit ve fanatický a absolutní boj na život a na smrt. V moderní době se morálka sama stala rizikem. Moderní společnost tak vyžaduje vyšší stupeň amorálnosti, protože její problémy nelze jednoduše podřídit kategoriím dobra a zla.

Nietzsche správně varoval před morálkou, která vede k průměrnosti a z lidí dělá poslušné bytosti sledující řeč obecných pravidel a postrádající smysl pro ironii nebo individuální ctnosti.

Morálka představuje moc normy. Naproti tomu etika představuje kritiku každé normalizace a absolutizace. Etika je proto varování před každou morálkou, která by spočívala ve sledování buď jen soukromého prospěchu, či obecně očekávaných vzorců chování.

Jde o schopnost diference, která klade odpor každé snaze o absolutizaci vlastního dobra právě tak, jak se o to snažil Home Credit ve vztahu k Univerzitě Karlově.

V tomto slova smyslu se protestující studenti, učitelé i jednotlivé orgány univerzity zachovali eticky, když dokázali přes všechny tlaky uhájit veřejná dobra nestrannosti a nezávislosti vědeckého výzkumu a vzdělávání proti vnějšímu ekonomickému zájmu a politickému i mediálnímu tlaku. Zabránili tomu, aby ekonomický systém a zájmy kolonizovaly fungování systému vědy a vysokoškolského vzdělávání.

Tím také zachránili v daném případě to, co činí moderní společnost legitimní, totiž její funkcionální diferencovanost, která brání jednomu systému diktovat funkce a kódy ostatním sociálním systémům, ať se jedná o ekonomiku, politiku, nebo morálku.

Celá aféra tak dává naději, že tuto etiku diference bránící se vnějšímu nátlaku budou rozvíjet nejen vědci a vysokoškolští učitelé, ale zrovna tak i další profese od novinářů přes politiky až po členy mediálních rad a představitele dalších veřejných orgánů. Bez jejich nestrannosti a nezávislosti bychom totiž byli vydáni napospas dravým oligarchům, kteří by si jakýkoli veřejný kredit okamžitě převedli na soukromý zisk a nabídli nám ho zpět jen za peněžně i morálně lichvářský úrok.