Hlavní obsah
Z dokumentárního seriálu Uzamčený svět Foto: Česká televize

Sloupek Apoleny Rychlíkové: Bez spravedlnosti není mír

Když se ptáte řadových občanů, co z polistopadového vývoje považují za opravdu frustrující, odpovídají často, že nerovnoměrný přístup ke spravedlnosti.

Z dokumentárního seriálu Uzamčený svět Foto: Česká televize
Sloupek Apoleny Rychlíkové: Bez spravedlnosti není mír

Jeden příklad za všechny: před časem prolétla médii zpráva, že odsouzený lobbista Marek Dalík, pro velkou část veřejnosti ztělesnění korupce a klientelismu, pobýval významnou část svého trestu v luxusním penzionu ve Znojmě. Hlídala ho majitelka. Znojemská věznice, kam byl Dalík umístěn, s ní má smlouvu o zaměstnávání vězňů. Dalíka v listopadu propustili po odpykání půlky trestu – což je taky věc, která se nepoštěstí každému odsouzenému.

V kontextu běžného provozu českého vězeňství, které nezřídka stojí na dodržování represivního, demotivujícího principu viny a trestu, není příběh bohatého lobbisty vlastně nijak překvapivý. Je obecně známá věc, že čím horší sociální postavení (případně jiný typ etnika nebo národnosti) pachatel má, tím hůř se s ním zachází.

Seriál Karla Žaluda z prostředí teplické věznice Uzamčený svět, který odvysílala Česká televize, komplexně popisuje celou mizérii tuzemského vězeňského systému. Vzbuzuje řadu otázek: jak a koho trestáme, za co, s jakým efektem a co u nás vlastně znamená ta „spravedlnost“.

Český rozhlas to pak nedávno doprovodil čísly: celá třetina zlodějů u nás putuje za mříže – a je vcelku jedno, co ukradli a z jakých důvodů; do vězení se vrací 70 % dříve trestaných lidí – i proto, že 80 % vězňů je u nás zadlužených. Spolu s trestem tu tak vyvstává i otázka odpuštění. Jak se dívat na lidi, kteří často z nevědomosti nebo hlouposti spáchají banální přečin? Kde je hranice mezi adekvátním potrestáním a zbytečnou šikanou? A jak se k tomu má stavět zbytek společnosti?

Apolena Rychlíková (1989) je dokumentaristka a publicistka, loni za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Nejfunkčnější vězeňské systémy světa – například norský – kladou trestu mnohem nižší váhu. Mluví se víc o prevenci, o kontextu, v němž dané zločiny vznikají. Je jasné, že posílat lidi do vězení za drobné delikty typu neplacení alimentů nikomu a ničemu nepomáhá. Že pokud jsou motivace ke zločinu sociální, je pravděpodobné, že se vězeň po propuštění ocitne v ještě složitějších podmínkách. A právě tyto bariéry je nutné umenšovat – bez ohledu na stereotypní představy o nutnosti represe. Odchod z vězení má být šancí na nový život, ne dalším sražením na už tak dost sedřená kolena.

Při pohledu na to, jak závažných „chyb“ se dopouštějí naše „dalíkovské“ finanční elity, se pak musíme ptát ještě dál: co u nás způsobuje nerovný přístup k vině a trestu a jak se podílí na pocitu beznaděje a ztráty kontroly u těch, kteří jsou trestáni přísněji, ale i u nás ostatních, kteří to zdálky pozorujeme? Spravedlnost musí být spravedlivá pro všechny stejně. Jinak se mění v nespravedlnost. A na tu se nejčastěji reaguje hněvem.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků