Uprchlík před marností. Jiří Přibáň nad románem Jiřího Peheho

Hledat za textem životní osudy autora je první a základní čtenářská chyba, ke které vždy sváděly moderní excesy romantismu i existenciální žargon autenticity. Naproti tomu vstupovat do literatury s vědomím, že v tomto uměle vytvořeném světě se setkává čtenář s autorem prostřednictvím díla, které žije vlastním životem a proměňuje se v historickém čase, otevírá možnost porozumět literárním textům i jejich společenským kontextům.

Autora nelze od jeho díla oddělit, ale zrovna tak ho s ním nelze ztotožnit. Tato základní diference nicméně nabízí spisovateli při psaní mnoho různých variant i záludných způsobů, jak sebe sama do díla promítnout a co všechno předestřít čtenáři jako možné pole, v němž se prolínají autorovy myšlenky, prožitky a pocity s těmi, které nám sděluje vypravěč nebo jednotlivé postavy.

Právě tyto nejobecnější úvahy o románovém vyprávění a literárním autorství i autenticitě musí napadnout každého, kdo otevře prózu Jiřího Peheho Poslední útěk Adama Drechslera, kterou s podtitulem Román o ztracené lásce, smrti a jedné nikdy nedopsané knize vydalo letos na jaře nakladatelství Prostor.

Jiří Pehe celý román zkomponoval jako hru na autenticitu, ve které ovšem hlavní slovo mají knihy, a ne jejich autor.

Pehe je intelektuál, autor několika románů a analyticky přesný i společensky angažovaný komentátor politického dění doma i ve světě. Je veřejně známou osobou, ačkoli ti, kdo ho znají osobně, vědí, že je svým založením kontemplativní introvert, který pečlivě opatruje své soukromí. O to překvapivější je čtenářské zjištění, kolik autobiografických skutečností vložil do postavy Adama Drechslera, který je na útěku před marností vlastní existence a své vyprávění zkoncentruje do času stráveného na palubě letadla, tohoto symbolu bezčasí, do něhož se propadáme v naší globální civilizaci pozdní doby.

Podobně jako kdysi autor také Drechsler prchá přes bývalou Jugoslávii, aby se zbavil tíhy života v komunistickém Československu, a vrací se po roce 1989 s nadějemi i obavami do rodné země, která se ovšem mezitím proměnila. Také Drechslerovi je politika předmětem intelektuálního zájmu i osobního zaujetí, ale současně mu přijde banální, takže svou imaginaci obrací do světa literatury a píše romány.

Prochází se pražským Starým Městem, objevuje v něm golema a vplétá do zdejších prostor staleté osudy jeho židovských obyvatel. Je frustrovaný z toho, jak se jeho vlastní literární nápady zčistajasna objeví ve skvělé formě ve skutečných filmech, takže už je nemůže použít, ale aspoň se o ně může podělit s neznámou doktorandkou během transatlantického letu.

Drobností, v nichž se život autora překrývá s jeho hlavní postavou, je v tomto románu tolik, že je na konci knihy čtenář v pokušení autorovi zavolat a utvrdit se, že žádnou smrtelnou chorobou netrpí a do New Yorku se v nejbližší době odletět nechystá.

Pehemu, který se ve svých literárních dílech inspiruje Paulem Austerem a jeho důmyslnými hříčkami s autorskou identitou, se zde v tomto ohledu spisovatelský trik povedl beze zbytku.

Čtenář sice bude vždy porovnávat autora s postavou, ale pouze s jasným vědomím, že se ocitl v literárním fiktivním světě, ve kterém jsou Drechslerovy životní lásky a ztráty i nálezy stejně skutečné jako golem nebo dům v Pařížské ulici či papoušek, o kterých kniha také pojednává.

Současné ztotožňování i oddělování autora a postavy vytváří magnetické pole literární imaginace, které přitahuje nejen osobní přátele Jiřího Peheho, ale především všechny, kdo se mohou ztotožnit s životem Adama Drechslera, tohoto uprchlíka před marností. A těch určitě není málo.