Hlavní obsah
James Krapfl Foto: Zuzana Lazarová

Žádné začátky ani konce. James Krapfl o sametové revoluci i dějinách obecně

„Nový systém nenastal přes noc, občané ho museli vybudovat, překonat spory o tom, co se vlastně má vybudovat. Na to se bohužel zapomíná,“ říká kanadsko-americký historik James Krapfl (1971), autor knihy Revoluce s lidskou tváří: Politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992 (česky 2016).

James Krapfl Foto: Zuzana Lazarová
Žádné začátky ani konce. James Krapfl o sametové revoluci i dějinách obecně

Setkal jste se někdy s argumentem, že jako cizinec nemáte Čechům a Češkám co vykládat o jejich historii?

Ano, jenže ve vztahu k dějinám jsme cizinci všichni. Historik se proto musí orientovat v pramenech a používat rigorózní metody, aby zjistil, co a jak se stalo. To, že člověk danou událost zažil nebo se pohyboval v daném prostředí, nemusí znamenat, že si věci pamatuje přesně.

Kdysi jsem mluvil s jednou slovenskou archivářkou. Ptal jsem se jí, jak u nich spolupracovala Verejnosť proti násiliu s Občanským fórem. Odpověděla mi, že tam Občanské fórum vůbec nebylo, že přece působilo jen v Česku. Jenže já měl dokumenty ukazující, že OF v jejím okrese bylo a že došlo ke spolupráci s VPN, jejíhož okresního výboru byla navíc dotyčná archivářka členkou. Lidská paměť je omylná a často selhává.

V knize Revoluce s lidskou tváří píšete, že se v době revolučních událostí roku 1989 lidé často uchylovali k metaforice posvátna.

Zkušenost revoluce je tak intenzivní, že lidem chybí slovník, aby ji popsali. Mají velmi často pocit, že svět a čas začínají odznovu a že i oni sami se mohou stát jinými lidmi. Něco takového se stává za život velmi zřídka – a někdo to nezažije vůbec –, lidé proto mívají tendenci vidět to jako zázrak. Podobnou rétoriku lze najít i za Velké francouzské revoluce nebo v Rusku v roce 1917.

Plakát podporující volbu Havla prezidentem v roce 1989

Foto: Jan Handrejch, Právo

Lidé zprvu pociťují natolik silnou sounáležitost, že i jedinci, kteří se do té doby chápali jako „ti druzí“, mají najednou dojem, že jsou součástí většího celku – rodiny nebo rovnou národa. Ten nový pocit je obvykle vnímán jako natolik krásný a zázračný, že účastníci chtějí, aby byl zpevněn institucemi, které ho pomůžou zachovat. Jenže v tomhle ohledu je nutné rozlišovat mezi revolučním okamžikem a revolučním procesem.

Jak se od sebe liší?

Jako revoluční okamžik chápu 17. listopad a potom i celý konec roku 1989. Tehdy lidé nejintenzivněji vnímali, že dochází ke zlomu, že nastupuje nový začátek. Revoluční okamžik je čas mimo čas, posvátná doba. Oproti tomu revoluční proces, během něhož se vytvářejí nové instituce, trvá roky.

Čím bývá takový revoluční proces završen?

To těžko říct. V dějinách nejsou objektivně žádné začátky ani konce – záleží jen na tom, co za příběh chcete vyprávět, jak celou skutečnost uchopíte. Osobně to vidím tak, že revoluční proces započatý v roce 1989 končí vstupem Česka a Slovenska do Evropské unie, rokem 2004. Trvalo to tedy patnáct let, než byly vytvořeny instituce na základě, na němž se společnost v revolučních měsících dohodla.

Proč zrovna vstup do EU?

V devadesátých letech se často argumentovalo, že právě vstup do Unie bude jistým potvrzením, že o to, co se podařilo po revoluci vytvořit, lidé nepřijdou. Mělo to funkci jakési symbolické pojistky. Je ovšem potřeba si uvědomit, že konec revolučního procesu není koncem dějin – jde pouze o zakončení jednoho příběhu. Čas běží dál a vždycky budeme zklamaní tím, co přijde potom.

V tomhle ohledu se často operuje s tezí Francise Fukuyamy o roce 1989 coby „konci dějin“ a završení dialektického dějinného vývoje. Tato teze se ovšem stala mottem zejména pro lidi, kteří samotný Fukuyamův text nečetli a tuhle zjednodušující ideu pochopili jako ospravedlnění vlastního postavení a dominance neoliberálního společenského řádu. Šlo o součást ideologie a ta, jak píše Václav Havel v Moci bezmocných, nám dává odpovědi, aniž bychom museli kriticky myslet. To, že dost lidí předpokládalo, že právě neoliberální systém je dovršením dějin lidstva, vedlo k zanedbávání problémů celé společnosti. A dnes vidíme, kam takové zanedbávání vede. Už Hannah Arendtová píše, že ti, kdo si myslí, že pojmy demokracie a liberální hospodářský systém označují tutéž věc, jsou na omylu.

Někdy se přece objevuje argument, že právě otevřený hospodářský systém s sebou demokracii přináší…

Když se v devadesátých letech začínalo intenzivně obchodovat s Čínou, našla se celá řada těch, kdo takový postup kritizovali. Mocní jim však vysvětlovali, že právě investicemi a vzájemným obchodováním se tam demokracie vybuduje. Jenže jak dnes na Číně vidíme, liberální hospodářský trh a demokracie nejsou spojené nádoby, jde spíš o přání než o realitu.

Mluvíte o „liberálním hospodářském trhu“. Používáte i termín kapitalismus?

Nevím přesně, co to je – tak jako si nejsem jistý, co doopravdy znamená socialismus. Vím jen, že lidé tyhle termíny užívají za různými účely a s různými významy. Přece nejde zjednodušit rozdílnost hospodářských systémů na dvě kategorie. Každý stát má trochu jiné hospodářství, je to spíš spektrum variant. Termín kapitalismus nivelizuje rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, a přitom ty jsou pro jakoukoli kritiku to podstatné.

Ve svém zkoumání sametové revoluce se věnujete hlavně dění v regionech. Proč?

Vždycky záleží na tom, co chceme pochopit. Mě zajímal způsob, jakým se budovala demokratická politická kultura. K inspiraci jsem měl několik prací věnovaných revolucím – ve Francii, v Americe, v Rusku. Tyhle studie se soustřeďovaly na občanství: na to, jak se obyčejní lidé angažovali, jak vytvářeli nové politické rituály a tak dále. A na to vám pohled pouze na centrum nestačí.

Dělníci a technici plzeňské Škodovky na manifestaci na náměstí Republiky, Plzeň, 27. listopadu 1989

Foto: Jiří Berger

Na jaké regionální rozdíly jste během výzkumu narazil?

Největší rozdíl byl logicky mezi Prahou a zbytkem země. Na to upozorňuje v knize Labyrintem revoluce i historik Jiří Suk – jakmile se začalo Občanské fórum institucionalizovat, vyvolal tento rozdíl určité napětí. Zajímavé bylo rovněž Slovensko, kde na východě vznikl odlišný, sebevědomější přístup, než jaký razila Bratislava. Hodně lidí z východu bylo napojených na Prahu a vznikala tenze mezi Bratislavou a Košicemi. Na Moravě zase přejali některé slovenské návrhy a atributy, které v Čechách nebyly: zpívala se tam třeba revoluční hymna Sľúbili sme si lásku.

Jak dlouho vám výzkum zabral?

Několik let. Procestoval jsem celkem čtyřicet okresů. Nejdřív jsem v rámci pilotní studie zjistil, že zhruba v polovině okresních archivů jsou stále k nalezení dobové letáky a bulletiny. Měl jsem štěstí, že jsem výzkum dělal v druhé polovině devadesátých a první půlce nultých let, takže sbírky většinou ještě nebyly zpracované. Se svou archivářskou zkušeností vím, že důležité jsou nejen dokumenty samotné, ale i to, jak byly původně uloženy. Díky tomu jsem mohl vidět souvislosti, které bych v případě již protříděných materiálů nezaznamenal. Také jsem získal přístup k materiálům koordinačního výboru VPN, což nebylo samozřejmé – pro všechny jsou dostupné teprve od loňska.

Jak s tímto důrazem na různorodost a pohled zdola vnímáte stávající podobu českých oslav výročí sametové revoluce?

Leze mi na nervy, když na výročí všude vidím jen Václava Havla. Když se takto obracíme k jednomu člověku, nepřipomíná to demokracii, ale monarchii. Raději bych více fotek stávkujících studentů, svědectví z činnosti Občanských fór v regionech… Jedním z důvodů, proč jsou stávající oslavy tak kýčovité, je, že dnešní středoškoláci nemají ve výuce k dispozici informace, co dělali během listopadu a následujících měsíců obyčejní lidé.

Zároveň když mluvíme o „demokratické revoluci“, měli bychom oslavovat demokracii. A to jde nejlépe možností vyjádřit různé názory. Vzpomínám si na listopad 2009, kdy se opakoval průvod z Albertova na Národní třídu. Byly tam různé transparenty. Vedle sebe kráčeli lidé s hesly jako Podporujeme Klause a Klausoše do koše. Lidé s protichůdnými postoji se shodli na něčem nad rámec svých názorů a mohli to společně oslavovat.

Korzo Národní v roce 2019

Foto: Libor Sojka, ČTK

Postupem času se ale oslavy stávaly čím dál povrchnější a současné Korzo Národní je spíš cirkus. Revoluce se tu redukuje na pouhý okamžik, kdy zlý předchozí čas v mžiku vystřídal náš nejlepší svět. To je velmi černobílý obraz minulosti, v němž se ztrácí onen revoluční proces. Nový systém nenastal přes noc, občané ho museli vybudovat, překonat spory o to, co se vlastně má vybudovat. Na to se bohužel zapomíná.

Když chceme udržet demokracii, musíme vědět, z čeho a jak se zrodila, jak to celé funguje. Všechny současné instituce čerpají legitimitu z revoluční zkušenosti roku 1989. A navíc: v demokracii jsou nejdůležitější občané. Když přestávají mít zájem o politiku a možnost ji ovlivnit, nemůžeme už mluvit o demokracii.

Co se podle vás z historie sametové revoluce často opomíjí – a nemělo by?

Podstatné a často opomíjené mi přijde třeba to, že se na přelomu let 1989 a 1990 vyslovovala důvěra, či nedůvěra ředitelům podniků. Tak totiž lidé tehdy chápali demokracii: jako možnost přímo ovlivňovat vlastní pracoviště. Ten fenomén by si rozhodně zasloužil samostatnou studii – i s navázáním na rok 1968.

Pokud se budeme bavit o osobních vztazích, lidé mluvili o nové společnosti, novém přístupu k sobě navzájem. Nebáli se používat slovo láska a chtěli, aby byla společnost vybudována právě na ní. Ústředním ideálem se stala lidskost. To je zvlášť potřeba připomínat v době, kdy kolem sebe vidíme diktaturu algoritmů: naše telefony předpokládají, co budeme chtít, a podle toho nám dávkují informace. Tím, že nás systémy, které jsme sami vytvořili, tlačí do toho nejpravděpodobnějšího, ztrácíme lidskou rozmanitost, biodiverzitu. I před tím ostatně varoval Václav Havel v Moci bezmocných.

Přijde podle vás někdy nějaká další revoluce?

Když si na ni dostatečně dlouho počkáme, tak nejspíš ano.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků