Výběr Salonu (MFF KV, nejlepší filmy): Sorrentino, Ostrochovský, Lanthimos, Garrone a Končalovskij

Paolo Sorrentino

Mládí

Mládí je o stáří. Oscarový italský režisér Paolo Sorrentino natočil příběh dvou stárnoucích umělců, hudebního skladatele a filmaře, kteří se léčí ze svých neduhů v luxusních lázních ve Švýcarsku. Je to film o závěrečných účtech, o snech, které už se nenaplní nebo naplní jen neuspokojivě, o tom, že některým chybám se nelze vyhnout, o dlouholetém přátelství, kdy oba hrdinové pochopí, že je nakonec nejlepší říkat si jen ty hezké věci. Zároveň o slabosti slov a taky o lásce. Sorrentino se v duchu tématu oproti svému předešlému opusu Velká nádhera formálně ztišil, ale na působivosti mu to neubralo, o čemž svědčí i fakt, že Mládí letos ve Varech získalo Diváckou cenu Práva.

Ivan Ostrochovský

Koza

Slovenské drama Koza (vidět ho můžete i v rámci ozvěn festivalu) je o bývalém boxerovi, který se vydává na své poslední turné, aby vydělal peníze na potrat své partnerky. Peter Baláž, slovenský reprezentant na OH v Atlantě, tu hraje sám sebe. Ostrochovský chtěl sportovcův příběh původně natočit jako dokument, ale inscenovaných situací přibývalo, až se z nich nakonec stala fikce inspirovaná realitou. Snímek je cenný především pro svou formální stránku. Každý záběr je pečlivě vystavěný a jemně vypointovaný. Už dlouho se v našem prostoru neurodil film, jenž by tak dobře pracoval s filmovým jazykem, který nemá být pouhou obrazovou ilustrací dialogů, ale dominantní, hnací silou celého vyprávění.

Giorgos Lanthimos

Humr

Pro vybrané snímky z řecké kinematografie posledních let se vžil sympaticky bezradný termín „divná vlna“. A trochu divný je i Humr. Příběh se odehrává ve světě, v němž mají lidé bez partnera 45 dní na to, aby si jej našli, jinak budou proměněni ve zvíře dle vlastního výběru. Definitivnost termínu může upomenout i na současné vztahy Řecka se zbytkem Evropy, snímek je ale hlavně vtipným, kousavým a místy dost přesným komentářem k současnému nazírání na lásku – partner je zde jakýmsi žádoucím doplňkem, společenskou nutností. O „splynutí duší“ nemůže být řeč; postavy v Humrovi si vytvářejí společné žádoucí znaky s partnerem uměle a násilně… Že by i tohle byl politický komentář?

Matteo Garrone

Pohádka pohádek

Fantasy velebeného italského režiséra Mattea Garroneho útočí především na smysly, snaží se šokovat, překvapovat a uvádět v úžas. Tři příběhy spletené dohromady zaujmou vizuální složkou, která je plná odkazů na díla výtvarného umění. Tvůrci tu zručně propojují vysoké s nízkým, a vytvářejí tak svět, který má šanci být oceněn širokým publikem. Mnozí diváci tvrdí, že film není „moc pro děti“, Garrone se nevyhýbá surovosti, ošklivosti a násilí, ale právě dnešní děti by nejspíš zrovna tohle mohly ocenit. Jen je škoda, že výrazná Pohádka pohádek, která připomene třeba Faunův labyrint, nejde do české distribuce.

Andrej Končalovskij

Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna

Legendární Končalovskij se ve skoro 80 letech, v době, kdy už by mohl chtít jen klid, vydal pouze s malým štábem do Archangelské oblasti na severu Ruska, kde bez scénáře natočil snímek o životě tamních obyvatel. Přičemž ti si zahráli sami sebe. Ocenit u Končalovského musíme nejen odvahu, s jakou šel do podobného experimentu, ale i to, že svou soustředěnou filmařinou dokázal z počátečního ničeho seskládat hlubokou reflexi místa i tamních osudů, za niž pak na festivalu v Benátkách obdržel cenu za režii. A to v konkurenci celé řady těch, kteří budou v jeho věku žít už jen z nashromážděného.