Hlavní obsah
Pavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK. Foto: Petr Hloušek, Právo

Budoucnost již začala. Pavel Barša o knize Ivana Krasteva a koronavirové krizi, která mění Evropu

V názvu knihy reportáží z roku 1932 označil Julius Fučík Sovětský svaz za „zemi, kde zítra již znamená včera“. Měl-li tehdy jeho výlet do (údajné) budoucnosti podobu přesunu v prostoru, pak Ivan Krastev ve svém eseji Už je zítra? Aneb jak pandemie mění Evropu (přeložil Ladislav Nagy, Karolinum 2020) tvrdí, že jsme se do budoucnosti přesunuli – během prvních měsíců tohoto roku – skokem v čase.

Pavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK. Foto: Petr Hloušek, Právo
Budoucnost již začala. Pavel Barša o knize Ivana Krasteva a koronavirové krizi, která mění Evropu

A nemáme proto (na rozdíl od Fučíka) možnost vrátit se zpět. Od nynějška nás s postkomunistickým světem „konce dějin“, sjednoceným globální převahou Spojených států a ideologickou hegemonií liberalismu, bude spojovat jen vzpomínka.

Krastevův esej je rozvinutím a v některých ohledech také korekcí jeho Sedmi lekcí z globální krize, které oblétly svět již v březnu. Své vymezení politického významu koronavirové krize opírá o její srovnání se třemi výzvami, s nimiž se musela Evropa vyrovnávat v předcházejících dvou desetiletích – s finanční a ekonomickou krizí roku 2008, přívalem uprchlíků v roce 2015 a islamistickým terorismem.

Levice chtěla v krizi 2008 vidět konec neoliberální démonizace státu a oslavy soukromého podnikání, z jehož efektivity se podle neoliberálů měly poučit i veřejné služby (zdravotnictví, školství, veřejná doprava), pokud neměly být přímo zprivatizovány. Smrt neoliberalismu se však nekonala. Přišel jen o svou utopickou aureolu, z příslibu ráje se proměnil na doktrínu vyhnutí se peklu: nechceme-li se topit v bídě a dluzích jako Řekové, říkali nám před deseti lety neoliberálové z TOP 09 a ODS, musíme minimalizovat roli státu a zvyšovat rentabilitu veřejných služeb tak, že je budeme řídit po způsobu soukromých firem.

Krastev osvětluje, jak neoliberalismus přežil krizi z roku 2008, příběhem z Boccacciova Dekameronu. Jeho křesťanský hrdina chce zachránit duši svého židovského přítele Abrahama tím, že ho přiměje konvertovat ke katolicismu. Když mu Abraham řekne, že chce napřed poznat chování papeže a kardinálů, pomyslí si, že je celá věc ztracena: copak se někdo, kdo se setká s takovou morální zpustlostí, jaká panuje na samém vrcholku církve, bude chtít stát křesťanem? K jeho velkému překvapení však Abrahama přivede ke konverzi právě zkušenost s římským klérem – může-li si křesťanství udržovat moc a vzkvétat i s tak zkaženými vůdci, pak to skutečně musí být ta pravá víra. Podobně posílila finanční krize neoliberalismus: jen pokud měl na své straně pravdu, mohl tak velkou krizi přežít.

Krastev konstatuje, že v protikladu k levicovým očekáváním nevzbudila finanční a ekonomická krize nedůvěru k trhu a soukromému podnikání, ale k etablovaným expertům, ekonomickým i jiným, spojovaným se státem a veřejnými médii. Jinak řečeno, odpovědí na krizi nebylo odmítnutí trhu jménem státu, ale odmítnutí expertních elit tak či onak se státem spjatých.

Namísto levice vynesla krize k moci populistickou pravici, která se vůči neoliberalismu stavěla ambivalentně, nikoli však negativně. Její kritika globalizace neimplikovala důvěru ve stát, a to tím spíše, že směrovala lidový hněv na etablovanou politickou třídu, která dosud stát řídila.

Tomáš Císařovský: Kraj světa (2008), k vidění na autorově výstavě Každý den odvahu v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou do 4. října

Foto: Tomáš Císařovský

Teprve koronavirová krize proměnila veřejné mínění způsobem, který levice očekávala od krize finanční a ekonomické. Několik týdnů stačilo, aby padlo neoliberální dogma vyrovnaného rozpočtu a stát se z rozhazovače našich peněz stal naším ochráncem, jehož schopnost kompetentně rozhodovat a vynucovat rozhodnutí si nyní ceníme nade vše. K podobnému přehodnocení došlo i ve vztahu k expertnímu vědění, na něž se vlády odvolávaly při zavádění nouzových opatření.

Spolu s neoliberalismem se dostal do krize i populismus, jenž vítězil v minulém desetiletí. To, že měli Trump, Bolsonaro či Johnson sklon popírat nebezpečí nového koronaviru, není podle Krasteva náhoda. Činili tak ze stejného důvodu, z jakého první dva popírají klimatickou změnu. Populisté jsou jako ryba ve vodě ve světě, v němž vítězství některých znamená porážku jiných a kde mohou slibovat voličům či společnostem, že jim zajistí místo mezi vítězi. Hrozby, které vyhrát jedněm na úkor druhých nedovolují, neboť vzájemně propojují zisky i ztráty, činí tyto vůdce bezradnými.

Globální oteplování buďto společnými silami zastavíme, anebo jeho důsledky pocítíme na vlastní kůži. Podobně i koronavirus může napadnout a usmrtit v principu každého, pány i kmány (byť smrtnost těch druhých je vyšší).

Jakmile se musel smířit s realitou koronavirové hrozby, snažil se ji proto Trump nepříliš úspěšně redukovat na zbraň Číny v jejím klání s Amerikou, neboť takový boj lze na rozdíl od toho s koronavirem pojmout jako hru nulové sumy, v níž je vítězství jednoho porážkou druhého.

Strach versus úzkost

Podle Krasteva by bylo ironií dějin, kdyby byl Trump, jenž vyhlásil obchodní válku Číně a slíbil oddělit Ameriku zdí od Mexika, nakonec odvolen z Bílého domu v důsledku viru, který přišel z Číny a má stejné jméno jako mexické pivo. Prezident by byl smeten virovou nákazou, jejíž rychlé šíření jen posílilo antiglobalizační reakci, která ho před lety dostala k moci.

Pro Krastevovu tezi, že koronavirová krize nemusí znamenat vítězství nacionalistické a xenofobní verze deglobalizace, je klíčové srovnání s druhou velkou výzvou pro Evropu tohoto století – s migrační krizí, která vrcholila v roce 2015.

I tehdy začaly některé státy EU nekoordinovaně zavírat hranice, a bořit tak schengenský systém. Jenže zatímco v roce 2015 byli terčem xenofobie etničtí, rasoví a náboženští cizinci, nyní jím byl kdokoli, kdo mohl přenést nákazu přes státní hranice, z měst na venkov či z jednoho regionu do druhého. Každý měl zůstat na svém místě, zatímco ti, kteří se nepřestali pohybovat, byli – bez ohledu na rasu, národnost či náboženství – stigmatizováni jako potenciální roznašeči nákazy.

Tomáš Císařovský: Koželuhové (2007), k vidění na autorově výstavě Každý den odvahu v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou do 4. října

Foto: Tomáš Císařovský

Ekonomicky se koronavirový šok rychle projevil požadavkem, aby daný stát napříště zajistil dostupnost zdravotnického materiálu a léků, popřípadě dalšího strategicky důležitého zboží na svém území.

Na rozdíl od etnického nacionalismu, který začal roku 2015 otřásat základy Evropské unie, je však tento teritoriální nacionalismus otevřen tezi, že národní státy jsou v současném světě příliš malými jednotkami, aby mohly dát svým občanům záruky bezpečnosti. Většina jeho nositelů realisticky uznává, že adekvátní jednotkou strategické ochrany může být jedině nadnárodní celek kontinentálních rozměrů, jako je Evropská unie.

Poukaz k odlišnosti koronavirové a uprchlické xenofobie slouží Krastevovi coby doklad, že akce na záchranu EU, která by spočívala v postupu k fiskální unii, se může opřít o proevropský posun ve vnímání reality.

Pozitivní ohlas květnových iniciativ Merkelové, Macrona a von der Leyenové k vytvoření jednotného subvenčního fondu ekonomické záchrany (což by mohl být první krok k fiskální unii) Krastevův optimismus potvrzuje. Integrovanější EU může podle něj relokalizovat strategickou výrobu do svých hranic v rámci toho, co nazývá „měkkou deglobalizací“.

Tomáš Císařovský: Stroj (2006), k vidění na autorově výstavě Každý den odvahu v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou do 4. října

Foto: Tomáš Císařovský

Konsolidace evropského projektu je v národním zájmu členských zemí také proto, že jedním z důsledků koronavirové krize je úpadek vztahů mezi Čínou a USA na nejhorší úroveň od navázání diplomatických kontaktů v sedmdesátých letech. Dramatické zhoršování globálního prostředí způsobené konfrontací těchto dvou geopolitických obrů posílí loajalitu evropských národních států vůči celku, jenž jim jediný může zajistit náležitou ochranu.

Relativně optimistické zhodnocení vyhlídek EU podkládá Krastev ještě jedním, obecnějším argumentem. Je jím poukaz k rozdílu mezi úzkostí o budoucnost, vzbuzenou uprchlickou krizí, a strachem z koronaviru: první emoce má neurčitý předmět, což dává prostor imaginaci a iracionalitě, druhá naopak poukazuje ke konkrétně definovanému nebezpečí, a je proto otevřená racionálním strategiím. Z úzkosti těží populismus, který ji proměňuje v nenávist vůči imaginárním nepřátelům, strach utišuje racionální politika ochrany, jakou byl například Rooseveltův Nový úděl.

Prostor pro solidaritu

Co se týče srovnání koronavirové nákazy s hrozbou terorismu, Krastev naznačuje, že podobně jako ve vztahu k imigrantům byla také obava z teroristů populisty proměňována v úzkost, což se zatím u koronaviru nedaří.

Další odlišnost je spojena s proměnou vztahu ke státu. Na rozdíl od USA se kontinentální západní Evropa v minulosti bránila dát exekutivní moci právo omezovat základní práva a svobody občanů jménem zajištění veřejné bezpečnosti. Zadržování bez soudu, zabíjení či mučení podezřelých i větší pravomoc státních orgánů vstupovat do soukromí byly pro většinu evropských států nepřijatelné i navzdory teroristické hrozbě.

Reakce na koronavirus je opačná: kritika digitální invaze do soukromí v rámci „chytré karantény“ se sice ozývá, ale spíše z okrajů, střední proud veřejného mínění akceptuje omezení individuálních svobod a práv jako nutnou daň za zajištění bezpečnosti.

Tomáš Císařovský: Červený pokoj (2008), k vidění na autorově výstavě Každý den odvahu v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou do 4. října

Foto: Tomáš Císařovský

Taková tolerance výjimečné moci exekutivy samozřejmě otevírá otázku možného nástupu nového autoritářství. I v tomto případě je ale Krastev optimistou. V evropských demokraciích (k nimž ovšem již podle něj nepatří Orbánovo Maďarsko) mají občané možnost soustavně monitorovat vládu a posuzovat oprávněnost zaváděných opatření. Navíc jsou dnes schopni v přímém přenosu srovnávat účinnost a únosnost opatření svých států se situací ve státech ostatních.

Jednotná zkušenost s hrozbou, které čelí lidstvo jako celek, vytváří univerzalistický protitah k sebeizolaci kontinentů, zemí, měst či jednotlivců. Krize nám hmatatelně zpřítomnila naši podobnost s lidmi jiných kultur a náboženských okruhů – sdílenou lidskou zranitelnost a planetární propojenost našich osudů. Navzdory tomu, že každého zahnala domů, dala také prostor všelidské solidaritě. Podobně jako Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem také Krastev pléduje za to, aby větší fyzické i ekonomické zakořenění našich společenství v místě – k čemuž nás vedle koronavirové krize vede i boj s klimatickou změnou – bylo provázeno globalizací našeho ducha a politické představivosti. Máme vidět vzor v Kantovi, jenž byl schopen se na svět dívat očima světoobčana, ačkoli celý život nevytáhl paty z rodného Královce.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků