Univerzita nemá být apolitická, říká Michal Stehlík, kandidát na rektora Univerzity Karlovy

Univerzita je neuvěřitelně složitý organismus, velikostí na úrovni malého krajského města. A klíčová je tak pro ni vnitřní komunikace. Nesmí to být konfederace sedmnácti fakult, jak to dnes občas vypadá, musí jít o jednu univerzitu. Jde mi o celou tu nervovou síť, kde běhají informace – od studijního systému přes systémy ekonomické. Zlepšit se musí například centrální projektová podpora fakultám, když si univerzita chce sáhnout na větší evropské peníze. Velké a silné fakulty to zvládají samy, ale fakult je dohromady sedmnáct a jsou různorodé, takže tahle podpora musí být výraznější. Sjednotit by se měly také způsoby zpětné vazby ve výuce a její hodnocení.

Druhým bodem je vnější role univerzity. I zde je prostor pro zlepšení. Vezměte si covid. Univerzita má odborníky nejen virologické, ale i společenskovědní a měla by v dnešní situaci mluvit jasnějším expertním hlasem. Další věc je obecně popularizace, aby to, co děláme, bylo vidět na veřejnosti, abychom nemluvili jen sami k sobě v rámci akademického světa.

Každá nerovnost má svou genezi. Nový rektor nemůže přijít, bouchnout do stolu a vše jedním nařízením srovnat. Jde o výsledek třiceti let vývoje, kompromisů minulosti. Není snadné s tím něco dělat, aniž by člověk rozkýval celou univerzitu. Na druhou stranu je objektivně nespravedlivé, že lidská práce jednoho akademika je ohodnocována výrazně hůře než práce jiného, když oba působí na stejné univerzitě. Znovu se dostáváme k tomu, že jde dnes spíše o soubor fakultních světů než o jednu instituci.

Podle mě je to řešitelné jedině nárůstem objemu peněz, které do veřejného vysokého školství jdou ze strany státu. Stát univerzity tlačí, aby fungovaly jako na Západě, ale prostředky, které jim na to dává, jsou pořád „východní“. Zároveň je zřejmé, že si do budoucna budeme muset umět sahat i na peníze z jiných zdrojů než doposud.

Tady se neustále opakuje, že krizí se musí stát proinvestovat. Ale nikdo nemluví o tom, že investice do budoucnosti, to není jen beton, dálnice, stavební infrastruktura, ale že je třeba investovat hlavně do lidí a jejich vzdělávání. Je to také o tlaku, který rektoři musí na politiky vyvíjet.

Velmi skepticky. Podívejte se, jak jsou na tom dnes nejen sociálně slabší rodiny, ale i střední třída. Školné by byla jen další bariéra v rámci vzdělávání. A pokud bychom chtěli vytvořit systém studentských půjček jako v Americe, jen si ten problém odsuneme do budoucna. Nejsem úplný liberál ve smyslu, že studium je investice do sebe sama. To je příliš individualistický přístup. Za mě je to investice státu do lidí, kteří díky svému vzdělání pak pomohou společnosti.

Bylo to špatně nejméně ze dvou důvodů. Zaprvé si myslím, že veškeré příjmy z privátního sektoru musí projít schvalovacím procesem v rámci univerzity, rektor nemůže svévolně podepsat něco, co nebylo projednáno s akademickou obcí. A zadruhé, součástí toho všeho musí být i etický screening. Firma, která si svého času vydobyla postavení na trhu predátorským chováním v sociálně slabších lokalitách a přispěla k exekučnímu průšvihu, ve kterém je dnes tahle republika, za mě není vhodný partner. Zároveň se ale univerzita bez privátních peněz do budoucna neobejde.

Univerzita musí nechat konkrétním akademikům svobodu se vyjadřovat. Ale dokážu si představit univerzitní expertní panel, kde budou dva virologové, lékaři, etik například z teologické fakulty či ekonomové a sociologové, kteří budou společně aktivně mluvit ke covidu jménem univerzity a bojovat i proti různým extremistickým výkřikům. Pak teprve budeme skutečně jedna univerzita, a ne soubor uzavřených fakultních světů.

Mám v plánu hned v prvním roce připravit základní strategii udržitelného rozvoje univerzity, kde bude jasné, co lze dělat v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém horizontu. Od využívání takzvané šedé vody přes vytápění a energetiku až po ekologický standard u velkých investic. Znovu opakuji, že z hlediska počtu lidí, budov a vůbec velikosti organizace jsme na úrovni krajského města. A máme mít i podobnou odpovědnost v chování vůči veřejnému prostoru.

Myslím, že máme na univerzitě dost odborníků od přírodovědců po ekonomy, kteří k tomu mohou ze své pozice promlouvat a třeba i pomoct zabránit, aby se kolem klimatické změny rozpoutala jen další neproduktivní kulturní válka. Univerzita musí být nepolitická, ale není apolitická.

Mám v programu institut ombudsmana, který by se měl zabývat nejen sexuálním obtěžováním, ale obecně zneužíváním rolí, ať už jde o bossing, nebo mobbing. Měl by se zásadně podílet také na prevenci a šíření informací k tématu mezi studenty a pedagogy. Aby bylo všem jasné, jaké hranice jsou nepřekročitelné. Trochu s povzdechem říkám, že když nám ve společnosti pomalu odpadávají neformální hranice, tak vytváříme instituty – což je přesně tato záležitost. Ombudsman by měl být navržen rektorem, ale schválen a být odpovědný Akademickému senátu, aby byl vyčleněn z exekutivy.

Své názory mohl myslím Michal Pullmann ve veřejném prostoru prezentovat vhodnější formou. Jako historik mám na realitu násilí v normalizaci jiný názor než on. Cítím ji jako implicitně stále přítomnou. Michal zdůrazňuje jiné okolnosti tehdejšího života, mluví o vyjednávání mezi mocí a společností, vychází ze studia všednodennosti. Můžeme se o to přít jako akademici. Nicméně jakmile vstupujeme do veřejného prostoru, musíme se přizpůsobit jeho jazyku.

Když se podívám, jak to provokuje studenty k přemýšlení o dějinách, myslím, že ten spor produktivní je. Byť je občas i mezi samotnými historiky podobně mimoběžný jako v případě střetu Pullmanna s Klímou. Protože jestli jedna strana říká „obýváky, sociální politika, paneláky“ a druhá tluče na kolejnici a křičí „represe, represe, represe“, tak spolu vlastně pořád doopravdy nemluví. V diskusi musí jedni pochopit, že pro někoho je represe důležitou charakteristikou minulého režimu, a druzí, že svět není černobílý.

Myslím, že není nemožné na minulost nahlížet v podstatě rozumně, aniž by se musely stavět barikády. Problém je, že když se snažíte jít střední cestou, dostanete to z obou stran. Řeknete, že sice nesouhlasíte s Michalem Pullmannem, ale že má právo říkat, co říká, a že s ním může být užitečné vést debatu, a už se vás ptají, jestli nejste neomarxista. Lidé mají potřebu vás okamžitě onálepkovat, zvlášť když se do některé škatulky sám dobrovolně nevřadíte.

Extremismem myslím momenty ve společnosti, které směřují například k demontáži ústavnosti či parlamentní demokracie, to v tomto případě nehrozí. Myslím, že tu hranici lze nalézt. Proto říkám, že univerzita nemá být apolitická, ostatně v preambuli jejího statutu se píše o demokracii, humanitě i o tom, že se máme starat o rovný přístup ke vzdělávání.

Vzory jako společnost potřebujeme. Otázka zní, zda historie nemá být spíše než o nalézání vzorů a mytických příběhů o pochopení celé věci. Tady musím souhlasit s Michalem Pullmannem. Myslím, že i v normalizační všednodennosti lze najít v rámci osobních lidských strategií a osudů charakter režimu, aniž bych musel jít hned do undergroundu a procesu s Plastiky. Vidím možnost objevovat spoustu užitečného o povaze vztahu mezi občanem a nesvobodným režimem i v tématech jako spartakiáda či televizní seriály. Navíc když minulý režim není něco uzavřeného v minulosti.

Chystám teď sérii přednášek o devadesátých letech a jedním z hlavních témat je právě otázka kontinuit a diskontinuit minulého režimu pro devadesátky i dnešek. To jsou hrozně zajímavé nuance, ať už v personáliích, elitách soudního systému, ekonomických elitách ve fabrikách až po nějaký pocit společnosti ve smyslu – dejte nám jistotu, tohle je nejistý kapitalismus.