Hlavní obsah

Hledání odpovědnosti. Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou

22. 4. 2021, 8:00
Právo, Karel Hvížďala, SALON

Novinář Karel Hvížďala (79) se dál ptá, právní filosof Jiří Přibáň (53) odpovídá. Poté, co se jejich společná kniha Hledání dějin (Karolinum 2018) stala bestsellerem, vyšlo v minulých dnech v nakladatelství Karolinum pokračování Hledání odpovědnosti, z něhož vám nabízíme drobně zredigovanou ukázku na téma pravdy a lži (nejen) v politice.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jiří Přibáň

Článek

Lež se dnes stává komunikační normou. Může člověk svobodně přežívat ve společnosti, kde se něco takového děje?

Myslím, že vaše otázka má dvě roviny. Samozřejmě nelze žít ve společnosti, ve které se nemůžete spolehnout na základní významy slov a dohodnout na pravidlech, podle kterých se budete chovat k ostatním lidem, svému okolí nebo vlastnímu a cizímu majetku. Pravda ve smyslu základní a předběžné shody a důvěry v sociální instituce a komunikaci je něco, co zakládá možnost existence jakékoli společnosti. Nemůžete libovolně měnit znaky a jejich významy, takže by se jednou přecházela ulice na červenou a jindy na zelenou a současně by se tím označovaly libovolné části barevného spektra. V tomto smyslu ovšem lež nelze institucionalizovat, protože jde o absenci společně sdíleného mínění, oné doxy, bez které není možné ustavit žádné společenské instituce a společnost nemůže existovat.

Vychází nový Salon: Následky havárie v Černobylu a filmy nominované na Oscara

A právě tato absence je to, co nás v současnosti dle mého soudu nejvíc ohrožuje. Pokrytectví je dnes hodnoceno jako umění a zásluha, dodržování pravidel je pomatenost, lež je alternativní pravda, krádež je odklon či tunelování a tak dále. To vše ve mně vyvolává existenciální obavy o budoucnost naší společnosti.

Vaše otázka ovšem směřuje i k jiné sociální situaci, v níž se naopak rozdíl mezi pravdou a lží využívá k posílení postavení a moci v rámci konkrétních institucí.

Bylo by naivní myslet si, že společnost je systém produkující pravdu a oddělující od ní lež, která by byla zapovězena a trestána. Od nepaměti proroci, filosofové a umělci brojili proti zkaženosti, lžím a přetvářce mocných i nemocných tohoto světa a proti zkorumpovanosti světa stavěli tu mýtus o zlatém věku lidstva, jindy asketickou etiku a klášterní klauzuru nebo vzpouru romantického génia, jehož autentická vůle dokáže rozbít okovy zkažené civilizace.

Foto: archiv nakladatelství Karolinum

Jiří Přibáň, Karel Hvížďala: Hledání odpovědnosti

Rousseau proti takové civilizační zkaženosti stavěl čistotu srdce a lidské přirozenosti a my tuto raně moderní distinkci mezi lidskou přirozeností a kulturou dodnes vnímáme jako základní výzvu k očištění našich institucí. Ve jménu autentického ducha se moderní člověk bouřil proti okovům civilizace a obviňoval ji z „odcizení“, „kolonizace“, „železné klece racionality“, „instrumentalizace rozumu“, „technologie moci“ a tak dále. To vše lze podřadit pod základní distinkci autentické přirozenosti a neautentické společnosti, na které stavějí nejrozmanitější filosofické, ideologické a sociální kritiky moderní společnosti.

Základní problém ale spočívá v tom, že moderní společnost je příliš složitá na to, aby se dala jednoduše řídit a podřídit kategoriím pravdy a lži. Jak víme od Hobbese, auctoritas, non veritas facit legem, tedy zákony platí ne proto, že jsou pravdivé, ale protože za nimi stojí a vynucuje je svrchovaná moc.

Například Jürgen Habermas se ve své teorii komunikativního rozumu tuto klasickou tezi snažil vyvrátit a tvrdil, že je to právě pravda konsenzuálně založená rozumnou a mocensky nezkorumpovanou rozpravou, co zakládá legitimitu zákonů a právního státu. Tedy že veritas, non auctoritas facit legem! Ale i tato ideální řečová situace, ve které žádný z účastníků není k názoru nucen a všichni mohou svobodně vyslovit svůj názor, je jen myšlenkový experiment, v jehož pozadí je filosofická spekulace.

Habermas v sobě nezapře německého idealistického filosofa, pro kterého jedině pravda, i když sjednaná rozumnou sociální komunikací a politickým konsenzem, je principiální m kritériem politické legitimity. Habermas je svým temperamentem i myšlením osvícenec, který věří v normativní sílu rozumu, ale současně patří mezi ty filosofy, kteří jsou také přesvědčeni, že čím je společnost politicky angažovanější, tím více se blíží pravdě a stává se legitimnější.

Foto: Profimedia.cz

Jürgen Habermas

My dnes ale spíše předpokládáme, že pravda je jen proces přibližování se k uvažovanému cíli. Problém je, když v tom zápase o pravdu selhávají i významy základních slov. Někdy si v Česku připadám jako slepec ve Fidlovačce, který brouzdá scénou se slepeckou holí a zpívá Kde domov můj?. Přitom nevědět, kde je domov, mi připadá jako příliš velké společenské riziko?!

Myslím, že vaše existenciální obavy si žádají, abychom je uchopili v sociologických souvislostech. Dnešní společnost je totiž natolik komplexní, že i pravda a lež se v ní stávají jen jednou z distinkcí, v jakých spolu navzájem komunikujeme.

Jistě, lež a pravda jsou lidskými myšlenkovými výkony, které jsou od svobody neoddělitelné. Mně jde ale stále o něco jiného, totiž o ztrátu schopnosti rozlišení.

Ve vědě je to například tak, že za pravdu považujeme jen to, co lze současně vyvrátit novým objevem nebo protiargumentem. Filosof Karl Popper přišel s teorií falzifikace, podle které vědecká je jen taková pravda, kterou lze patřičnými metodami a argumenty vyvrátit a překonat novou pravdou. Co nelze vyvrátit, je podle Poppera ideologie, kterou buď přijmete, nebo odmítnete, ale to vše se neděje kvůli touze objevit pravdu, ale kvůli sociálnímu konformismu a archaické touze mít nějaký světonázor, který by vysvětlil existenci světa a člověka v nějakém uzavřeném celku.

Pravda tedy není nějaké absolutno, podle něhož by se měla společnost jako celek řídit. To platí zrovna tak o právu nebo politice. Politika přece nikdy nebyla založena kritériem pravdivosti, ale vždy ji určovala moc, která je jejím základním médiem. Představte si, že by politik byl absolutně pravdivý a s fakty nenakládal tak, aby tím neohrozil vlastní politický program, plány nebo cíle!

Takže i vy si myslíte, že politik nemusí být pravdomluvný?

Vaše otázka má dvě různé roviny. Samozřejmě že chceme a požadujeme od politiků, aby mluvili pravdu. Stejně jako totéž požadujeme od vědců, ekonomů nebo soudců a právníků. Ale představte si, že by politik mluvil pravdu za všech okolností a s fakty by nenakládal podle uvážení, do jaké míry by tím mohl ohrozit vlastní moc a postavení. Politik, který by mluvil pravdu vždy a za všech okolností, by totiž moc okamžitě ztratil. Proto jsme svědky, jak každý politik naopak pracuje s pravdou a lží velmi strategicky, aby si získal nebo udržel moc. To si uvědomoval velmi dobře i Pilát Pontský, když si povzdech l slovy: „Co je pravda?“ Nejen od těch dob víme, že politika není, a ani nemá být svědectvím o pravdě, protože království pravdy není z tohoto světa.

Foto: archív KH

Karel Hvížďala

Přesto se vždycky najde nějaký politický vůdce, který takové království pravdy nabízí a, řeknu-li to náboženským jazykem, rouhačsky slibuje jeho založení vlastní mocí, přestože již od svatého Augustina víme, že takovou obcí Boží není ani církev, ani žádná světská moc a že taková ústavní autorita nepřísluší nikomu jinému než samotnému Bohu. Přesto lidský rod neustále sklouzává k pokušení, že politika dokáže vyřešit všechny problémy světa včetně posledních věcí člověka.

Hledání dějin. Jiří Přibáň v knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou

Dějiny západního světa jsou tak dějinami zápasu proti politické teologii a za první krok k modernitě můžeme považovat oddělení politiky od teologie, jinými slovy nároku na moc od nároku na pravdu. Tyto nároky se ale pravidelně vracejí a našli bychom řadu příkladů i v našem současném postmoderním a digitálně organizovaném světě. A ani zdaleka tím nemyslím jen klasické totalitní nebo autoritářské ideologické systémy, které jsou dnes skutečně vyčerpané a působí ve srovnání se současností nesmírně archaicky a nepatřičně.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Ano. A nebudu zde uvádět klasické ultrakonzervativní kritiky moderního racionalismu nebo fašistické výzvy k obnově autentické národní sounáležitosti, které jsou dnes rozředěné do různých forem pravicového populismu a brojí proti elitám s tím, že ty se zpronevěřily národním zájmům, povyšují se nad ostatní a slouží cizím a globálně se rozpínajícím silám. Nechme teď Trumpa, Farage, Bolsonara, Duterteho a další stranou.

Naopak vám uvedu příklad z levicové politiky, která se vždy hlásila k progresivní a racionálně organizované politice, ve které stát aktivně zasahoval do společenských nerovností a přerozdělováním bohatství i poskytováním veřejných služeb vytvářel životní příležitosti i pro ekonomicky znevýhodněné občany a sociální skupiny.

Foto: Henry Nicholls, Reuters

Bývalý předseda labouristů Jeremy Corbyn

Nedávno se v labouristické straně ve Velké Británii dostala k moci radikální levice v čele s Jeremym Corbynem. Jejím hlavním heslem se stalo vrátit poctivost do politiky. Davy na rockových festivalech zpívaly Oh, Jeremy Corbyn, studentská mládež se mobilizovala, stará garda někdejších trockistů a radikálních odborářů ze sedmdesátých let se aktivizovala a vše vypadalo jako nějaká scéna z Kunderova románu, ve které zástupy pochodovaly vstříc světlým zítřkům a požadovaly morálně politickou očistu zkorumpovaného „systému“. Autentický hlas naděje většiny společnosti se měl prosadit proti vykořisťujícím elitám. Přitom ovšem začaly vyplouvat na povrch skandály o sexismu, antisemitismu a umlčování jiných názorů v nejvyšších patrech takto zformované a zradikalizované politické strany.

Odpověď byla banální a stokrát použitá, a přesto j í někteří lidé věřili.

Odpověď na to byla, že to jsou všechno lži a dezinformace šířené politickými nepřáteli s cílem poškodit Corbynovo vedení a zabránit mu ve volebním vítězství a převzetí moci. Corbyn a jeho lidé nejdřív odmítli nařčení z antisemitismu s tím, že se jedná o pomluvy jeho protivníků, ne-li dokonce temné rejdy Státu Izrael, aby poté, co jejich stranu začali oficiálně vyšetřovat kvůli institucionálnímu rasismu, pustili na veřejnost interní zprávu, podle které údajně onen neexistující antisemitismus chtěli řešit, ale jejich protivníci jim v tom aktivně bránili, aby je na veřejnosti očernili jako rasisty a antisemity.

Foto: archiv nakladatelství Karolinum

Jiří Přibáň, Karel Hvížďala: Hledání odpovědnosti

Propagandistický obrat jako ze stalinistické příručky, takže i poté, co vyšetřování nezávislé Komise pro rovnost a lidská práva zjistilo hrubé případy diskriminace a antisemitismu v labouristické straně během Corbynova vedení, on sám a s ním někteří další stále tvrdili, že celá záležitost byla dramaticky zveličena a politicky zneužita.

Senátor a jeho Senát. Esej Jiřího Přibáně k osmdesátinám Petra Pitharta

Za tuto pohrdlivou reakci ve vztahu k nezávislé instituci, která je jedním z pilířů britského právního státu, i neschopnost omluvit se obětem antisemitiským útokům, bylo Corbynovi také pozastaveno členství v labouristické straně. Jeho někdejší přezíravost a neochota řešit antisemitské útoky navíc přišly labouristickou stranu draho, protože oběti se pochopitelně dožadovaly odškodnění, které jim spravedlivě náleží, jak prokázalo i dotyčné vyšetřování.

Jako tolikrát v minulosti se tu opět ukazuje, že jakmile se nějaký politik postaví na stranu „pravdy“ a „lidskosti“, kdokoli, kdo se mu znelíbí, může být kdykoliv obviněn ze šíření lží a z toho, že stojí proti samotné humanitě. Dnešní demokracie naštěstí nejsou politické stroje na vyrábění pravdy, ale na získávání moci prostřednictvím většinové volby ve veřejně sdíleném prostoru, kde vládne proměnlivé a nezajištěné doxa, a ne Platónovi hlídači odkryté pravdy ve smyslu autentického poznání a odkrytosti bytí – alétheia. Platón by nás býval nejraději uvrhl do utopické tyranie filosofů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jiří Přibáň

To si uvědomoval již Aristotelés, který tuto ideální říši naštěstí rozbil poukazem na faktickou rozmanitost politického i etického života a nemožnost vtěsnat komplexitu světa do ideálních forem. Proto se také Aristotelés dodnes považuje za zakladatele nejen politického realismu, ale i moderních sociálních věd.

O to zajímavější je vidět, jak dodnes političtí vůdci i filosofové podléhají platónskému pokušení a chtějí konstruovat ideální světy a suverenitu pravdy tam, kde realita je příliš komplexní a ve skutečnosti můžeme jen pěstovat aristotelskou střední cestu jako myšlení a život, v němž se dokážeme vyvarovat extrému i extremismu.

Reklama

Související články

Výběr článků