Hlavní obsah
David Jařab Foto: Zuzana Lazarová

Zachycujeme rozklad, říká režisér a surrealista David Jařab

David Jařab (1971) je divadelní a filmový režisér. Na jeho inscenace se teď chodí do Divadla Na zábradlí. My jsme si však povídali o jeho filmovém portrétu přední osobnosti surrealistického hnutí Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka. Ten bude mít zítra premiéru na jihlavském festivalu, do kin vstoupí 8. listopadu.

David Jařab Foto: Zuzana Lazarová
Zachycujeme rozklad, říká režisér a surrealista David Jařab

Čím byl pro český surrealismus důležitý Vratislav Effenberger?

Český surrealismus je ve světě jedinečnou záležitostí. A to nejen neobyčejným počtem významných tvůrčích osobností, ale také téměř nepřerušenou kontinuitou vývoje od roku 1934. Tu zajišťovaly především dvě osobnosti: Karel Teige a – Vratislav Effenberger. Když Teige v roce 1951 zemřel, cítil Effenberger jakousi vnitřní povinnost pokračovat v jeho „velkém díle“ a coby integrační osobnost udržel činnost Surrealistické skupiny až do své smrti v roce 1986.

Oba byli výrazní teoretikové, kteří formulovali základní parametry skupinového směřování, ale měli i svou velmi osobní stránku tvorby. Zpětně bych řekl, že Teige byl asi silnějším teoretickým zjevem, kdežto u Effenbergera tkví větší nadčasovost v jeho práci básnické, esejistické – a především scenáristické. I proto jsme v rámci našeho dokumentu několik fragmentů z jeho scénářů z různých dob natočili. Například ze Vzpoury sládků, kde jsou lidé přesvědčeni, že jediný způsob, jak zabránit údajnému šíření moru, je začít přibíjet sládky na vrata. Effenberger svou prací s absurdním a černým humorem podvratně napadal vnější i svou vnitřní realitu.

Dokument ho představuje i ze soukromé stránky. Zvlášť jeho syn ho nelíčí zrovna v přívětivých barvách. Jaký byl podle vás Effenberger člověk?

Byl jistě osobností iniciační, motivující a dynamizující. Dokázal být v surrealistické činnosti ostře nesmlouvavý, ale i tolerantní. Surrealismus byl pro něj smyslem života. Ale je pravda, že měl v sobě i další vzorce chování. Pocházel z rodinného prostředí, které ho vedlo k autoritativní akurátnosti, což bylo až komicky neslučitelné se svobodomyslností a revoltností, které pro surrealismus představoval. Až během natáčení právě s jeho synem jsem si začal plně uvědomovat, jak komplikované muselo být soužití s ním. Ultraliberál francouzského ražení se v něm setkával s pedantem německého typu.

Domnívat se však, že může být někdo bez těchto dvojlomných rozporuplností, by asi bylo naivní. Tím ovšem neříkám, že mi některé jeho vzorce chování nepřipadají nesympatické. Já sám bych asi vše nepodřizoval nějakému svému „poslání“.

Napadá vás příhoda, která je pro jeho osobnost nějak charakteristická?

Andrew Lass přivezl po srpnu 1968 Effenbergerovi obálku s americkými dolary od přátel z USA, aby si mohl najmout taxík a dostat se až na hranice, dokud to ještě šlo. A Effenberger se prý smál, až se za břicho popadal. Obálku uložil do svého psacího stolu, kde zůstala celá další léta. Líbí se mi jeho reakce, která v sobě nese vědomí absurdnosti představ lidí, kteří nahlížejí českou realitu zpoza oceánu, i nepřijatelnosti útěku z bojiště.

David Jařab: Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Foto: MFDF Ji.hlava

Myslím, že mu vyhovovalo být obklopen hrstkou souputníků a stát proti všem, ale také si uvědomoval, že je někdy třeba spojit se i s lidmi, s nimiž nesdílí většinu hodnot, jde-li o společný postoj ve věci svobody a antireprese. Proto podepsal Chartu.

Jakou roli vlastně hrála Surrealistická skupina za minulého režimu? Nebyla příliš uzavřená před zbytkem společnosti, než aby se mohla stát opozicí?

Surrealistická skupina myslím nikdy neměla tendenci být programovou režimní opozicí. Effenberger vyjádřil svým podpisem pod Chartou 77 jasný postoj k tehdejšímu zřízení a surrealisté s režimem nijak nespolupracovali. Skupina před společností uzavřená byla, žádnou aktivnější roli v tomto směru hrát nechtěla. Surrealismus není politické ani společenské hnutí, pracoval a pracuje vždy v jisté izolaci, protože jeho postoje nejsou ani nechtějí být masové. Ta výlučnost není programová, vyplývá jaksi z podstaty věci.

Co je tedy surrealismus pro vás?

Způsob vidění světa, svébytná filosofie i morálka, která mě od osmnácti formovala. Přestože jsem se za těch téměř třicet let zabýval i mnoha nesouvisejícími tématy a metodami, vždy pro mě zůstane tvůrčím východiskem – především svým přístupem k humoru, snu, svobodě i permanentní revoltě. České surrealisty vnímám jako svou „rodinu“, se kterou se nemusím vídat denně, abych cítil, že k sobě patříme.

Jak moc vnímáte tu revoltující složku surrealismu? Může být inspirativní i pro dnešek? Jak se vám jako surrealistovi v dnešním světě žije?

Je to rozhodně jedna z nejvýraznějších složek. Neznamená ale věčnou nespokojenost či destruktivitu, spíše permanentní skepsi vůči konstantám reality, která nás obklopuje. A to nejen konstantám společenským, ale i osobním. Já to tak aspoň vnímám. Jde o neustálé vystavování hodnot vnějšího i vnitřního světa různým zkouškám. Nevím, jestli je nějaký svět nebo jeho momentální stav surrealistovi bližší. Má pořád nabito a jde pouze o to, zda jeho revoltní potenciál více či méně vadí režimu, který je právě u moci.

Co se týče dneška, o fyzickou svobodu nám momentálně nejde, ale rozhodně je doba dost turbulentní na to, abychom si uvědomovali, že společenská patologie začíná být nebezpečnější, než je zdrávo.

Effenberger se od disidentského mainstreamu lišil i tím, že odmítal moderní civilizaci jako celek. Byl kritický k Východu i k Západu. Navázali na to surrealisté i po roce 1989? Propadl jste třeba vy sám té polistopadové snaze „dohnat Západ“?

Nepropadl a taky mi rychle došlo, že nebezpečí už číhá jinde než v komunistické minulosti, bylo mi jasné, že ulpívání na boji s minulými démony je buď rigidita, nebo účelovost. Problémy Západu byly a jsou značné, přestože úroveň demokracie je v řadě zemí vysoká. Co se týče surrealistů, nepanovaly u nich iluze o samospáse tržního hospodářství ani před listopadem 1989, ani po něm. Pro surrealismus je podstatná téměř bezvýhradná svoboda, a ta bude vždy narážet na ty mechanismy moci, které zrovna ve společnosti zapouštějí kořeny. Zároveň ale nejsme ti, kteří by vítali jakékoliv nové či staronové politické tendence, jež dnes mají snahu západní demokracii nahradit. Většinou spíše pozorujeme a zaznamenáváme rozklad bez sentimentu ke starým časům. A nemáme iluze o tom, co přijde.

A co je podle vás tím největším problémem současného Západu?

Západ se vyznačuje neustálou neurózou, sklonem pochybovat, proměňovat se a vyvíjet. Krize tedy u něj vlastně není stav, ale dynamický prvek. Takže v ní nelze spatřovat pouze problém, ale také pozitivní vývojový proces.

Vratislav Effenberger

Foto: MFDF Ji.hlava

Co se týče obecnějších problémů Západu, připadá mi podstatná preference racionality před iracionalitou; s iracionalitou se většinou pracuje jen jako s projevem slabosti. Po selhání náboženství je patrná absence nových mýtů. Zdá se, jako by se hlavním mechanismem chodu stal pouze konzum. Na iracionalitu se soustředí masově především marketing, ale jen jako na předmět analýzy pro lepší proniknutí k zákazníkovi.

Právě marketing se neustále zdokonaluje a už přestává být problémem jen to, jak je koncový klient oslovován, tedy jaká forma manipulace se použije k většímu komerčnímu úspěchu, ale co všechno může být tím nabízeným produktem. Západ vyvinul dokonalé marketingové strategie, ale vůbec si neuvědomil, že bude možné těmito metodami prodávat úplně cokoliv: od pasty na zuby po politické konstrukty či zkreslenou realitu.

Většině lidí na Západě nevadilo, když konzumní systém manipuloval s lidmi, aby se roztáčela kola nekonečného růstu. Až nyní, kdy jsou tyto mechanismy využívány k prodeji dezinformací, populistických žvástů a extremistických politických produktů, přichází uvědomění nutnosti „regulace“. Snad není pozdě. Cesta ale rozhodně nevede k návratu ke starému dobrému přehlednému kapitalismu a konzervativním hodnotám. Žádná cesta totiž nikdy nevede k návratu. To by bylo popření času.

Effenberger ale měl nějakou představu o možné budoucí revoluci, nebo ne?

Nevím, jestli to byla v jeho mysli revoluce, ale měl koncept surrealistické civilizace. Jeho úvahy však nelze chápat jako nějakou reálnou společenskou vizi. Jsou to zajímavé impulsy, které stojí za to reflektovat, ale samozřejmě mají utopický charakter. Především v poslední fázi svého života se nicméně vnímal spíše jako ten, kdo zachycuje rozklad euroatlantické civilizace, než že by konstruoval „nové světy“.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků