Článek
„Určitě jsem schopný různých zvěrstev. Ale jedno bych nikdy neudělal. Nikdy bych neodešel od svých dvou dětí, jen abych si mohl ve vlaku užít se svým bývalým,“ vypálí na Ruby její exmilenec Billy, když se oba ocitnou v kritické situaci. Schytá za to facku. Byl to totiž on, kdo Ruby od dětí a manžela odlákal, a spustil tak koloběh nepředvídatelných situací, které se postupem času vyvinou až v kriminální zápletku.
Je přitom nasnadě, že kdyby podobnou námitku vznesla Ruby vůči Billymu, kdyby ona jemu vyčetla, že opustil rodinu, nemělo by to ani zdaleka tak hluboký a zraňující dopad; ženy totiž od dětí neodcházejí.
Současná umělecká produkce se podobnému tématu, které rozvíjí i Run (za nímž stojí Vicky Jonesová), věnuje, zdá se mi, velmi často. Kritickou reflexi svazujících manželských, partnerských a mateřských archetypů, které na straně jedné představují nekonečný proud i přísun lásky a na straně druhé bolestnou společenskou nesvobodu, rozvíjí ve své knize Temná dcera i emblematická autorka současné světové prózy Elena Ferrante. Píše o tom polská spisovatelka Marta Dzido v novele Slast a motiv touhy po odchodu do „druhého“ života najdeme také v románu Náš Coney Island od Billyho O’Callaghana. Ten se sice obejde bez dětí, ukazuje však k dokonalosti dotažené vztahové lavírování na hraně radikálního řezu a alibistické pohodlnosti.
Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka.
Emancipace popkultury od zaběhnutých rámců nespočívá jen v sílícím přílivu sebevědomé „ženské optiky“, ale i v realističnosti zobrazovaných situací. Jsme svědky toho, co se stane ve chvíli, kdy jsou utajená romantická přání dotažena do konce. Proces, který jejich realizaci provází, není najednou romantický ani trochu. Je bolavý a riskantní a není v něm jasné, jestli jsou hrdinky a hrdinové tolik odvážní, nebo tolik sobečtí.
Run jde v této ambivalenci možná nejdál. Komickým, trapným i zoufalým chováním, kterého se sympatická architektka Ruby dopouští, autoři přiznávají, že v životě většinou žádný prostor pro happy end není.
